Článek
Děláme si z něj občas s manželkou legraci, že si v den svých osmnáctých narozenin zabalí činky, boxovací pytel, kolo, foťák a notebook, nahází pár kousků oblečení do kufru a svíčky na dortu za sebou sfoukne zabouchnutím dveří. Jeho život bude konečně bez jakýchkoliv omezení a nesmyslných rodičovských zákazů a příkazů.
Plamínky svíček se budou na jeho narozeninovém dortu vlnit v rytmu plnoletosti až za dva roky, a přesto mě už nyní následující větou donutil nevydat další zákaz a nechat ho rozhodovat samotného.
„Já se o prázdninách vydám na kole na cestu po Evropě.“
Je šestnáct let málo nebo dost? Já byl v šestnácti ještě hodně dětský, a naopak taková australská jachtařka Jessica Watson ve stejném věku obeplula sama svět. Rodiče ji plně podporovali. Ani já bych přece neměl sen svého dítěte udržovat pouhým nesplnitelným snem, jen kvůli tomu, že se může něco stát. Navíc, bílé silniční kolo na evropském kontinentu zní alespoň trochu méně nebezpečně něž růžová jachta na širém oceánu.
Kdyby se mu náhodou něco stalo, budu si to celý život vyčítat. Ale když ho nepustím, on mi bude celý život vyčítat, že nemohl prožít svůj sen a měl by na to plné právo. O zážitcích by přece neměl rozhodovat počet svíček na dortu a rodič by neměl být rozháněčem snů, ale naopak pomocník při jejich zhmotňování. A proto rodičovské omezení, které by mohlo zrovna přijít, tentokrát nepřijde. Tentokrát se dostaví podpora při přípravách a přání šťastné cesty.
