Článek
Když mi bylo asi šest let, trenér se nás zeptal, komu fandíme. Stáli jsme v půlkruhu s ostatními kluky z přípravky a postupně odpovídali. Já nikomu nefandil, neměl jsem ani tušení jaké týmy vůbec existují, a protože kamarád přede mnou odpověděl: „Slavii“, vypadlo ze mě: „Já taky Slavii.“ A tak se ze mě stal Slávista.
Jako dítě jsem hrával regionální soutěže a můj dětský pokoj býval polepený červenobílými plakáty a sešívanými fotbalisty. Vystříhal jsem si z papíru malý dres, trenýrky a štulpny (nebo jak fotbalisti říkají štrupny), zbarvil je do červenobílé a přilepil je lepící páskou na jednu mou fotografii. Na nástěnce jsem si vytvořil tabulku ve tvaru schodů a přilepoval na ně malé fotbalisty v barvách prvoligových týmů a každou neděli upravoval pořadí. Dělalo mi ohromnou radost, když ten s hvězdou na srdci visel na schodu nejvyšším. A když se hrávalo derby, náš páteční trénink byl o pošťuchování mezi Sparťany a Slávisty a pondělní trénink byl o výsměchu lůzrům.
Když jsem byl v mladším dorostu, nějakým zázrakem se našim trenérům podařilo zařídit přátelské utkání na tréninkovém hřišti v Edenu a tak jsem si proti svým barvám zahrál. Pamatuji si jen, že jsme dostali pořádně naloženo a že jsem soupeřům strašně záviděl, že hrají v takovém klubu. Ale stejně jsem se ve škole všem chlubil, jak jsem hrál na Slavii. Uměl jsem se chlubívat i informací od babičky, že prý její nevlastní sestřenice měla za manžela Korbela. Aniž bych si informaci ověřil nebo alespoň babičky sestřenici někdy spatřil, mé vyprávění kamarádům vypadalo, že snad Korbel je můj táta a že klub skoro vlastním.
Nebýval jsem špatný fotbalista, ale řekl bych úroveň regionální talent, který stačil na jihočeský krajský přebor, kde jsem však takových talentů potkával spousty a nemálo z nich mě o dost převyšovalo. Přátelská utkání proti soupeřům z vyšších soutěží mi vždy ukázala, že kvalita je úplně na jiné úrovni a když v mých osmnácti letech hlásil článek v našich novinách: V 15. minutě skončil zápas pro brutálně faulovaného Benjamina., bylo jasné, že velkolepá fotbalová kariéra mě nečeká a jediné co kdy budu mít na sobě sešívaného nebude dres, ale koleno.
Přes všechna zranění (a že jich bylo) fotbal prostě miluju. Byla, je a vždy to pro mě bude ta nejkrásnější hra na světě. Ale, já jsem zjistil, že miluju fotbal jako hru, kterou hraji. Pokud mám dnes na výběr, jestli si jít večer zahrát se stejně starýma chlapama fotbálek anebo se kouknout na derby v televizi, má volba je jasná. Radši jednou umřu při fotbale na hřišti než na gauči. Možná mi zdraví nedovolí hrát tak dlouho a budu muset na gauč usednout, ale dnes to nebude.
Nevyžívám se ani v rozborech. I o takto důležitém zápase se dokážu bavit 1-2 minuty, není potřeba ho dál rozebírat. Prostě jeden tým nakonec vyhraje. Kolem fotbalu je nabaleno takové množství lidí, odborníků, tolika článků, názorů, každý má nějaký plán nebo radu, jak druhého porazit. Jenže ono se hraje za chvíli znova. A ono na tom známém chleba levnější nebude něco je.
Jsem stejně starý jako Tomáš Rosický, pro naší generaci on byl tím vzorem. Sparťan no… A pak když jsem se s Tomášem potkal osobně (vidíte, chlubení mě neopustilo), v době, kdy už třetím rokem seděl na židli sportovního manažera, vlastně jsem přál titul Spartě jen kvůli němu a řekl mu: „Už ten titul konečně vyhrajte ať můžu zase fandit Slavii.“ Poslechl mě a tak jí opět můžu dnes fandit. Ale tak, že si večer půjdu místo koukání na zápas pražských S, zahrát s chlapama fotbálek, protože tohle derby je důležitější než to, které se kdy odehrává na Letné nebo v Edenu. Nedělní fotbálek s partou kamarádů je nejvíc a jsem si jistý, že výsledek toho méně důležitého derby se velmi lehce dozvím, protože bude zas týden ve všech mediích o čem psát a co rozebírat.
