Článek
Držím v ruce toho malého zrovna narozeného kluka, co vypadá spíš jak E.T. mimozemšťan než jak novorozenec z obalů časopisů a knih o mateřství a poprvé v životě zažívám jaké to je, být otcem. Jsem dojatý a strašně šťastný, ale to, co teď pociťuji je láska typu já jsem tvůj táta a ty jsi můj syn. Nicméně, je to prostě malý člověk, kterého mi vrazili do náručí a znám ho sotva pár vteřin, ta pořádná otcovská láska, kterou jsem zažíval já od svého táty, musí určitě teprve dorazit. Mateřská láska bude jiná, přece jen byl ten drobný vetřelec pár měsíců součástí manželčina těla.
Domu si najednou donesete dalšího člověka, pořád se obáváte, jestli dýchá a každý den budujete vzájemný vztah. A ze začátku není jednoduchý. Kdyby vám tohle prováděl úplně cizí člověk, tak ho snad zardousíte. Sotva však začne více reagovat, už si vás lape do své sítě. Nejprve přichází takové to období, kdy stačí udělat divný obličej nebo zvuk a směje se, jak kdybyste právě řekli ten nejlepší fór a z vás se pomalu stává největší kingna světě, alespoň v jeho očích. Ale ještě si s vámi nezahraje fotbal, a když už si pak konečně s vámi něco zahraje, tak musíte úmyslně prohrávat. Třeba při hře Člověče nezlob se, kdy máte možnost vyhodit soupeře přímo před domečkem, ale raději nesmyslně hnete jinou figurkou. Ale to už odbočuji, protože se mnohem dříve stalo ještě pár věcí. Například to, že jsem propásl porod svých dalších dětí.
Narození mé holčičky jsem zmeškal kvůli služební cestě do Holandska. Rozhodla se nečekat na můj návrat a o dva týdny si pospíšila. Naštěstí bylo volné místo hned na první let zpět do Prahy a mohl jsem si tu malou bytost ještě ten samý den odpoledne pochovat. Ale stejně jako se synem, na okamžik, než vám řekne, že jste ten nejlepší tatínek na světě a neumí si představit jiného, si ještě počkáte. Ale v tu chvíli, kdy to jakékoliv z vašich dětí řekne, máte co dělat, abyste udrželi slzu, vlastně ji neudržíte, a vy víte, že je to vzájemné a budované hodně dlouho. Kdybych si kdykoliv předtím představoval, jaká bude moje holčička tak to bude přesně ona. Stejně tak jako kluci, přesně takoví by měli být. To ale nevíte, když se narodí a držíte je v ruce.
Ano třetí byl opět kluk. Toho jsem sice do porodnice stihl odvézt, ale porod proběhl opět beze mě. V té době jsme bydleli v Německu a do nemocnice jsme museli vyrážet kolem páté hodiny ráno všichni společně. Když jsem se občas ptal na cestu hrstky lidí na autobusových zastávkách, ovací se mi od ženy příliš nedostávalo, vzhledem k tomu, že jsem tvrdil, že cestu znám. Naštěstí, nejčastější instrukce byla: Gerade aus, gerade aus. A stejnou instrukci asi obdržel i můj nejmladší. Nikde se nezdržoval a bral to rovnou k východu. Ženu jsem předal a za dvacet minut porodila. Podle původního plánu jsem měl odvézt děti do školky a vrátit se za ní, to však nevyšlo a malý Němeček byl na světě.
Ten stejný den probíhal v jiné školce zápis na další rok a do kolonky sourozenci jsem napsal o jednoho víc, věk: 0 dní.
A ať mi nikdo netvrdí, že když někoho znáte nula dní, že ho milujete ze všeho nejvíc. Je neuvěřitelné, jak to příroda zařídila a že s člověkem se kterým je vám dobře přivedete na svět s láskou čisté stvoření. Myslím si však, že existuje láska a láska.
Láska typu já jsem tvůj otec je veliká, ale pak existuje ještě jedna láska, která pochází z jiné úrovně a sice láska typu já jsem tvým otcem, a to je ta láska o které mluvím, to je ta láska budovaná, ta pravá láska, kdy jste někomu otcem celým svým srdcem.
