Článek
Otázka zbytečná: „Berete si dobrovolně zde přítomnou/přítomného…“
Zbytečnost otázky platila jen do nedávna, kdy jsem si myslel, že na tuto otázku může být jen jedna odpověď, než jsem zjistil, že na to jde odpovědět i ne, ale to je samozřejmě odpověď pouze pro fajnšmekry.
Otázka způsobující ticho: „Máte nějaké otázky?“
Často na konci schůze nebo porady. Takové to ticho, které zavládne po tomto dotazu, a pak se tedy někdo po dlouhé chvilce na něco zeptá, aby se jako na něco někdo zeptal, když už ten šéf šéfa šéfa něco tak důležitého prezentoval.
Otázka náročná: „Kdes byl?!“
Jedná se o typ otázky bez uspokojivé odpovědi. Mužské vědecké týmy se po staletí zabývají nalezením akceptovatelné odpovědi, zatím bezúspěšně.
Umírající otázka: „Dobrý den. Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?“
Přitom taková parádní otázka. Dětem dodává odvahu zeptat se cizího dospělého člověka. Dospělým pomáhá zahájit konverzaci. Všudypřítomné mobilní telefony tuto otázku postupně zabíjejí.
Matoucí otázka: „Dobrý den, jedeme správně tímhle směrem?“
Tuhle otázku jsem měl moc rád ve dvaceti letech. Obvykle nám na ni lidi odpovídali otázkou: „Kam jedete?“ A my řekli: „No tímhle směrem, tak jestli jedeme správně.“
Otázka, aby byla otázka: „Měla ta knížka měkký, nebo tvrdý obal?“
Tento příklad je od mé dcery. Každý týden má někdo ze třídy prezentaci na knihu, kterou přečetl a na závěr mají mít ostatní žáci dotazy. Paní učitelka tento dotaz brzy zakázala a vznikla tak nová otázka: „Kolik měla ta knížka stránek?“
Nevěřící otázka: „Opravdu?“ nebo „Vážně?“
Člověk má vždy chuť odpovědět: „Ne!“
Otázka v kategorii s delším názvem: Dávám ti otázku, ale odpověď mě nezajímá, protože jediný důvod, proč ti ji dávám je, abych pak mohl mluvit o sobě, ale takhle to nevypadá tak nápadně.
Na tento typ otázky mě upozornil můj brácha, když jsem se ho jednou na něco zeptal a jeho odpověď zněla: „Proč se mě ptáš? To tě opravdu zajímá? Ty mi o tom určitě chceš říct něco sám, tak mi to rovnou řekni, ať se nezdržujeme mou odpovědí.“ A v práci na takovéto dotazy máme jednu kolegyni specialistku. Vždy, když se mě zeptá na děti nebo na psa tak vím, že mi chce říct něco strašně „zajímavého“ o svém úžasném dítěti nebo psovi.
Otázka známá: „Už tam budem?“
Babičkovská otázka neoblíbená: „Už máš kluka/holku?“
Především u náctiletých, kteří dlouho nikoho nemají.
Babičkovská otázka ignorující odpověď: „Kolik si dáš knedlíků?“
Otázka, která by neměla existovat: „Věříte v Boha?“
Bůh buď existuje nebo neexistuje, jak v něj můžete věřit nebo nevěřit? Já jsem svého pradědu taky nikdy neviděl a nikdo se mě nezeptal, jestli v něj věřím. Pokud Bůh existuje, tak je tato otázka nesmyslná a vůbec by neměla existovat. Určitě by sám rád (a lehce) zařídil, abychom si tak nesmyslnou otázku nemuseli pokládat. Z čehož plyne, že Bůh existuje/neexistuje (nehodící se škrtněte).
Otázka small-talková nucená, když si opravdu nemáte o čem povídat: „Jaké je u vás počasí?“
Obvykle vyřčena, když se připojíte na Teams meeting jako první společně s někým, s kým si nemáte vůbec co říct a modlíte se, aby se už konečně někdo další připojil, protože po krátké odpovědi z obou stran už si nemáte opravdu, ale opravdu o čem povídat.
Konkrétní otázka, na kterou politik neumí dát konkrétní odpověď: „Můžete mi odpovědět pouze ano nebo ne?“
Otázka bez odpovědi: „Proč jsem tuhle hloupost sakra vlastně psal?“
Snad jedinou odpovědí by mohla být scénka z jedné epizody Simpsonů, kterou bohužel nemůžu dohledat. Probíhala tam diskuse kandidátů do nějakých voleb a jeden z nich odpověděl na nepříjemnou otázku něco ve smyslu: „To je moc dobrá otázka. Miluji lidi, co mají otázky. Kéž by bylo více lidí, kteří se ptají na takové otázky. Je správné ptát se a mít otázky. Nějaké další otázky?“
A nezapomeňte:
„Love is the answer. What was the question?“ John Lennon (myslím).
