Článek
Šikovný fotbalista, který k nám do týmu přestoupil v dorosteneckém věku. Moc fajn kluk. Někteří si mysleli, že namachrovaný, ale ti ho znali jen jako synka bohatých rodičů. Takové dítě se chová možná jinak než ti, co peníze nemají. Samozřejmě, když v tom vyrůstáte a neřešíte peníze, nějak vás to ovlivní. My jsme ho ale poznali víc než ti, co vidí mladého kluka v pěkném autě, který si na to nemohl rozhodně vydělat sám, a proto teda musí být určitě rozmazlenej fracek. Měl jsem ho rád jako člověka, kamaráda. Tenkrát jsme sem tam někam zajeli po okolí, občas nás odvezl na zápasy a když jsme viděli pěkný holky, zpomalili jsme a jeden z nás se protáhl střešním oknem jak Richard Gere a trochu jsme si zaflirtovali. A pak jak to bývá, vysoká škola, práce, jiné město a od té doby jsem ho 25 let neviděl. Až:
„Neznáme se náhodou? Já jsem Venca Benja.“
„Nazdar Venco. Já bych tě vůbec nepoznal. Jak se máš?“
„Dobrý, dobrý, já si taky nebyl jistej, jestli to jseš ty. No a co ty, jak to jde?“
„Ale, nějak přežívám.“ A pravý význam této odpovědi mi docvakl až po pár minutách hovoru.
Když jsem ho v neděli spatřil, vůbec jsem si v ten okamžik neuvědomil, že to není pětadvacet let od chvíle, co jsme se viděli naposledy, já jsem jeho fotku viděl před deseti lety v novinách. A po těch pár minutách hovoru o obyčejných věcech mi to došlo.
Ale nějak přežívám, znamenalo: Před deseti lety jsem sednul do auta s téměř dvěma promile a usmrtil jsem ženu v protijedoucím autě a zničil jsem život její i mé rodiny. Nějaký čas jsem si odseděl, ale tu životní chybu jsem nenechal v cele, odnesl jsem si ji s sebou a potáhnu ji s sebou navždy.
A když vám to v průběhu hovoru dojde, říkáte si, že byste mu nejradši řekli, jakej je vůl nebo hůř, tak, jak by to člověk napsal v internetové diskuzi a odsoudil ho. Ale ono to nejde. Protože vy víte, že když jsem se na něj předtím koukal a přemýšlel, jestli se neznáme, on mohl mít tušení proč se na něj někdo cizí kouká, a tuhle tíhu si potáhne celý život. Tíha, kterou už táhne uvnitř sebe, je násobena tíhou, která mu je nakládána zvenku. A možná, pokud by to byl cizí člověk, povím si: „Dobře mu tak, zaslouží si to za to, co udělal.“ Ale takhle to v danou chvíli opravdu nefungovalo. Přede mnou v tu chvíli stál zničený kamarád z dětství, kterému nic zlého nepřejete, i když provedl neomluvitelnou věc. Popovídáte si o fotbale, dětech a skončíte větou: „Rád jsem tě viděl a měj se pěkně.“
