Článek
Podle statistik více jak 70 % lidí (některé statistiky hovoří až o 85 %) nesnáší svou práci. Během života strávíme v práci asi 90 000 hodin, a to je sakra hodně času. Tak proč ho dobrovolně mrháme tam, kde nejsme šťastní?
Protože nás nikdo nenaučil být šťastným. Selhává jak škola, tak rodič. „Nejcennější“ rada, kterou jsem v přípravě na život obdržel od své mámy, bylo: Hlavně, abys měl vejšku. Aha! A nemělo by to být, hlavně abys byl šťastný? Nebo mě snad vejška udělá šťastným?
Neudělala. Naštěstí nejsem ve svém trápení sám a spousta kolegů nabyla od svých rodičů úplně stejně cennou radu. Vystudovali nějakou VŠ, jen aby měli vejšku, pak vystřídali několik zaměstnání v úplně jiných oborech, než dlouhých 5 let studovali, dokud se v jednom oboru nezapíchli. A už z něj nemají šanci vyskočit, protože konečně mají alespoň v něčem delší praxi a ve skutečnosti stejně nic jiného neumí.
Jelikož už máme děti a hypotéky a v jiném odvětví nás nikdo lépe nezaplatí, jsme všichni nuceni nesnášet svou práci, případně přejít do stejného oboru k jinému zaměstnavateli a nesnášet svou práci jinde.
Když už v hledání štěstí selhává škola, proč selhávají i rodiče. Má dcera měla na pololetním vysvědčení 18 známek. Polovině názvů předmětů jsem ani nerozuměl, a učí se snad jen pro to, aby se v té škole nějak zabil čas. A já nechci, aby ho stejně zabíjela v práci. Ani jeden předmět ve škole se nevěnuje jejímu obrovskému talentu, kterému se musí věnovat po škole. A já nechci, aby i během pracovního života dělila svůj čas na povinnost a koníček.
A proto mou radou do života mé dcery je: Hlavně, abys byla šťastná.
