Článek
A proč je vůbec trenér potřeba, proč trenéra nepotřebují děti v Brazílii či Argentině na ulicích a na plážích?
Otázka, kterou si kladu již 6 let, co trénuji mládež tu nejkrásnější hru na světe. Jsem přesvědčen, že děti trenéra, ve smyslu, pod kterým si trenéra většina z nás představí, nepotřebují. Potřebují člověka, který bude jejich lásku k tomuto nádhernému sportu podporovat, který je nechá přemýšlet a chybovat, který bude pyšný, když jeho parta malých fotbalistů vymyslí parádní akci, aniž by v ruce trenér držel ovladač.
Zkuste se ale někdy zajít podívat na fotbalové utkání mládeže. Kolem hřiště bude trenérů spousty. Tedy takových, kterým já říkám zabíječi radosti a samostatného myšlení. Proč je sport snad jediné odvětví, kde vás trénují všichni kolem. Představte si, že budete chodit na kroužek pečení a rodič na vás najednou zařve: „No, dej ty koláče do trouby!“ Myslíte, že vaše dítě neví, kam koláče patří? I malý fotbalista ví, kam míč patří. Ale pokyn: „Dej ho!“ opravdu nezajistí, že dítě gól vstřelí. Věřte tomu, že se ho snaží dát i bez pokynu.
A víte, jaká je nejcennější rada, kterou dostane od trenéra, rodiče nebo spoluhráčů, když se mu zrovna nepodaří gól vstřelit? „Ty jo, tref bránu!“. Aha, to fotbalista opravdu nevěděl, on to schválně překopl, protože bránu trefit nechtěl. Nejen, že on sám samozřejmě ví, že to pokazil, je potřeba, aby mu to řeklo dalších deset lidí.
Oblíbené jsou i situace, kdy táta křičí „Vystřel!“ a trenér křičí „Nahraj!“ to malému fotbalistovi také pomůže. Prosím vás, nechme děti ve stavu flow a nechme je přemýšlet. Jediné, co se stane, když děti nedostanou radu od trenéra nebo od rodiče a udělají to po svém je, že buď zrovna udělají parádní fotbalový kousek, který samy vymyslely (přihrávka, klička, střela) anebo to pokazí. Pokazí to ještě stokrát, než třeba zjistí, že tudy cesta nevede, ale během tohoto procesu se budou nejlépe učit. Ne tím, že na ně budeme křičet a zbytečně je vytrhávat ze hry.
A nejde tady jen o děti. Ono poslouchat některé z vás tak dlouho, nebaví ani ostatní dospělé kolem hřiště. Tedy takové, kteří se přišli podívat na dětskou radost, a ne na ukřičené rádoby odborníky.
Své dnešní zamyšlení zakončím situací, která mě právě k tomuto zamyšlení donutila. Stojím vedle hřiště a pozoruji jak se brankář a levý obránce snaží vykombinovat kousek od své brány dva napadající protihráče, když v tom od pár „odborníků“ přichází pokyn: „Zakopněte to pryč!“. V mojí hlavě, ale probíhá modlitbička: „Prosím hlavně to nezakopni, prosím hlavně to nezakopni, prosím vyřešte to spolu fotbalově“.
Tak kdy je vlastně v práci trenéra ta pravá chvíle, začít potlačovat kreativitu a odvahu, aby se nic nezkazilo a raději nechat děti zakopnout míč, klidně do autu, aby nedošlo k ohrožení brány a kdy je potřeba vzít do ruky ovladač? A je to vůbec potřeba?
