Článek
Jednou z rozhodující věcí může být i věk, není to ale pouze o něm. Záleží i na rodinném zázemí. Ani v dnešní době ale nejde v životě o lehký krok.
Reakce rodičů a prarodičů na coming out mladistvých i starších osob se mohou velmi lišit. Bohužel se mladý člověk setká většinou s odmítavým postojem, ať už od jednoho z rodičů nebo rovnou obou. Někteří si možná pouze musí zvyknout na změnu, což může trvat čas, než ji plně přijmou.
Více problémů nastává u starší generace, ta často vyrůstala v době, kdy LGBTQ+ nebylo v médiích vůbec probíráno a prakticky se dělalo, že nic takového vlastně ani neexistuje.
Pamatuji si na vlastní zážitek, kdy se moje babička dozvěděla o mé orientaci. Vztahy mezi námi byly na bodu mrazu, takže jsem se její reakce vlastně ani moc neobával. Dostal jsem radu, abych si našel holku a ono se to nějak srovná. To je samozřejmě velmi rozšířený nesmysl, orientace se nemůže změnit, stejně jako barva vlasů nebo výška.
Většinou se ale zapomíná, co cítí člověk, který si tím vším prochází. Rodiče truchlí nad tím, že se nedočkají vnoučat a zapomínají, že je to jejich potomek, který se musí rozloučit s možností, že nebude mít nejspíše nikdy vlastní děti. V tomto směru zaúřadovala vláda ČR a bez jediného rozumného důvodu, LGBT lidem nedovolila ani adopce dětí. Což samozřejmě neheterosexuálním lidem strašně pomůže.
Co člověk cítí při coming outu?
Lidé, kteří se potýkají s vlastní sexuální orientací nebo genderovou identitou, prožívají svůj vlastní, vnitřní boj.
Samozřejmě tu je strach z odmítnutí nebo nepochopení. Rodina se může k člověku otočit zády, což se stává velmi často. Ve společnosti stále koluje mnoho nesmyslů a mýtů, kterých se mnoho lidí, bude ještě dlouho zbavovat.
Dnešní doba je v mnoha ohledech otevřenější, zejména ve velkých městech. Zákony na ochranu práv LGBT+ lidí se zlepšily v mnoha částech světa, i když například v Rusku, to vypadá poněkud hůře. Nemluvě o islámských zemích, kde je diskriminace na denním pořádku. Česká Republika je na tom lépe ale stále má co zlepšovat.
