Článek
„Já děti mít nemůžu, a ani bych je nechtěl.“
Věta pronesená v klidu, zčásti jako vtip, ale na druhé straně působila jako urážka. Jako odpověď jsem dostal pohled tak ostrý, že by otevřel i plechovku fazolí, následovaný salvou slov o tom, jak jsou dnešní mladí líní, nezodpovědní a nechápou smysl života. Vše nakonec zakončila větou.
„Ta moje dcera je stejná. Nikdy mi nedá vnoučata.“
Právě tato poslední věta mě zaujala nejvíc. Pořizujeme si děti proto, aby z našich rodičů byli prarodiče? Odkud se bere ten pocit nároku na další generaci?
Zmíněná paní úplně přehlédla mou poznámku, že děti mít ani nemůžu. Pokud by to ale možné bylo, neměl by si to člověk rozhodnout sám? Bez ohledu na to, jestli jde o mě, nebo o její dceru?
Každý by se měl sám zamyslet nad tím, jestli opravdu chce mít děti. Rozhodně by do toho neměl zasahovat nikdo z okolí a ani příbuzní.
Touha po vnoučatech je pochopitelná. Není to ale ničí automatické právo. Dítě není investice, která má přinést výnos v podobě další generace. Je to samostatná bytost, která má právo rozhodnout, jaký život chce vést a jestli v něm vůbec má být rodičem.
Možná právě v tom je ten největší paradox. Lidé, kteří sami vychovali děti, často zapomínají, že tím jim dali i svobodu. Ta ale zahrnuje i svobodu říct „ne“. Ať už je to otázka mateřství, otcovství a pokračování rodu.
