Článek
Zdá se, že žijeme v nějaké přelomové době, ve které se rozhoduje možná až o našem bytí a nebytí. To, že nás ohrožují mocné síly přírody, není nic nového – bylo tomu tak vždy. Zásadní hrozbou by byly výbuchy supervulkánů nebo obecněji nějaká extrémně intenzivní sopečná činnost. Závažné důsledky by měly i mimořádně silné sluneční bouře, které by způsobily vyřazení většiny elektrických zařízení a rozvodných sítí a zničily telekomunikační satelity. Relativně často (průměrně čtyřikrát za milion let) dochází také k přepólování zemského magnetického pole, během kterého by se na několik set let ztratila ochrany naší planety před kosmickým zářením. Z kosmu nás potenciálně fatálně ohrožují tzv. záblesky gama záření. Pokud by jeho zdroj (supernova) byl dostatečně blízko a výtrysk byl směřoval přímo k Zemi, znamenalo by to patrně okamžitý konec téměř všeho živého, podobně jako zásah Země nějakým velkým meteoritem resp. asteroidem. Reálná je i možnost propuknutí nějaké velmi nakažlivé choroby s vysokou úmrtností(např. cosi jako covid s nikoli jednoprocentní, ale padesátiprocentní úmrtností). Dobrá zpráva je, že v ochraně proti nebezpečným virům se výrazně zlepšujeme, a že možná brzy budeme schopni odklonit i nějaký ten menší asteroid.
Některé aspekty činnosti člověka
V posledních desetiletích se ale největším nebezpečím stávají některé aspekty činnosti člověka. Samozřejmě je tu s námi už přes 70 let hrozba velké jaderné války. Tento problém lze řešit „jednoduše“ – zajistit fungování světového systému bezpečnosti. Ten kupodivu v podstatě fungoval i během čtyřiceti let studené války. Horší je to s evidentním obrovským problémem globální změny klimatu, na kterém má téměř jistě lví podíl spalování fosilních paliv způsobující uvolňování skleníkových plynů do atmosféry. Existující mezinárodní dohody o postupném přechodu energetiky na jiné zdroje se ale z dobrých důvodů realizují příliš pomalu, takže velmi vážným důsledkům už asi nelze zabránit. Během několika málo desítek let se zřejmě rozsáhlé oblasti dnešních tropů a subtropů stanou prakticky neobyvatelnými. Nám, obyvatelům mírného pásu zřejmě nehrozí nic horšího, než to, že u nás bude podnebí zhruba takové, jako dnes ve Středomoří, ale možná až třetina lidstva bude mít opravdu obrovské problémy (a s nimi druhotně i my, nemusím asi říkat proč…). A to i tehdy, pokud někdy po roce 2050 bude dosaženo kýžené „uhlíkové neutrality“.
Přelidnění?
Zásadním problémem zjevně je, že lidí je dnes na světě už příliš, a že se všichni chtějí mít tak dobře, jako v těch nejbohatších zemích. Za mého dětství to byly necelé 3 miliardy, dnes je těch miliard 8 a zdá se, že do konce století to může být ještě o nějakých 20% víc. Teprve pak to (snad) začne pomalu klesat. A máme tady další, trochu paradoxní problém - v nejvyspělejších zemích už počet obyvatel klesá (někde, jako např. v Japonsku, dokonce výrazně) a nedostává se jich v ekonomice. To se jistě dá řešit rozumně regulovanou migrací z přelidněných zemí, ale i to přináší problémy.
Další paradox je, že v důsledku technického pokroku (robotizace, umělá inteligence) klesá počet některých typů pracovních míst (v zemědělství už k tomu došlo od dob mého dětství dramatickým způsobem), takže je docela možné, že v dohledné době bude ubývat „rozumných“ zaměstnání. Jak potom řešit stále větší počet „nadbytečných“ lidí?
Jednou možností je vytváření „nerozumných“ pracovních míst, kde lidé dělají téměř zbytečnou práci. Takových zaměstnání je možná už nyní dost (raději nebudu specifikovat) – ostatně už na toto téma existuje i kniha (David Graeber: Bullshit Jobs: A Theory). Jinou možností je, aby stát nechal „zbytečné“ lidi bez práce a vyplácel jim částku umožňující důstojný život přesto, že by se to hrubě nelíbilo některým pravicovým spoluobčanům (experimenty s takovým „nepodmíněným příjmem“ se už uskutečnily a asi jich bude přibývat). Další představitelná řešení jsou nasnadě, ale jsou pro většinu civilizovaných lidí nepřijatelně odpudivá.
Umělá inteligence
Nejnovějším aspektem je ovšem umělá inteligence. Na posouzení toho, zda to bude pro lidstvo nebezpečí či spíše požehnání, je ještě příliš brzo. Moje optimistická intuice se kloní spíše k té druhé možnosti, ale uvidíme…
