Článek
Blíží se opět výroční den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, takže je na místě připomenout si tehdejší dramatické události.
Rok 1968 byl v mém životě mimořádný – po maturitě jsem se dostal bez problémů na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, což rozhodlo o mé další životní dráze.
Velké věci se ale tehdy děly v politice. Již od jara se nám tehdy zdálo, že se před námi otevírá svobodná budoucnost „socialismu s lidskou tváří“, věřili jsme, že právě tohle je něco, co je lepší nejen než dosavadní komunistický režim, ale i než západní kapitalismus. V těch několika jarních měsících jsme si připadali jako nejsvobodnější národ světa, doslova jsme milovali tehdejší komunitické reformistické představitele „strany a vlády“ i odvážné novináře a spisovatele.
Stopem po Balkánu
Počátkem srpna onoho roku jsem se spolu se dvěma kamarády z roudnického „gymplu“ tehdy vypravil do Bulharska a Rumunska, kde jsme přes dva týdny cestovali autostopem a s domorodci často diskutovali o politice. Vychvalovali jsme situaci v Československu a nevěřili jsme těm, kteří říkali, že to špatně dopadne.
Do Prahy jsme shodou okolností dorazili brzy ráno osudného 21. srpna a nevěřili jsme svým očím. Bylo to jako v nějakém válečném filmu - po ulicích jezdily tanky, ale i náklaďáky, na nichž mladíci mávali zkrvavenými československými prapory.
Na jedné křižovatce jsem byl svědkem toho, jak tank najel na malý fiat, který stál před semaforem a vadil mu v jízdě; řidička z auta v poslední chvíli vyskočila a kolemstojící pak už jen pomohli odsunout poněkud placaté auto na chodník…
Na Václaváku byla spousta tanků a plno štiplavého kouře z jejich výfuků. Spousta lidí se snažila se sovětskými vojáky diskutovat, ti ale zjevně příliš nechápali, o co jde. Někteří lidé dokonce na tanky vyskakovali a krumpáči se snažili proděravět připevněné sudy s palivem a zapálit je, jiní zase zaplétali do pásů tlustá ocelová lana, aby tanky znehybnili. Bylo až neuvěřitelné, že je vojáci nepostříleli…
Snažil jsem se dostat k budově rozhlasu, ale (naštěstí) se mi to pro obrovský nával nepodařilo.
Na Staroměstském náměstí bylo rozmístěno několik kanónů s dlouhými hlavněmi. Dal jsem se tam do řeči se sovětským kapitánem, který této jednotce zřejmě velel a rozhořčeně jsem se ho ptal: „Proč jste sem vtrhli? Jak dlouho tady budete?“ Podíval se na mě s opovržením (vypadal jsem po těch třech týdnech cestování stopem jako vagabund…) a řekl: „Dokud tady budou takoví jako ty!“
V následujících dnech jsme věřili, že si naši milovaní představitelé unesení do Moskvy budou stát na svém a že docílí odchodu „bratrských vstupců“. Ale už po týdnu se takové naděje začaly hroutit.
V dubnu 1969 pak nastoupil do čela KSČ místo Dubčeka oportunista Husák a v srpnu 1969 už do výročních demonstrantů nestříleli sovětští vojáci, ale naši milicionáři, vojáci a esenbáci (a Dubček, coby tehdejší předseda Národního shromáždění, to schvaloval…).
A pak nastalo chmurné dvacetiletí „normalizace“.
Okupace?
A ještě důležitá poznámka:
O těch následujících dvaceti letech často mluvíme jako o „okupaci“. To slovo svádí k tomu, abychom ji dávali na roveň s okupací nacistickou (1939-1945). Je ale třeba říci, že to rozhodně neodpovídá skutečnosti. Určité okupační rysy to skutečně mělo pouze prvích několik dní, kdy většina vrcholných představitelů republiky byla násilně dopravena do Moskvy a přinucena podepsat tzv. moskevské protokoly.
Potom už byly statisíce sovětských (nikoli „ruských“) vojáků v podstatě zavřené v kasárnách a výcvikových prostorech, neexistovaly (na rozdíl od té německé okupace) žádné sovětské okupační orgány nadřazené československým, nebyla zaváděna ruština jako úřední jazyk, nebyla zde žádná snaha o porušťování.
Ty dvě „okupace“ jsou opravdu neporovnatelné.
Takže - měli bychom mít na paměti, že naprostou většinu všeho toho špatného, co se tady dělo v následujících dvaceti letech „reálného socialismu“, mají na svědomí především českoslovenští komunističtí politici.Ti nesou zodpovědnost za to, že míra nesvobody tady byla o dost větší než třeba v Maďarsku nebo Polsku, o Jugoslávii ani nemluvě.
