Článek
Nedávno jsem v LN a také zde publikoval článek, ve kterém jsem polemizoval s tvrzením, že komunistický režim byl po celou dobu svého trvání „totalitní“. Neprovedl jsem nic horšího, než že jsem vyslovil názor, že ono označení po právu náleží pouze tomu prvotnímu několikaletému skutečně brutálnímu a krvavému období zhruba v rozmezí let 1948–1955. Pobouřil jsem tím řadu čtenářů, kteří mě obvinili z podpory onoho režimu a trvali na tom, že totalitní byl ten režim po celou dobu své existence, tedy až do „sametové revoluce“ na konci roku 1989, a že rozdíly v intenzitě té totality v různých obdobích byly jen nepodstatné. Někteří lidé pozastavovali nad tím, že jsem mohl v 80. letech vyjet na roční studijní pobyt do USA a domnívali se, že jsem tedy musel „být skutečně loajální soudruh s dobrým rodinným profilem“.
Jelikož toto téma naší nedávné historie považuji za zajímavé a relevantní i pro dnešek, doplním je ještě následujícími odstavci o tom, jak jsem tehdy žil.
Byl jsem tehdy typickým představitelem většinové části předlistopadové společnosti, toho, čemu se říká „šedá zóna“. Moji rodiče byli prostí venkovští lidé neorganizovaní v jakékoli složce „Národní fronty“ (pardon, maminka prodavačka byla v Červeném kříži). Jedna z mých nejčasnějších dětských vzpomínek je na tatínka, který stál v říjnu 1956 u rádia a při poslechu zpráv o krvavém potlačení maďarské „kontrarevoluce“ se třásl vzteky a téměř plakal.
Na střední a posléze vysokou školu jsem šel v druhé polovině 60. let, takže moje kádrové „škraloupy“ (ministrování v kostele a politicky problematický tatínek) už nebyly tak hrozivé. Po skončení „vědecké aspirantury“ (dnešní doktorské studium) v oboru biochemie v roce 1977 jsem moc chtěl zůstat na Přírodovědecké fakultě UK, protože jsem chtěl pokračovat v tom, na čem jsem velmi úspěšně dělal svoji kandidátskou disertaci. To bylo ovšem podmíněno vstupem do KSČ, na což jsem ale „neměl žaludek“. To, že jsem tu nabídku nepřijal, vůbec neberu jako nějaké „hrdinství“, spíše naopak – prostě jsem měl jen intenzivní pocit, že bych se fatálně zostudil před svými známými. Takže jsem šel do Akademie věd (ČSAV), kde byly kádrové požadavky méně přísné (byla menší šance, že by tam badatelé negativně působili na studenty). Ústav molekulární genetiky ČSAV (ÚMG) tehdy vedl akademik Josef Říman – výborný vědec, ale později řadu let také předseda ČSAV a dokonce člen ÚV KSČ. I tam mi sice formálně nabídli členství v KSČ, ale vůbec se na mě nezlobili, když jsem odmítl. Atmosféra na ústavu byla tehdy celkem snesitelná. Bylo potřeba dávat si pozor jen na dva „kované“ soudruhy, ale kupodivu ředitel nevyhodil ani jednoho pracovníka, který byl aktivní v katolickém disentu a strávil za to několik měsíců ve vězení. Velmi brzy jsem si uvědomil, že na Akademii byly podmínky všestranně mnohem lepší než na fakultě, a že můj nucený odchod byl ve skutečnosti mojí životní výhrou.
Na ústavu bylo celkem pravidlem, že mladí vědečtí pracovníci jezdili na několikaměsíční (maximálně roční) pobyty „na Západ“. Hlavním problémem nebyly nějaké politické aspekty (i když členové komunistické strany to měli jednodušší), ale zajištění finančního krytí takové stáže. Několik let jsem se samozřejmě i já snažil dostat se na roční pracovní pobyt v nějaké skvělé západní laboratoři. Povedlo se to až po osmi letech, když mi na základě našich zajímavých výzkumných výsledků profesor Jack Strominger, jeden z „hvězdných“ profesorů slavné Harvardovy univerzity, slíbil skromný plat po dobu ročního pobytu v jeho laboratoři. Asi dva týdny před odjezdem mě přišli navštívit dva estébáci a ptali se, jestli bych nechtěl spolupracovat, že totiž mají o Harvard zájem. Když jsem s díky odmítl, měl jsem strach, že z mého pobytu na poslední chvíli sejde – ale nestalo se tak, dali mi už pokoj. Odjížděl jsem (samozřejmě bez manželky a dětí) v dubnu roku 1985 krátce poté, kdy do čela SSSR nastoupil Michail Gorbačov.
Povolení k vycestování jsem dostal proto, že to na našem ústavu bylo celkem normální (všude tomu tak ovšem nebylo). Je ale třeba říci, že samozřejmě i proto, že jsem projevil nezbytnou míru konformity (členství v ROHa SSM, účast ve „volbách“ či prvomájových průvodech). Musím říci, že jsem se permanentně trochu styděl, když jsem svůj oportunistický přístup srovnal se skutečnou statečností např. mého fakultního kolegy z ročníku, chartisty Martina Palouše, který zvolil „život v pravdě“ se všemi potížemi, které mu to přinášelo. Samozřejmě jsem si to (pravdivě) omlouval, tak jako mnoho ostatních tím, že jen tak mohu dělat práci, která mě baví a kterou považuji za důležitou, že tím chráním svoji rodinu, atd. Žádný hrdina jsem tedy rozhodně nebyl, spíše tak trochu „srab“, ale aspoň do té komunistické strany jsem nevlezl…
Zajímavý byl vývoj situace od počátku roku 1989. Spolu s několika dalšími pracovníky ústavu jsem podepsal na jaře 1989 petici za propuštění Václava Havla a prohlášení „Několik vět“ (což už nebylo žádné hrdinství, bylo jasné, že ledy praskají…); seznamy jmen signatářů pak předčítali na Svobodné Evropě. Ředitel Říman (který tu „štvavou“ rozhlasovou stanici asi také poslouchal) si mě pak předvolal „na kobereček“ a zepsul mě za to. Když jsem mu ale pak ale zcela upřímně řekl, co si myslím, a skončil jsem tím, že by to měli podepsat hlavně vlivní lidé jako on, kupodivu úplně otočil a začal mi vysvětlovat, že má jen jinou taktiku. Myslím, že tohle opravdu totalita nebyla…
A ještě něco závěrem
Před odjezdem do USA jsem měl velké obavy, jestli budu na tom slavném Harvardu tamním kolegům svými znalostmi a laboratorními dovednostmi stačit. Ukázalo se ale prakticky okamžitě, že takové obavy byly liché. A podobné zkušenosti měli i všichni moji čeští kolegové, kteří se dostali na podobné pracovní pobyty na Západě. Vzdělání i vědeckou průpravu jsme tedy měli velmi dobré, a to i přes obtíže pramenící z nedostatku západních valut pro nákup přístrojů a reagencií.
Na ono téma „jaké to bylo za totality“ bych toho rád napsal víc – doufám, že se k tomu brzy dostanu.
Podobný tex vyšel také v internetových Lidových novinách
