Článek
Není samozřejmě nic špatného na předvolebních výzvách apelujících na voliče, aby podpořili politiky, kteří mají názory podobné názorům autorů takových výzev.
Naprosto však nesouhlasím s označováním lidí, kteří mají některé názory odlišné, paušálně za „proruské extremisty“. Podle mého názoru je to v současné složité mezinárodní a domácí politické situaci dokonce nebezpečné. Od takového označování je jen krůček k volání po eliminaci, ať už sociální nebo dokonce fyzické, těch, kteří zastávají názory, které se autorům nelíbí.
Jsem přesvědčen, že je nezbytné respektovat skutečnost, že všechny strany a hnutí působící v našem politickém systému musí být považovány za demokratické. Pokud by některé byly prokazatelně nedemokratické, musely by být na základě soudního rozhodnutí rozpuštěny, jak se ostatně i stalo v minulosti. A proto je potřeba, aby byly bezvýhradně respektovány výsledky svobodných voleb.
Je zřejmé, že autoři výzvy za proruské extremisty považují ty, kteří kritizují určité aspekty naší zahraniční politiky, zejména naše členství v NATO nebo EU. Ačkoli jsem vždy byl a zůstávám jasným zastáncem našeho členství v EU, považuji opačný názor za legitimní, i když nesprávný.
Pokud jde o naše členství v NATO, sdílím názor (také legitimní), že by nám bylo lépe a bezpečněji mimo tuto vojensko-politickou alianci. Neměl bych proto ani námitky proti teoretickému referendu o našem možném vystoupení z této organizace (i když je pravděpodobné, že by můj názor v takovém referendu nenalezl většinovou podporu). Nebudu zde opakovat argumenty, které mě přesvědčují o správnosti mého kritického názoru – již jsem tak učinil v řadě svých publikovaných, snadno dostupných textů (např. zde a zde). Pouze zmíním, že svůj kritický názor na roli NATO a jeho roli v dnešní tragické válečné situaci sdílím s řadou renomovaných západních komentátorů a expertů (např. zde a zde).
Trvám na tom, že žádný z těchto dvou kritických názorů (na NATO a EU) není a priori „proruský“; samozřejmě uznávám, že opačné názory jsou legitimní, a chápu argumenty, které je podporují. Rád bych ale, aby diskuse o těchto závažných otázkách byla věcná, klidná a bez zbytečných emocí.
Rád bych ještě poukázal na to, že jsem patřil k těm, kteří po prvním roce ruské agrese na Ukrajině veřejně volali po příměří a zahájení jednání. V té době jsme za to byli většinou komentátorů ostře kritizováni a označováni za „proruské“; dnes je to široce sdílený základní požadavek Ukrajiny a jejích spojenců…
Podle mého názoru je u nás jen velmi málo těch, kteří jsou skutečně „proruští“, tj. kteří výslovně schvalují a podporují ruskou agresi; neznám žádnou ze současných relevantních politických entit kandidujících ve volbách, která by tak činila. Existuje však řada politických subjektů a miliony českých a evropských občanů (včetně mě), kteří s lítostí konstatují, že ruská agrese byla do značné míry vyprovokována nezodpovědným chováním představitelů NATO, kteří nerespektovali zásadní (jakkoli paranoidní) výhrady Ruska k záměru přijmout v budoucnu Ukrajinu do NATO.
Závěrem:
Myslím, že by bylo potřeba, aby byla respektována elementární pravidla demokratické diskuse a aby naše společnosti nebyla rozeštvávána zbytečným urážlivým nálepkováním názorových oponentů.
