Článek
Brutální ukrajinská válka zuří již čtvrtým rokem a je tak nejhorším válečným konfliktem v Evropě za posledních 80 let. Nenaplnil se sice nejčernější scénář hrozící jadernou eskalací a třetí světovou válkou, ale lidské a materiální oběti jsou obrovské a konec konfliktu zůstává stále vzdálený, i když přece jen asi ne zcela v nedohlednu.
Ještě před rokem se zdálo, že pro obě válčící strany je jedinou přijatelnou možností naprosté vítězství. Situaci ale výrazně změnil nástup nového amerického prezidenta, a samozřejmě také sice pomalý, ale setrvalý postup ruské armády. V posledních měsících se zdá, že už vlastně téměř každý je „chcimír“ – problémem ovšem zůstávají konkrétní podmínky pro zastavení bojů a vyjednání více či méně trvalého míru nebo alespoň příměří.
K té válce nemuselo dojít, kdyby se Západ choval prozíravěji
Ruská agrese proti Ukrajině je bezpochyby jasným porušením již tak dost rozvráceného systému mezinárodního práva. Byla sice do značné míry vyprovokována Západem, který dlouhodobě ostentativně ignoroval ruské bezpečnostní obavy, ale Rusko se prostě nemělo dát vyprovokovat - žádné bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo. I u nás se vyskytují lidé, kteří projevují plné pochopení, ba podporu pro ruský útok. Takových je ale podle mě jen velmi málo a za šíření takových názorů jim hrozí i soudní postih (což považuji za problematické).
K této válce ale vůbec nemuselo dojít, kdyby se Západ po skončení studené války, ale hlavně od roku 2007, choval prozíravěji. Teprve teď je vidět, jak krátkozraké bylo nesplnění slibů (bohužel jen ústních) dávaných Gorbačovovi o tom, že NATO se nebude rozšiřovat na východ. Jaká škoda, že nedošlo k naplnění našich někdejších snů o tom, že po rozpadu sovětského bloku budou zrušeny i oba nepřátelské vojenské pakty – Varšavská smlouva a NATO. Byl však bohužel zrušen jen jeden. Musím ke své hanbě přiznat, že jsem tehdy i já byl rád, že NATO přetrvalo, a že i naše republika do něj vstoupila.
S časovým odstupem je zřejmé, že to, co se postupně stalo, bylo fiaskem jak ruské, tak také ukrajinské i západní diplomacie. Demokratický západ vedený USA se bohužel zpronevěřil mírovým principům, na kterých bylo v roce 1949 založeno NATO. Tyto ušlechtilé zásady přece měly především zabraňovat vzniku ničivých vojenských konfliktů! Nelze ignorovat, že kořeny nynějšího konfliktu úzce souvisí s nešťastným kyjevským převratem v únoru 2014, který svrhl demokraticky zvolenou vládu a prezidenta a vedl k občanské válce na Donbasu (ve které se dostalo povstalcům masivní podpory od Ruska) a k odtržení Krymu od Ukrajiny. Západ tento převrat podpořil a následně nevymáhal plnění Minských dohod z roku 2015. Už poněkud zapadlo v zapomnění, že ještě před ukrajinskými prezidentskými volbami v roce 2019 bylo důležitým heslem Volodymyra Zelenského zlepšení vztahů s Ruskem a vyřešení konfliktu na Donbasu! Bohužel v tom směru neudělal vůbec nic…
S agresorem je možné, ba nutné jednat
To, že Západ v nynější válce výrazně pomáhá napadené zemi, je zajisté v souladu s mezinárodním právem. V důsledku masivní vojenské podpory Ukrajině se ale tato válka stala de facto nepřímým konfliktem Západu (především USA) s Ruskem, jehož cílem (pravděpodobně ale nereálným) bylo a snad doposud je zásadní oslabení Ruska, jakožto globálního geopolitického soupeře USA a EU. Nesmíme ale zapomínat, že zdaleka největší oběti v této válce na té západní straně přinášejí Ukrajinci. Je tedy otázkou, kdo vlastně za čí zájmy bojuje…
Faktorem zásadní důležitosti je to, že agresorem je jaderná supervelmoc. Proto také západní podpora Ukrajiny zůstává „polovičatá“, tedy bez přímého vojenského zapojení. Je zjevné, že ekonomické sankce proti Rusku jsou málo účinné a významně poškozují i Západ. Nelze také ignorovat, že většina nejlidnatějších zemí světa se ke konfliktu na Ukrajině staví zdrženlivěa na protiruských sankcích se nechce podílet.
Rusko již od začátku loňského roku na Ukrajině pomalu, ale vytrvale (a za cenu obrovských lidských obětí) pokračuje v obsazování ukrajinského území. Jeho nynějším, již opakovaně deklarovaným cílem je nejen plné obsazení jím formálně anektovaných čtyř donbaských oblastí, ale také maximální devastace ostatního ukrajinského území. Zdá se mi tedy, že naše vojenská podpora Ukrajiny vlastně pomáhá Rusku v dosažení tohoto odporného cíle.
Morální problematičnost naší podpory dalšímu pokračování této z ukrajinského hlediska zřejmě beznadějné války vyvstala obzvláště jasně po příchodu Donalda Trumpa do Bílého domu. Nynější americké vedení totiž dává zcela bez ostychu najevo, že mu záleží hlavně na ekonomických výhodách, které mohou USA z války získat – prodejem zbraní Ukrajině a jejím evropským spojencům, ale také budoucí privilegovanou účastí na využívání ukrajinského nerostného bohatství. Američanům samozřejmě vyhovuje i ekonomické oslabení Evropské unie financováním vojenské i ekonomické pomoci Ukrajině a nákupem amerických zbraní. Tento přístup byl samozřejmě vlastní i dřívějším americkým vládám, ale ta nynější jej deklaruje zcela otevřeně – díky aspoň za to…
Heslo, že „Ukrajina bojuje i za nás“, je falešné, podobně jako jeho někdejší obdoby v souvislosti s dřívějšími americkými útoky na Afghánistán nebo Irák. Podle mého (a zdaleka ne jen mého) názoru ruským strategickým cílem rozhodně není vojensky si podmanit dřívější sovětské satelity, dnes vesměs členy EU a NATO.
Významným pozitivním posunem v jinak tristní situaci je, že už ukrajinští i západní politici již většinou neříkají, že s agresorem nelze jednat a že jedinou možností je ho porazit a potrestat. Naopak – Ukrajina i Západ si přejí zastavení bojů a zahájení diplomatických rozhovorů. Škoda jen, že k takovému poznání nedospěli dříve – mohlo to ušetřit statisíce životů a zabránit gigantickým škodám.
Konečně tedy snad vítězí realistické úvahy uvažovat o tom, které řešení představuje (nejen pro nás) menší zlo. Opravdoví realisté na obou stranách, včetně americké administrativy, snad již pomalu dospívají k názoru, že menším zlem je v zásadě přijetí podmínek vítězící, tedy ruské strany. Tedy – přijmout územní ztráty Ukrajiny přibližně v nynějším rozsahu, odstoupit od záměru vstupu Ukrajiny do NATO a asi i určitá budoucí omezení ukrajinských ozbrojených sil.
Zásadní důležitost bude mít samozřejmě přijetí skutečně věrohodných záruk světovými velmocemi. Realizace něčeho takového by ale zřejmě přinesla velké problémy pro dosavadní vrcholné ukrajinské, ale i evropské politiky, kteří nesou zodpovědnost za to, že k takovému racionálnímu závěru nedospěli již daleko dříve a nezabránili tak zbytečným obrovským ukrajinským obětem. Řekl bych, že přijetí takového pragmatického řešení bude provázeno významnými personálními změnami v Kyjevě, a možná i jinde.
Zdá se, že jediným evropským důsledně pragmatickým politikem v této věci je maďarský premiér. Doufal jsem, že z nedávno chystané schůzky ruského a amerického prezident v Budapešti vzejde přinejmenším další posílení racionálního přístupu k ukončení války. Mrzí mě velice, že k něčemu takovému se nepřihlásila i naše vláda. A ještě více mě mrzí, že i naděje na onu kýženou schůzku se prozatím zase rozplynuly…
Je nutno ukončit nepřátelství a uzavřít mírovou smlouvu
Je jasné, že prvořadým a mimořádně obtížným úkolem ukrajinské vlády bude po uzavření mírové smlouvy, nebo alespoň dlouhodobého příměří, odstraňování obrovských válečných škod a systematické budování demokratické, prosperující země začleněné posléze do EU. To by byl vpravdě gigantický, ale přece snad realizovatelný úkol.
Po skončení bojů bude na Ukrajině kritický nedostatek pracovníků potřebných pro zahájení projektů obnovy země poničené válkou, budou chybět prostředky na sociální a zdravotní výdaje pro stárnoucí a válkou zbídačené obyvatelstvo.
Ukrajina již má a po skončení války bude mít ještě víc obrovské demografické problémy. V roce svého osamostatnění (1991) měla téměř 52 milionů obyvatel. Po roce 2014 a zvláště po ruské invazi v roce 2022 postupně miliony ukrajinských občanů uprchly před válkou do EU a Ruska, takže momentální populace je odhadována na přibližně 30 milionů. Ukrajinská porodnost patří mezi nejnižší na světě a demografické studie odhadují, že do roku 2040 by se počet obyvatel Ukrajiny v produktivním věku mohl oproti nynějšímu stavu snížit o třetinu a počet dětí klesnout na polovinu předválečné úrovně.
To jsou skutečně chmurné vyhlídky. A jak už jsem řekl výše - nic z toho nemuselo být, kdyby se Západ a Ukrajina chovaly prozíravěji a včas odvolaly záměr vstupu Ukrajiny do NATO…
Popusťme ale závěrem ještě trochu uzdu optimističtější fantazii: dlouhodobá mírová smlouva Ukrajiny s Ruskem garantovaná Západem by přinesla opětovné navázání normálních vztahů s Ruskem. Jako historický vzor by posloužilo to, jakým způsobem bylo ukončeno mírovou smlouvou z roku 1947 nepřátelství mezi Sovětským svazem a Finskem, které se přes relativně skromné přírodní podmínky postupně stalo jednou z nejvyspělejších zemí světa těžící z dobrých vztahů s celým světem. Horší možností by ovšem bylo něco podobného dlouhodobému nepřátelskému příměří korejského typu. Doufejme, že to nakonec dopadne přece jen dobře…
Poznámka:
Podobný text uveřejnily Lidové noviny.
