Článek
Před pravděpodobně 1992 lety se odehrálo velikonoční drama Ježíše z Nazareta - jeho odsouzení, krutá poprava a údajné zmrtvýchvstání. Byl to počátek náboženství, které změnilo svět. Rádi zdůrazňujeme, že křesťanství je jedním ze tří nosných pilířů evropské civilizace (těmi dalšími jsou antická řecko-římská vzdělanost a novověké osvícenství). Většina dnešních Evropanů, a zvláště Čechů, ale považuje onen novozákonní příběh pouze za báji srovnatelnou s historkami o bozích na Olympu. Velikonoce jsou pro ně především folklórními svátky jara se dvěma dny pracovního volna navíc.
Křesťané věřící tradičním způsobem ale mají jasno – vše o životě a skutcích Ježíše Krista a jeho učedníků je spolehlivě popsáno v knihách Nového zákona. Ježíš byl Bohočlověkem, který se narodil z Panny Marie a neměl žádného lidského biologického otce, během svého krátkého (snad ročního, snad tříletého) veřejného působení konal mnohé zázraky, po své popravě ukřižováním vstal z mrtvých a po dalších 40 dnech „vstoupil na nebesa“. Smrtí na kříži vykoupil před Bohem lidstvo z jeho hříchů, a jednou „znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce“, jak my věřící recitujeme při bohoslužbě ve Vyznání víry.
Pro řadu dalších, včetně mě, je příběh Ježíšova vystoupení, potupné popravy a následujícího rozmachu křesťanství úžasný z úplně jiných důvodů než pro ony údajné zázraky. Fascinuje mě onen příběh charismatického potulného kazatele, který se rád stýkal s chudými lidmi, včetně těch na okraji společnosti. Člověka, jehož mnohé výroky byly nejen znepokojivě radikální, často paradoxní a někdy i těžko pochopitelné, a pro většinu upřímně věřících Židů i neslýchaně rouhavé. Náboženského génia, který se ale zcela lidsky mýlil, protože byl přesvědčen, že se bezprostředně blíží začátek „království Božího“. Židovského heretika, který si v posledních chvílích života zjevně zoufal („Bože, proč jsi mě opustil?“).
A přece se toto zdánlivě totální fiasko vpravdě „zázračně“ obrátilo v obrovský úspěch – dvacet let po Ježíšově smrti se našel člověk, vzdělaný helenizovaný Žid a vynikající intelektuál a literát Pavel z Tarsu, který de facto způsobil, že rané křesťanství přestalo být jen okrajovou židovskou sektou, ale stalo se postupně nejvlivnějším světovým náboženstvím tvořícím dějiny. Pavel a jeho následovníci vybudovali jeho sofistikovanou mytologii a teologii a dokázali se vyrovnat i s tím, že Ježíšem očekávané království Boží nepřišlo.
Existuje nejméně dvacetiletá mezera mezi Ježíšovou popravou a prvními novozákonními texty.
Bylo by nesmírně zajímavé vědět, jak se v tomto období formovala prvokřesťanská víra, jak se na autentické vzpomínky očitých svědků nabalovaly mýty, „literární nadsázky“ a fabulace (velmi zajímavě o tom píše profesor Otakar Funda v knize Ježíš a mýtus o Kristu).
Toto je jasně vidět i u novozákonních textů – v Lukášově a Janově evangeliu a zvláště ve Skutcích apoštolů (zřejmě z počátku 2. století) je těchto prvků mnohem více než v nejpůvodnějším evangeliu Markově nebo v prvních Pavlových listech (z let cca 50-60).
Jiná věc je, co by asi tomu, co vzniklo z jeho učení, říkal sám Ježíš Nazaretský. A jak doslovně a děsivou měrou se naplnila jeho slova „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“. A co by říkal tomu, jak zvráceně byla některými pochopena jeho slova „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“
Radostné Velikonoce 2025!
