Článek
Nedávné bourání anténních stožárů vysílače Liblice vyvolalo vlnu nostalgie až smutku. Stejně jako před několika lety stožáry dlouhovlnného vysílače v jihomoravské Topolné. Považuji ovšem za nutné publikovat myšlenky svého zesnulého strýce Ing. Karla Michalici (1912-1977), který je pamětníky dodnes považován za legendu telekomunikací. Absolvent brněnské techniky z roku 1935 započal svoji kariéru právě v oboru analogových vysílačů na jejichž montáži i provozu se významně podílel (Dobrochov, Mělník či Jihlava za německé okupace) včetně obnovy jejich provozu v roce 1945. V souvislosti s těmito aktivitami byl na čele delegace odborníků přijat presidentem Benešem, při které příležitosti to byl právě on, kdo presidenta informoval o rozsahu a dopadu této činnosti. V roce 1970 o této obnově publikoval v resortním časopise svoje vzpomínky při příležitosti 25. výročí konce války.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v sousedním Polsku byl postaven velice výkonný vysílač s do té doby neuvěřitelným vyzářeným výkonem 2*750 kW, který dodala firma Brown Boweri. V té době snad největší anténní stožár na světě byl vztyčen co nejblíže geometrickému středu Polska a jeho výška byla definována polovinou vlnové délky klíčového polského dlouhovlnného vysílače Varšava. Tedy přes 500 m. Jen tak mimochodem – ten stožár se nakonec asi po třiceti letech vlivem hrozící a dopředu odhalené konstrukční vady zřítil.
Tou dobou se u nás rozvinula po potlačení pražského jara normalizace a normalizační mocipáni se shlédli v tomto polském vzoru. Ovšem zatímco Poláci tímto vhodně umístěným vysílačem dokázali dokonale pokrýt celé mateřské území v podobě přibližně čtverce, tak u nás převážily jiné pohledy. Prý aby propaganda socialismu měla výkonný dopad a dokonce i dálkový dosah. Toto ovšem samo o sobě je kontroverzní postup, protože zjednodušeně řečeno se dosah vysílání zvyšuje pouze s druhou odmocninou vyzářeného výkonu. A zatímco Poláci si jedním výjimečným vysílačem dokázali pokrýt trojnásobně velké území ve srovnání s tehdejším Československem, kterému naše politické autority naplánovaly takto výkonné vysílače rovnou tři, tedy vedle zmíněných Liblic a Topolné ještě i na východním Slovensku Košice – Čižatice. Nutno říci, že to bylo kráice před vypuknutím energetické krize v roce 1973. V Liblicích se jednalo o obnovu vysílače z předválečného období, který při jeho likvidaci oplakali pamětníci stejně jako současné stožáry, Byl to charakteristický štíhlý dvojitý kužel spojený v základně a uložený bodově, rovněž odpovídající vysílané vlnové délce. Takže se vlastně jednalo o trojnásobek vyzářeného výkonu na třetině území. Zabezpečení takového vyzářeného výkonu vyžaduje přivést energii zhruba dvojnásobného příkonu. S patřičnou slávou byly tyto tři vysílače uveden začátkem sedmdesátých let do provozu a v původní podobě byly provozovány do začátku devadesátých let. Největší smysl mělo řešení dlouhovlnného vysílače v Topolné, který byl navržen s osmičkovou vyzařovací charakteristikou, která stejně jak v Polsku zajistila pokrytí celého území tehdejšího společného státu celostátním programem, zvaným Hvězda. Ovšem po rozdělení Československa se tento vysílač ocitl na východním okraji Česka a původní záměr byl takto naprosto znehodnocen. Potom už postrádalo smyslu provozování všech tří vysílačů plným výkonem a až do ukončení AM vysílání více méně všechny výkonově jenom paběrkovaly. Jistě technické řešení tohoto nikterak smysluplného zadání samozřejmě stojí za uchování v historické paměti, ale určitě ne za cenu stovek milionů v původní fyzické podobě.
Ing. Karel Michalica, ve své době respektovaný odborník i publicista v té době uveřejnil v časopise Sdělovací technika na toto téma svůj byť opatrný, tak přece jenom kritický osten. V té době, kdy v ostatním světě byly investiční prostředky směrovány dávno nikoliv do mimořádně výkonných středo a dlouhovlnných vysílačů, ale do podstatně modernějších a úspornější sítí FM rozhlasových a tím tedy z hlediska reprodukce pořadů podstatně kvalitnějších sítí.
Jestliže před asi třiceti lety byl nahrazován původní ivančický železniční viadukt, což vyvolalo velkorysé plány na uchování viaduktu původního. Dnes, po více než čtyřiceti letech zchátralý zbytek toho starého v podobě jednoho pole ze severní strany jenom ukazuje marnost a zbytečně vynakládané prostředky pro poněkud přepychovou nostalgii. Obávám se, že podobně může dopadnout železniční most na pražské Výtoni, podle mne zatím zcela nesmyslně a neperspektivně směrován tlakem nostalgiků pochybné odbornosti k opravě a rekonstrukci po bezmála 130 letech provozu namísto výrazně smysluplnější náhrady viaduktem novým, po čemž stále volají střízlivě uvažující odborníci.
