Článek
Před nějakou dobou jsem bydlel v podnájmu v Praze. Nádherný funkcionalistický dům byl pro mě téměř kouzelný a měl svůj, jak se říká, genius loci. Byt, ve kterém jsem bydlel téměř osm let, se nacházel až v posledním patře. Vedle sídlila jen jakási firma, takže na celém patře panoval klid. Jak to tak bývá, vztahy se sousedy jsem nijak nepěstoval. Pozdravit na chodbě? Jasně. Ale dát se do řeči? Ne, díky. Na to jsem až moc introvert. Navíc jsem ve vstupní chodbě potkával hodně cizích lidí. Ve čtvrtém patře se totiž nacházela psychologická ordinace.
Paní psycholožku jsem moc nepotkával. A když už, tak jsme se vždy jen slušně pozdravili, ale na společné cestě výtahem nám dělalo společnost jen ticho. Co bychom si taky mohli říct? Její klienty jsem ovšem potkával velmi často. Nešlo o to, že by bylo na první pohled poznat, že jsou v péči psychologů. Poznal jsem je podle toho, že vždy vystoupili ve čtvrtém patře.
Jednou jsem se vracel domů z nákupu. Měl jsem plné ruce tašek a viděl, že právě nějaká dáma vchází do našeho baráku. Doběhl jsem ji. Vidina toho, že nebudu muset v kapse hledat klíče působila příliš lákavě. Vrazil jsem nohu do dveří a začal se do nich cpát, jako bych utíkal před vrahem. Paní koukala trochu nevěřícně, ale dveře chytla, abych se dostal pohodlně dovnitř.
„Děkuji moc,“ vydechl jsem úlevně. Vtipné, co jeden nepodnikne kvůli úspoře několika sekund. Paní decentně přikývla a vydala se směrem k výtahu. Já se plahočil za ní. Nechal jsem ji, aby přivolala výtah a snažil se přečkat těch pár sekund trapného ticha, než se rozsvítí okýnko v bytelných plechových dveřích. Přendal jsem si igelitku s nákupem do levé ruky, ve které už mi jedna docela těžká visela a otevřel dveře. Pak jsme oba vešli dovnitř a paní pohladila tlačítko s číslovkou 4. V hlavě se mi rozsvítilo poznání. Výtah se ale nerozjel.
Výtah byl totiž lehce starší a tlačítka se musela mačkat opravdu pořádně. Byla totiž zatuhlá. No a místo toho, abych začal situaci vysvětlovat, rozhodl jsem se ji vzít do vlastních rukou.
„Do čtvrtého, že?“ chtěl jsem se ujistit. Nic víc za tím nehledejte, jen jsem se snažil být nápomocný. Na odpověď jsem nečekal a tlačítko za neznámou stiskl. A když jsem se jí podíval do tváře s očekáváním úsměvu, nacházel se tam jen děsivý škleb. Tvář měla úplně bledou, rychle však začala přecházet do červené. Rty k sobě stiskla tak přísně, že měla místo nich jen tenoučkou čárku. Nic neřekla, ale výraz mluvil za vše. Kdyby mohla, sestřelila by mě bazukou. Výtah se rozjel a přísahám, že to byla snad ta nejdelší cesta, jakou jsem zažil. Přemýšlel jsem, jestli to vážně působilo natolik urážlivě. Vždyť jsem ji viděl, že mačkala tlačítko do čtvrtého patra. To přece neznamená, že automaticky předpokládám, že paní potřebovala terapii. Ale z celé situace to nejspíš tak vyznělo.
Když se výtah konečně zastavil ve čtyřce, žena rázně rozrazila dveře. Přemýšlel jsem, jestli mám pozdravit. Jestli tím celou situaci ještě nezhorším.
„Na shledanou,“ pípl jsem nesměle. Ona neodpověděla. Vlastně se ani nezastavila, jen uháněla k dveřím od bytu, na kterých visela kýčovitá plaketa s motivačním citátem a zaťukala. Což bylo vlastně mnohem horší.
Když jsem dojel o dvě patra výš a odemykal, cítil jsem se provinile. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem tu paní nechtěl nijak ponížit. Naopak – snažil jsem se být vstřícný. A tak přece jen jedno ponaučení jsem si z toho celého příběhu nakonec vzal – i když se na první pohled může zdát, že je celý svět proti mně, je to jen úhel pohledu. Ve skutečnosti mi může nabízet pomocnou ruku.
