Článek
Může být naděje nebezpečná? Někdy je důvodem, proč jdeme v životě dál. Ale co když je to jen léčka zabalená do krásného balicího papíru? Když si s vámi život hraje, spolknout návnadu s vidinou bezpečí může být snažší než vzít v obchodě tričko bez zaplacení. A pak se vlk v rouše beránčím plně projeví a bude trvat dalších 36 let, než někdo konečně vysloví vaše jméno nahlas.
Mrkněte na případ na mém kanálu:
Další videa najdete tady: https://www.youtube.com/@Napomez%C3%AD
Píše se 12. prosince 1989 a čtyři turistky mají namířeno k jezeru Mead. Podle jiných zdrojů se snaží najít jedno z opuštěných měst. Projíždějí pouštní krajinou přes Temple Bar Road. Cestu jim lemuje jen křoví, sukulenty a béžovo-šedá barva lehce pahorkaté a člověkem zapomenuté pustiny.
Turistky si všimly, že v dálce něco leží na zemi. Snad mrtvé zvíře? Morbidní zvědavost je přinutila zastavit a podívat se blíž. Ten pohled už z paměti nejspíš nevymažou nikdy. Šok a hrůza převezmou kontrolu. Před nimi totiž leželo zohavené nahé tělo mladé hispánské ženy prošpikované bodnými ranami jako cedník. Pravou stranu tváře měla doslova servanou na kost. Krev narušovala uniformitu tlumených barev pouště. Vypadalo to, že oběť někdo vláčel po zemi. Tichou krajinu proťal výkřik. Poprvé od chvíle, než tu neznámá kráska vydechla naposledy.
Z turistek se rázem staly svědkyně
Okamžitě zapomněly na svoje plány a vydaly se na nejbližší policejní stanici, kde mohly svůj nález ohlásit. Bude trvat více než třicet let, než neznámá v poušti konečně získá zpět svůj hlas, jméno a příběh, který ale i dnes zůstává zahalený tajemstvím a nejspíš se ho už nikdy rozklíčovat nepovede.
O dva dny později a přibližně 650 kilometrů dál přichází zcela nečekaný nález. V Kalifornii v Oxnardu se z dámských toalet ozývá zoufalý dětský pláč. Žádná slova, jen syrová emoce, která je voláním o pomoc. Křik zaslechne muž jsoucí kolem. Ale vejít se neodváží. Místo toho poprosí první ženu, na kterou narazí, jestli by se tam nešla podívat. Ona přikývne a vejde dovnitř. Snad oba doufali, že o nic nejde. Ale tam na zemi na modrých kachličkách najdou dvě děvčátka. Jedno přibližně rok staré, druhé je dokonce ještě kojenec. Drobounká, bezbranná a vysílená pláčem. Ale jinak díky bohu zdravá. Ale to bylo všechno. Žádný dopis, oblečení navíc. Jako by je tam někdo zapomněl. Nebo se ztratil z povrchu zemského.
Policie nebyla schopná dohledat nikoho, kdo by k holčičkám patřil. V novinách vyšlo jen několik článků, ale to bylo všechno. Nikdo nevěděl, jak se jmenují a kdo je jejich maminka. A už vůbec si je nikdo nedokázal spojit s tělem nalezeným o 650 km dál. A jak plynul čas, prach pouště a nicoty zavál všechny stopy. Ostatky v poušti získaly označení Jane Doe. Bezejmenná oběť. Další z mnoha nevyřešených a odložených případů.
Holčičky nejprve uvízly ve spárech systému, který se pro ně pokoušel najít domov a získat zpět ztracenou identitu. Nakonec je adoptovala milující rodina a dala jim nová jména: starší se stala Melissou a mladší Tinou. Když byly dívky v pubertě, adoptivní rodiče jim řekli pravdu o tom, že jsou adoptované. Ale že o nich víc nevědí. Jen to, že byly nalezeny opuštěné jako ptáčátka, která někdo zanechal v hnízdě.
Léta plynula a dívky hnala touha poznat, odkud pocházejí. Proč je někdo nechal jen tak na veřejných toaletách? Kdo byli jejich rodiče?
Otázky se vršily a odpovědi nepřicházely
Mladší sestra Tina se proto rozhodla zanechat vzorek své DNA ve veřejné databázi v naději, že konečně zjistí něco víc o tom, odkud pochází. Velmi prostá ale silná touha. Netušila, že tím doplnila střípek do mozaiky, která sice nejspíš celá nikdy nebude, ale i tak jí dodá odpovědi, po kterých tolik toužila. Čekala a pak dokonce zapomněla, že něco takového udělala. Měla svůj život. Manžela a milující rodinu. A pak přišel telefonát, který všechno změnil.
Posuňme se ale kousíček zpět k neznámé krásce, jejíž život někdo zhasl jak svíčku - příliš brzy. Žena, která čekala na to, až se svět konečně dozví její jméno. A pak si nevyřešenou skládačku převzala Lori Miller, vyšetřovatelka v Mojave County. Tvrdá a odhodlaná žena, pro kterou je boj za spravedlnost hybnou silou. Je tou, která když nic nenachází v samotném textu, tak čte mezi řádky. Napadlo ji, že současné propojení záznamů a archivů by konečně mohlo pomoci najít nějaké odpovědi. Nechala proto prověřit otisky prstů neznámé a vrátila se shoda!
Lori se zakousla do návnady a hnala se za ní jako žralok za kořistí
Ten záznam, který vězel v policejním archivu v dalekém Bakersfieldu v Kalifornii odkazoval na zatčení jisté Mariny Ortiz za drobnou krádež v obchodě. Co tehdy vzala nebylo jasné. A ani na tom nezáleží. Důležité je, že se konečně případ posunul vpřed.
Lori se vydala prověřit, kdo byla Marina Ortiz na adresu, kterou mladá žena při zatčení uvedla. Jednalo se o čtvrť plnou latinsko-amerických přistěhovalců. Řada z nich pracovala na farmě nebo v továrnách. Rozhodně žádný luxus. Rodiny byly nuceny žít pohromadě v malém prostoru. Nikoli ve špíně, ale v chudobě.
Lori zaklepala na dveře. Ale odpověď nepřicházela. Nikdo nebyl doma. Celkem výstižná metafora pro celé vyšetřování. Jen hledání odpovědí, které nepřicházejí. Nechala na místě svoji vizitku a doufala, že se jí někdo ozve. A později toho dne se tak skutečně stalo. Lori zazvonil telefon a na druhém konci linky se ozval ženský hlas. Ta paní se představila jako Esther. Vyšetřovatelka se jí zeptala, jestli neznala ženu jménem Marina Ortiz. Odpověděla, že ne. V zápětí ale dodala, že měla sestřenici jménem Marina Ramos, která se v roce 89 ztratila i se svými dvěma malými holčičkami. A tohle bylo konečně to, co Lori hledala. Jane Doe našla svoje skutečné jméno. Kdo tedy byla?
Marina Ramos byla nespoutaná žena
Nejstarší z pěti dětí a pro každou srandu. Její sestra Margarita ji popsala jako někoho, s kým vám bylo dobře. Ale rodina z portorika plná tradic a pravidel pro ni byla příliš dusivá. Chtěla žít podle svého - divoký a nezávislý život plný zábavy. Když bylo Marině patnáct, její rodina se přestěhovala zpátky do rodné vlasti. Ale její žvito byl v Kalifornii. Měla tu přátele a byl to její domov. Uprosila proto rodiče, že chce zůstat u své tety. A nakonec se jí to povedlo. To ale otevřelo stavidla a stala se až příliš bezstarostnou. Když se poté na čas vrátila ke zbytku rodiny do Portorika, vyšlo na povrch, že je těhotná. Narodila se jí holčička, kterou pojmenovala Maria. Ale na rodinný život byla příliš mladá. A ještě se nechtěla vzdát života, jaký vedla v Kalifornii. Její rodiče ale věděli, že tohle není pro Mariu to správné. Řekli tedy marině, že může jít, ale dcera musí zůstat s nimi. Nechala proto svoji maličkou v Portoriku a vrátila se do Ameriky sama.
Tady žila nějakou dobu svým stylem života, který i když její rodina neschvalovala, nemohla s tím nic udělat. Jak zkrotit někoho, kdo si tolik cení vlastní svobody? I přes to, že ničila sebe samu? Podle všeho byla ve velmi toxickém vztahu s mužem jménem Fernando, se kterým se opakovaně rozcházela a znovu dávala dohromady. Ten muž byl podle všeho velmi temperamentní a jejich potyčky dosahovaly i fyzických rozměrů. A pak tu byl ještě druhý muž, o kterém ale nevíme vůbec nic, jen že se jmenoval William.
Když Marinu zatkli za drobnou krádež v obchodě, byla už podruhé matkou a další dítě bylo na cestě. Byla si tehdy blízká právě se svou sestřenicí Esther, které bylo kolem patnácti let. Ta se měla o roční Elizabeth starat, zatímco byla její maminka ve vězení. A tam se jí narodila Jasmine, pro kterou si Esther přišla, aby se o ní postarala také.
Když si Marina odseděla svůj krátký trest, přišla si pro svoje děti
A tehdy stál v pozadí třetí muž, který se také jmenoval Fernando. Hezky oblečený a řídil černé SUV. Ale Esther se nezdál. Nevěřila mu ani nos mezi očima. Bylo na něm zkrátka něco mrazivého. Pochybovala, že se vůbec jmenuje Fernando. Ale Marina byla odhodlaná s ním odjet do Ontaria, kde měla začít nový a lepší život. Možná jí slibil, že se o ni a její dvě holčičky postará. Ale Esther se nevzdávala. Klekla si na kolena a žádala, aby alespoň ty dvě malé nechala s nimi. Životní styl jejich matky rozhodně nebyl pro dvě malé bytosti. Marina řekla, že Esther zavolá. A to byla poslední slova, které od své sestřenice slyšela. Až do své smrti v roce 2023 si přála, aby se našly alespoň ty dvě děti.
Dva dny poté, co Marina i s dětmi odjela, byla nalezena v poušti
Není jasné, co se stalo a ani kdo je pachatelem. Podle vyšetřovací teorie Lori nechala u někoho svoje dcerky, aby se mohla s kýmsi sejít. Možná za účelem sexu nebo drog, to se neví. Místo činu naznačuje, že tam s ní byli dva lidé. Jeden muž přibližně 150 - 180 cm vysoký, s délkou kroku kolem 71 cm a nohou o velikosti bot 44 značky Nike. U druhé osoby se pohlaví odhaduje hůř, protože vzhledem k menším rozměrům by se mohlo jednat klidně i o ženu. Na místě se našlo mimo jiné také modré ramínko od podprsenky a černé vlákno. Stopy pneumatik ale naznačují, že pachatelé řídili jiné auto, než Fernandovo černé SUV, do kterého Marina s dětmi nasedla. Na těle zemřelé se také našel vzorek DNA, který se do dnešních dní nepodařilo identifikovat. V každém případě to, co se ví ukazuje na to, že Marininy poslední okamžiky byly brutální a naplněné bolestí. Pachatelé ji nejprve zmlátili. Stopy ukazují, že rány mířily do oblasti břicha a boků. To je ale nejspíš jen navnadilo, aby jí ublížili ještě víc. Pokusili se jí rozdrtit hlavu tím, že jí přes ni přejeli autem. Ale měkký pouštní písek zafungoval jako polštář, a tak přežila, i když jí rotující pneumatika téměř odtrhla tvář. Nakonec pachatelé popadli nůž a zasadili jí bodné rány do krku. To bylo tím vysvobozením, které Marinu zabilo. O osm hodin později ji našly zmíněné turistky nahou a v tratolišti krve. A o dva dny později její dcerky na veřejných toaletách o víc jak 600 km dál.
Jak jsem zmínil na začátku, případ dlouho ležel zapomenutý. Vyvstaly teorie, kdo mohl neznámou zabít, ale nic nesedělo. Ale Lori byla odhodlaná zjistit co nejvíc. Od okamžiku, kdy se dozvědela, že Marina měla dvě dcery, o kterých nikdo nic neví, chtěla dát rodině odpovědi. A přestože se toho Esther nedožila, ten velký průlom přišel letos v roce 2025. Z databáze DNA vyskočila shoda! Žena jménem Tina, která pátrala po svých kořenech, se ukázala být malinkou Jasmine narozenou ve vězení. A její starší sestra Melissa zas byla Elizabeth. Kruh se konečně uzavírá. Vědomí toho, co se jejich matce stalo, že je jen tak neopustila, ale kdosi jim ji vzal, je pro obě ženy bolestné. Ale teď už znají pravdu. A i když se nejspíš nepodaří případ rozlousknout, duše jejich matky může snad alespoň částečně dojít klidu. A kdesi v poušti u bílého prašného úvozu leží náhrobní kámen nasáklý její krví. A vítr tam občas rozfouká zrníčka písku tak, že připomínají šustění šatů ženy, která se nechtěla vzdát svobody.
Zdroje:
https://www.youtube.com/watch?v=5dayel0mfGo
https://www.youtube.com/watch?v=gl3t8jZpAzQ
https://www.mirror.co.uk/news/us-news/sisters-abandoned-public-toilet-discover-35962116
https://www.abc15.com/news/crime/unsolved-the-murder-of-marina-ramos-and-the-search-for-her-two-missing-daughters
https://www.foxnews.com/us/mystery-babies-abandoned-park-1989-solved-after-mother-idd-woman-found-murdered-desert
https://www.azfamily.com/2025/09/22/missing-daughters-woman-murdered-arizona-found-36-years-later/
https://www.missingkids.org/blog/2025/from-mystery-to-miracle-missing-sisters-found-safe-after-36-years
