V noci přicházely s injekcí. Vraždící sestřičky z pavilonu smrti

Na rakouskou nemocnici v Lainzu padla noc. Čas odměřovalo tiché pípání přístrojů a většina pacientů zhluboka oddechovala ponořená do léčivého spánku. Až na jednu 77letou ženu na geriatrickém oddělení v pavilonu pět. Bolest ji přemáhala a tělo neposlouchalo. Přesto se zoufale drželo posledních zbytků života a odmítalo se ho pustit. Pro pacientku to byla čirá agónie. Smrt bylo to jediné, co si přála.

23letá sestřička a vedoucí oddělení Waltroud Wagnerová ji šla zkontrolovat. Kontrast mezi těmi dvěma ženami byl do očí bijící. Zatímco jedna s nefungujícím tělem si zoufale přála zemřít, druhá mladá a plná života ji pozorovala. Cítila soucit?

„Pomozte mi,“ zašeptala stará žena. Poslední prosba jí visela na rtech a neslyšně křičela z očí. Ve vzduchu houstlo očekávání. Mladá sestřička totiž neodmítla. Snad se v ní cosi zlomilo při pohledu na trpící lidskou bytost. Nebo se v ní cosi probudilo. Dlouho dřímající temnota, která jí vyrašila z nitra duše jako slizký had.

Připravila si injekční stříkačku a nadměrnou dávku morfia na kovový tácek. Musela to udělat rychle, než si to celé rozmyslí. Vždyť je to šílenství! Ale nemůže nechat tu nebohou ženu trpět. A navzdory na první pohled šlechetné myšlence se cosi v ní možná začalo těšit na to, až naposledy vydechne. Když do ní vpravila mordium, zůstala ještě chvíli a pozorovala, jak se trhá poslední pouto, které udržovalo pacientku naživu. Tělem jí projel tak silný záchvěv vzrušení, jaký ještě dosud nepocítila. Dosud byla jen neviditelnou a bezvýznamnou osobou utopenou v moři anonymity. Bez cíle, smyslu života. Ale najednou měla v rukou moc rozhodnout o životě druhého. Byla silná. Byla bohyní. A kdo by hledal ve smrti staré ženy něco podezřelého? Na geriatrickém oddělení pacienti umírají denně. A tohle byl jen jeden z mnoha případů.

Jedním aktem milosrdenství. Avšak ta moc nad životy druhých chutnala až příliš sladce a návykově a Waltroud se jí už nedokázala vzdát.

Když je člověk opilý opojnou chutí moci, těžko to udrží v tajnosti. A Waltraud nepatřila mezi typ lidí, který byste jen tak přehlédli. Kolegové ji popisovali jako usměvavou, veselou a zářící vtipem. Takový ten typ člověka, se kterým je vám dobře, vyzařuje ze sebe světlo a láká k sobě ostatní jako můry.

Neví se, kdy a jak k sobě přibrala prvního komplice. Avšak můžeme s jistotou říci, že co začalo jako prostý akt milosrdenství, se začalo proměňovat v něco mnohem zlověstnějšího. Spolu s 23letou kolegyní Irene Laindolf se rozhodly ulehčovat odchod i dalším trpícím. Akorát že brzy to přestali být jen ti, co si přáli smrt jako vysvobození od bolavé a nesnesitelné tíže života. Začali umírat i jiní. Pokud si někteří pacienti například příliš hlasitě stěžovali a naříkali, žádali o pomoc v nevhodný čas, dostali od Waltraud „jízdenku k pánu bohu“, jak tomu sama říkala. Jak neskutečně cynické a plné zla.

Postupně se ke dvěma ženám připojily ještě další dvě kolegyně - Marie Gruber a jugoslávská imigrantka Stefanie Meyer, které byly ale spíše pomocnicemi v jejich příšerném počínání. Noc se stala časem jejich vražedného řádění a postupně se pacienti začali obávat, kdo z nich se dočká dalšího dne.

Odchod bezbranných byl až příliš poklidný a nedokázal uspokojit jejich sadistickou touhu po utrpení. Snad ty nebohé bytosti v jejich očích ztratily lidskost a bylo to pro ně jako když dítě pálí lupou mravence. Jen zvědavá touha ničit bez toho, aniž by jim dokázaly věnovat špetku empatie. Některým dokonce nastavily zvonek pro přivolání sester tak vysoko, aby na něj pacienti nedosáhli. A kdo bude další na řadě se vždy domlouvaly na pauze na cigaretu.

Ještě krutější způsob, jak své oběti trýznit. Waltraud tomu říkala „Mundpflege“, tedy cosi jako péče o ústa, či ústní hygiena. K tomu si záměrně se svými kolegyněmi vybírala pacienty trpící plicním edémem, což je stav, kdy se jim naplňují plíce tekutinou. Těmto obětem jedna z nich držela hlavu a zacpala nos, aby nemohly dýchat. Druhá jim držela jazyk a třetí lila do krku vodu. Bezbranní senioři nemohli dělat nic, jen doufat v brzký konec. Často ale trvalo až tři čtvrtě hodiny, než se utopili. Z dostupných výpovědí vyplývá, že Waltraud byla nejen iniciátorkou, ale především vůdkyní jejich malého vražedného paktu. Kde se v ní ale mohla vzít taková krutost? A hlavně jak dokázala ke svému hrůznému jednání přesvědčit i druhé? Že by byla tak dobrá manipulátorka, nebo v nich zkrátka objevila něco, co tam dřímalo už od začátku?

Zdála se být obyčejnou dívkou vyrůstající mezi dalšími pěti sourozenci. Od svých dvanácti let musela pečovat o domácnost, zatímco její matka chodila pracovat na pole. Také se mimo jiné musela starat o svoji nemocnou babičku, která trpěla na otevřené vředy. Snad tehdy se v ní usadil zárodek toho, že chtěla ubližovat slabším. Jako studentka také nevynikala. Na základní škole musela opakovat ročník. Později pak nastoupila na dvouletý učební obor zdravotní sestry, ze kterého nakonec propadla, protože si nedokázala osvojit anatomii. Přesto pak ale byla schopná získat zaměstnání jako pomocná zdravotní sestra, což by bylo v dnešní době nemyslitelné. Systém navíc selhal v další věci. Pomocné zdravotní sestry totiž ani neměly dovoleno pacientům podávat léky. V jejich kompetenci bylo jen roznášet jídlo a pomáhat pacientům s hygienou. Nicméně personálu bylo málo a ten co fungoval, tak byl napnutý k prasknutí. Všichni byli pod velkým tlakem, unavení a vystresovaní. Lékaři proto naučili pomocné sestry, jak pacientům aplikovat injekci, aby v noci mohli nerušeně spát a nabrat alespoň trochu energie. Ale nikdy nemohli počítat s tím, že se příležitosti chopí čtyři jezdkyně apokalypsy.

Jak je Waltraudino dětství a mládí ukryté v mlze, o jejích kolegyních se toho ví ještě méně. Ale například Irene Leindolf, její pravá ruka, s ní sdílela zkušenost péče o bližního člověka s chatrným zdravím. Irene pečovala o otce a podle všeho to v ní zanechalo hlubokou stopu. Mohla tohle být ta nota, na kterou zahrála Waltraud, aby ji svedla na scestí?

Jednou z obětí byla i bývalá tanečnice ve Vídeňském národním divadle a herečka Julia Drapal. Její tělo bylo zpětně exhumováno a zjistilo se, že ji zabila nadměrná dávka rohypnolu. Tu jí podala Irene poté, co si tehdy 71letá žena prošla dvěma mrtvicemi. V následném výslechu přiznala, že jí chtěla ulevit od bolesti. Ale bylo tomu skutečně tak?

Mezi personálem a pacienty se začaly se šířit řeči a pavilon pět si získal přezdívku pavilon smrti. A zejména za Waldrautinych směn umíralo až šestkrát víc lidí než kdekoli jindy. Kolegové si z ní dělali legraci, že je „die Hexe“, tedy čarodějnice. Primář kliniky Franz Pesendorf se začal pídit, proč má zrovna zmíněné oddělení takovou spotřebu tišících léků. Sestra, které se zeptal, mu sdělila, že to je pro klid pacientů. Že když nemohou v noci spát, tak jim podají léky a oni se uklidní. To mu přišlo zvláštní, takže se rozhodl nechat celou věc prověřit úřady. Policie se skutečně dostavila a pokusila se celou věc prošetřit. Ale když se není čeho chytit, tak je bohužel jen malá šance, že se vám povede něco najít. V nemocnici navíc nastal fenomén, kterému se říká kultura mlčení - každý něco věděl nebo tušil, ale nikdo nic neřekl nahlas. Vyšetřování tedy nakonec skončilo neúspěchem. Proč ty ženy chránily? Bylo to snad z nejistoty?

Člověk by čekal, že se vražedkyně po návštěvě policie vylekají a se svým řáděním přestanou. Ale opak je pravdou - přesvědčené o vlastní nedostižitelnosti pokračovaly se svým příšerným konáním. Ale i když to trvalo dlouho, nakonec přišel okamžik, který jim podrazil nohy.

Jedna ze sester, pravděpodobně sama Waltraud, se v noci přikradla k jednomu z pacientů se zajímavým příjmením, jistému Franzovi Kohoutovi a aplikovala mu inzulín. Vzhledem k tomu, že pan Kohout na cukrovku netrpěl a ani neměl v dohledné době dostat injekci, přišlo mu to divné. Zároveň však nechtěl vzdorovat autoritě. Podle jeho slov si ani nevybavoval, která ze sester mu lék podala.

Téměř hned po obdržení injekce se panu Kohoutovi začala motat hlava a upadl do kómatu. A mohl by to být jeho konec, kdyby se nedostal pod ruku samotnému primáři. Ten naštěstí včas rozpoznal, že má hypoglykémii a byl schopen ho zachránit. Tato událost odstartovala další vyšetřování a nad čtyřmi zdravotními sestrami se začala zaklapávat klec.

Tentokrát už policisté věděli, kterým směrem se vydat a které ze sester jsou podezřelé. Jen potřebovali, aby alespoň jedna z nich začala mluvit.

Vzhledem ke své povaze a statusu imigrantky měli pocit, že by nejsnáze rozmluvili Stefanii. A měli pravdu. Netrvalo dlouho a brzy začala zpívat. Zároveň už také věděli, po čem mají u mrtvých pátrat. Vydali proto příkaz k exhumaci a nechali přezkoumat podezřelá úmrtí. Teď už byli schopni rozpoznat, že voda, kterou měli v plicích, nebyla důsledkem selhání organismu, ale že se jednalo svým složením o vodu z kohoutku. A zároveň našli i důkazy o předávkování léky. Nakonec rozmluvili i samotnou Waltraud, která jim řekla, že pomohla na druhý břeh celkem 49 lidem. Ale stála si za tím, že se jednalo o eutanázii a pomoc bližnímu. To by jí možná ještě někdo byl schopen uvěřit, kdyby už policisté neměli informaci o trýznivém způsobu, jakým některé pacienty umučila k smrti.

V roce 1991 všechny čtyři ženy stanuly před soudem. Waltraud spolu s Irene dostaly za svoje činy doživotí. Stefanie dostala 20 let a poslední Gruber dostala 15. Člověk si říká dobře jim tak. Jenomže navzdory závažnosti svých činů jsou dnes už všechny čtyři ženy na svobodě s novou identitou. Waltraud s Irene byl totiž trest snížen za dobré chování a prokázanou schopnost se napravit. A vzhledem k tomu, že mají nová jména, nelze stoprocentně vyloučit, že se některá z nich nevrátila ke svému původnímu povolání.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lainz_Angels_of_Death

https://www.youtube.com/watch?v=x9dwx3GyBSE

https://www.mirror.co.uk/news/world-news/angels-death-nurses-injected-patients-36332026

https://healthpsychologyconsultancy.wordpress.com/2012/11/26/making-of-a-monster-waltraud-wagner-angel-of-death/

https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-human-equation/201206/the-medical-murder-club