Vražda z kukuřičného pole: Záhadu rozlouskli až po 35 letech amatérští detektivové

Bylo chladné ospalé ráno 10. listopadu 1979 a noční déšť za sebou zanechával mlhu stoupající z nedaleké řeky Genesee, která se líně převalovala nad kukuřičným polem v americkém státě New York. Každý výdech se srážel v malé obláčky páry a vlhká zima zalézala pod svetr, kde lechtala svými špičatými nehty na kůži. Místní farmář se vydal zkontrolovat pole, když si všiml záblesku červené barvy přibližně 10 metrů od cesty. V domění, že jde o lovce, který se rozhodl si na jeho pozemku chytit nějakou kořist, se mu rozhodl vyčinit. Pomalu se k němu přiblížil. A pak pochopil. Na zemi totiž leželo v červené bundě tělo s tváří otočenou směrem k hlíně. Hnědé vlasy mokré deštěm a slepené blátem se kroutily do ornamentů a kudrlinek.

Nebaví vás číst? Mrkněte na video

Byla oblečená, jen jí někdo obrátil kapsy naruby. A nikde žádné doklady. Nic co by naznačovalo dívčinu identitu. Kdo byla?

Na jejím krku vyšetřovatelé našli stříbrný řetízek se třemi drobnými tyrkysovými kamínky. Vypadal jako ručně vyrobený a připomínal šperky, které prodávají původní Američané. K poutku manžestrových kalhot měla neznámá připnuté dvě klíčenky. Jednu ve tvaru srdce s klíčovou dírkou a druhou, která do ní přesně pasovala. Stálo na ní: „Ten kdo drží tento klíč, může odemknout mé srdce.“ Stejné se daly sehnat z automatů na New Yorských dálnicích, takže vyšetřovatelé měli alespoň zhruba tušení, kudy dívka cestovala. A zatímco možná jejich repliky odemkly tisíce dalších srdcí, tohle zůstalo zamčené navždy.

Když dívčino tělo, kterému později začnou přezdívat Caledonijská Jane Doe nebo jen Cali Doe, převezli k ohledání do márnice, zjistili pár dalších věcí. Kromě zatraceně mladého věku, který vyšetřovatelé nedokázali kvůli chybějícím dokladům určit, přišla neznámá s hnědýma očima nejspíš z oblasti, kde i v listopadu svítilo sluníčko. Nasvědčovala tomu opálená pleť a dekolt.

Její chrup totiž neobsahoval žádné známky lékařské péče, a to i navzdory několika pokročilým zubním kazům. Co se týče oblečení, tak na sobě měla v okamžiku smrti hnědé manžestrové kalhoty, pánskou kostkovanou košili a červenou bundu s nylonovou podšívkou.

Vyšetřovatelé dále zjistili, že několik hodin před smrtí snědla kukuřici, brambory a konzervovanou vařenou šunku. Všechny tyto drobnosti se zdají být zbytečnými detaily. Dohromady ale skládají příběh o dívce, která dala svoji důvěru neznámému člověku poté, co ji její nejbližší zklamali.

Řidiči kamionů sdělili, že viděli dívku stopovat na silnici. Servírka z bistra v nedalekém městě Lima uvedla, že podle popisu neznámé si vzpomíná, že noc před nálezem u nich obsluhovala zvláštní pár. Byla to naše hlavní postava v příběhu a s ní ještě někdo. Muž, který za večeři zaplatil. Podle pospisu to byl běloch vysoký přibližně 175 cm, po třicítce, s černě orámovanými brýlemi. Skrývaly se za nimi oči plné zla? Těžko říct, protože „Caly Doe“ mu zřejmě důvěřovala natolik, aby v jeho přítomnosti strávila večer. I když možná neměla na výběr vzhledem k tomu, že byla mladinkou a bezbrannou tulačkou ve světe, který možná umí být laskavý, ale často je to jen maska sloužící k dosažení vlastních cílů a spíš se člověk setká jen s lhostejností a krutostí. Byl ten muž posledním člověkem, co ji viděl naživu? Jisté je jen to, že následující ráno už ji nalezl farmář ležící tváří k zemi. Co se tehdy stalo?

Detektivové byli schopni ze smrtelných zranění a ohledání místa činu zhruba odhadnout průběh události. Dívka měla dvě střelná zranění. První vzadu na hlavě. Kulka jí proletěla lebkou skrze mozek a vyšla ven pravým očním důlkem. To se stalo hned na kraji silnice, kde se našly stopy krve. Výstřel přišel zblízka a zcela nečekaně. Protože neucukla a nehla se. Rána byla přímá a čistá. Do poslední sekundy netušila, co ji čeká. Nejspíš to pro ni muselo být jako když v divadle náhle zhasne světlo. Jen chyběla scéna vepředu. Herci nikdy nepřišli a kulisy se utopily ve tmě. Neznámá padla na zem. Pachatel ji odtáhl dál od cesty přibližně 10 metrů. Tam zmáčkl spoušť ještě jednou. Kulka opustila zbraň a prolétla dívce zády a udělala tak definitivní tečku, která zpečetila její smrt.

Zrnka písků času se přes něj převalují a postupně ho pohřbívají. A pokud byly k dispozici nějaké stopy, tu osudnou noc je spláchl déšť. Dívka byla téměř zapomenuta. Beze jména, identity a spravedlnosti. Její složka se pomalu odsouvala, až se stala jedním z dalších nevyřešených a odložených případů. Stala se jen historkou pro místní, kteří si ji připomínali u táboráků.

Ale jeden z policistů, kteří byli u jejího nalezení, se stal později šerifem. A podle jeho slov nikdy nepřestal pátrat po tom, kdo dívka byla. Vzpomínka na ni ho pálila vzadu v hlavě. Ale co šlo dělat? S minimem důkazů a vodítek mohli jen čekat na lepší technologie. V průběhu let se k vraždě přihlásil Henry Lee Lucas, ale bez toho, aniž by oběť identifikoval. Jeho slova nebyla brána vážně. Spíš se na něj nahlíželo jako na někoho, kdo se zvráceným způsobem chce chlubit cizím peřím.

V roce 2006 přišel nově najatý vyšetřovatel Paul Chambers přišel s nápadem, že by se dívčino oblečení mohlo zaslat na pylovou analýzu. A ukázalo se, že to byl správný krok, protože je zas posunul o krůček blíž k odhalení toho, kým neznámá byla a jaký byl její příběh. Složení nalezeného pylu ukázalo, že kromě běžných částeček pocházejících z všudypřítomné břízy, smrků a dubů se na jejím oděvu nacházel i pyl borovice australské, která není stavěná na zimu severní Ameriky. Naleznete ji spíš v oblasti Kalifornie, Texasu, nebo jižní Floridy. Tedy státy, kde je teplo. Vyšetřovatelé tušili podle opálení oběti, že se musela vyskytovat v oblasti, kde je teplo a tato další indicie jim to jen potvrdila. Protože borovice australská by ve státě New York rozhodně nemohla přežít místní zimu.

Do případu nám vstupuje další klíčová osoba - dobrovolný forenzní kreslíř a profesionální účetní Carl Koppelman. Tato kombinace zní možná nepravděpodobně, ale byl to právě on, kdo se zasloužil o nejzásadnější posun v případu.

Fascinovaný zločinem od mládí, kdy se stal jeden z jeho kamarádů obětí nechvalně známého vraha s pytly na odpadky, se jím začal skutečně hlouběji zabývat v roce 2009, když narazil na web Websleuths, kde se dobrovolníci pokoušejí najít zmizelé osoby a vyřešit odložené případy. Nejprve si pročítal jednotlivé příspěvky, ale postupně se začal do diskuzí sám zapojovat a pátrat. Jako jeden ze zdrojů mu posloužil internetový ročenkový katalog Classmates.com. Podle jeho slov mu dovednosti získané účetnictvím pomohly organizovaně pátrat.

Carl si uvědomil, že většina policejních portrétů se neshoduje s reálnou podobou obětí a navíc postrádají jiskru svých předobrazů. Pokusil se o vlastní ztvárnění a jeho kresby začaly slavit první úspěchy. Díky jeho mimořádné schopnosti zachytit jiskru života se dosud neidentifikované oběti dočkaly odhalení. A jinak tomu nebylo ani v případě naší „Cali Doe“. O její portrét se poprvé pokusil v roce 2010 a od té doby udělal více než dalších 20 rekonstrukcí dívčiny tváře. Kdyby ji spatřil na ulici mezi desítkami neznámých tváří, okamžitě by ji poznal. Pátral po ní ve starých ročenkách a záznamech především v oblastech, které uvedla pylová analýza jako jeden z možných výskytů. A shodou okolností na podzim roku 2014 jedna žena zveřejnila inzerát, že hledá svoji kamarádku ze střední školy, která nebyla dosud nikde vedena jako pohřešovaná. Jednoho dne prostě odešla a už se neozvala. Carl na ten inzerát narazil a okamžitě v něm poznal dívku, kterou maloval znovu a znovu. Teď už jen zbývalo hypotézu potvrdit. A testy DNA provedené srovnáním s nevlastní sestrou hledané kamarádky potvrdily to, co už Carl dávno věděl. Byla to ona a její jméno znělo Tammy Jo Alexander.

Tammy Jo Alexander se narodila v roce 1963 ve státě Georgia. Ještě jako malá se však s rodinou přestěhovala do Brooksville na Floridě. Na první pohled to byla úplně obyčejná americká holka – milá a veselá, hnědovlasá, nehty si lakovala barvou mořských korálů. A s hřejivým úsměvem, který působil, jako že je všechno v pohodě. Jenže ten úsměv byl maska skrývající bolest a smutek. Doma se totiž odehrávalo peklo, o kterém se nikomu nevypráví s lehkostí.

Její matka Barbara zápasila s vlastními démony. Oficiální zdroje – konkrétně výpovědi nevlastní sestry Pamely Dyson, zveřejněné po identifikaci Tammy v roce 2015 – popisují ženu závislou na lécích, emočně labilní, často agresivní a se sebevražednými sklony. „Domov“ byl místo, kde se dalo čekat všechno, jen ne klid. Pamela vzpomínala, že atmosféra v jejich domácnosti byla tak toxická, že už jako dítě raději odešla žít k příbuzným. Tammy tu možnost neměla. Zůstala tam sama se ženou, která nedokázala dát lásku druhým a ani sobě.

Není divu, že už jako teenager začala Tammy utíkat z domova. To je doložené – v policejních dokumentech a i ve sdělení FBI stojí, že Tammy „často utíkala“ a stopovala. Dávalo to smysl. Když se domov stane vším kromě místa lásky a bezpečí, nejistota života na cestách se rázem stává přijatelnější. Jednou se stopem dostala se svou kamarádkou dokonce až do Kalifornie, odkud jim rodiče museli koupit letenky, aby se holky dostaly domů.

V létě roku 1979 se Tammy ocitla v Young Harris, Georgia, v křesťanském programu pro mladistvé, vedeném tehdy uznávanou, dnes už neexistující organizací. Tento fakt je také oficiální – potvrdil ho Livingston County Sheriff při identifikaci, a doplnila ho i Pamela. Zřejmě tam byla na nějaký čas umístěná, aby se „uklidnila“, jak tehdy dospělí říkali. Tammy odtud poslala svému příteli audio kazetu, která byla po její identifikaci odeslána vyšetřovatelům a uložena jako součást případu. Na nahrávce zněla nadějně, mladě… a úplně obyčejně. Jako šestnáctiletá holka, která ještě pořád věří, že život má někde v rukávu lepší karty.

Oficiální „pohřešování“nebylo ze strany rodiny nahlášeno. Šerifova kancelář na Floridě to přiznala otevřeně: žádný záznam o tom, že by ji někdo hledal, neexistuje. Tammy nebyla v žádné databázi, v žádném systému. Jako kdyby zhasla a svět si toho nevšiml. Možná to bylo právě kvůli jejím častým útěkům. Sama Pamela se zmínila, že doufala v to, že Tammy nakonec našla štěstí a milující rodinu.

Tohle je nejkrutější část jejího příběhu. Ne cesta, kterou se vydala. Ne nebezpečí, které číhalo na silnicích. Ale to ticho po jejím odchodu. Protože ji nikdo nehledal a všichni jen doufali.

Protože kdyby se ji tehdy někdo skutečně pokoušel najít, možná by ji svět neznal jako Cali Doe. A možná by její jméno nebylo tajemstvím 35 let. A kdyby nebylo její kamarádky a Carla, její identita by se možná ztratila navždy.

Jak vidíte, někdy stačí jen jeden člověk, který může přinést světlo tam, kde byla dosud jen tma. Kdyby nebylo Carlovy neúnavné snahy zjistit, kdo byla Cali Doe, Tammy by nikdy nezískala zpátky svůj hlas. Její vrah stále běhá na svobodě, ale jak řekl muž, který má její případ na starosti - odhalení identity znamená z poloviny vyřešený případ. Její náhrobek tak už konečně zdobí její pravé jméno.

Nejspíš by mohlo všechno dopadnout jinak, kdyby… To mocné slovíčko, které má moc v nás vyvolat tisíce různých konců, jakých se mohla Tammy dočkat. Ale ať ho vyslovíme kolikrát chceme, minulost nevrátíme a její duchové nás budou dál strašit z novinových titulků.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Tammy_Alexander?utm_source=chatgpt.com

https://www.wxxinews.org/government/2015-01-26/authorities-identify-jane-doe-of-livingston-county?utm_source=chatgpt.com

https://www.cbsnews.com/news/tammy-jo-alexander-1979-n-y-murder-victim-idd-as-long-missing-fla-teen/?utm_source=chatgpt.com

https://www.tampabay.com/news/publicsafety/crime/victim-in-unsolved-1979-new-york-homicide-identified-as-brooksville-girl/2215169/?utm_source=chatgpt.com

https://spectrumlocalnews.com/mo/st-louis/news/2015/01/26/livingston-county-cold-case-press-conference?utm_source=chatgpt.com

https://www.youtube.com/watch?v=l0H7×BfSHyY&t=442s