Článek
Národ a stát na přelomu 19. a 20. století
V lidských dějinách se promítá osobní výjimečnost se společenskou anonymitou jedinců, tedy individualismus a kolektivismus v různých časoprostorových jednotkách. Z anonymního lidského společenství vždy vystupují osobnosti, které se vyčleňují z průměru a rozšiřují společenské obzory v dané době a přinášejí nové poznání a poznatky. Ve stálé změně vývoje duchovního a hmotného prostředí probíhají vždy nové děje a reality a jejich stálé proměny. Stále je tu proces vzniku lidského individualismu a lidského kolektivního společenství, kdy ze společenské anonymity vystupují mimořádné osobnosti. Smyslem každých lidských dějin v nějakých časoprostorových jednotkách je člověk a lidé, kteří posouvají dějiny lidstva a společenské struktury k nové realitě. Smysl českých dějin je vytvářen lidskými osudy a duchovní a hmotnou snahou po nejlepším způsobu prožití lidského života ve společnosti jiných v daných dobových podmínkách duchovního a hmotného prostředí. Osobní výhry a prohry, prohry a výhry národní a státní mají svůj reálný a racionální smysl v dějinném toku, který vždy vyúsťuje v novou perspektivu. Člověk a lidské generace vědomě i nevědomě, anonymně i neanonymně spoluvytvářejí smysl v nějakém vývojovém procesu – v daném prostoru a čase. Tento lidsky nepoznatelný smysl se vždy skládá z reálných dějů a jevů, které se odehrávají ve společnosti, v lidském a v národním prostředí a v různých lidských generacích žijících na různých místech planety Země. Z tohoto úhlu pohledu vzniká smysl českých národních a státních dějin, který v současnosti již přesahuje národnostní pospolitosti k vytváření nadnárodních státních celků. Globální šíření lidských a občanských práv postupně vyúsťuje k vytváření multikultury a nadnárodních a občanských celků.
Národ a český národní stát
Pojem národ a národní hnutí lze spojovat s evropskou a americkou civilizací v 18. a 19. století. Národ je obvykle spojován s jazykem, neznamená však ještě příslušnost k nějaké zemi; může být ale spojován i s určitou kulturou a tradicí. Sám jazyk představuje jeden z jednotících prvků, který charakterizuje politický národ existující na určitém územním teritoriu. Velká francouzská revoluce v letech 1789 až 1799 přinesla pojem politický národ, který znamenal politické a jazykové sjednocení obyvatelstva na určitém historickém území. Za Velké francouzské revoluce byl národ ztotožněn s lidem – s občany státu a začal být chápán jako politické společenství a nositel státní suverenity a občanství. Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena lidovládou a republikánstvím. Francouzský vzor se stal příkladem pro jiné evropské státy, ve kterých začal proces národního obrození na základě společného jazyka, kultury a tradic na určitém území. Jazyk, kultura, území a tradice a určitá symbolika se staly charakteristickými prvky pro vznik evropských států a národů. Sebeurčení evropských národů se stalo dlouhodobým procesem zvláště ve státních útvarech, kde se střetávala různá historická minulost s jinou státní realitou, kulturou a tradicí. Národ je možno charakterizovat jako politické, sociální a ekonomické spojení obyvatelstva, které duchovně a ideově propojuje určitý hodnotový systém, jenž je typický pro určité společenské, místní a politické uspořádání v určité časové jednotce a etapě společenského vývoje lidstva. Znaky národa: území, jazyk, kultura etnická, politická a společenská sounáležitost, sdílení politických a společenských hodnot. V evropském prostředí vznikly národní a mnohonárodnostní státy v průběhu 19. a 20. století na základě společenského a politického vývoje. Národ a stát v evropském pojetí neznamenal totožnost, ale také totožnost nevylučoval. Národní a státní rozpory se staly příznačným znakem evropských rozporů a válečných konfliktů, a to zvláště ve 20. století. Pojem národ v podstatě vyjadřuje jazykovou a kulturní identitu a pojem stát pevný politický a organizační objekt. V současnosti ve světovém měřítku existují národní státy, státy multinárodní a multikulturní, ale i národy, které nemají vlastní stát.
Pojem národ a nacionalismus
Velmi rozumově a citově chápaná národní identita se v průběhu dějinného vývoje v evropském prostředí proměnila v ideologii – nacionalismus. Tuto ideologii lze vyložit jako smysl života společnosti i sdružování jedinců na základě příslušnosti k národu. V mnohonárodním Rakousku‑Uhersku vznikl v českém, německém, slovenském, maďarském, polském, rusínském i dalším prostředí národně uvědomovací proces, který navazoval na historická a státoprávní práva jednotlivých zemí. V průběhu první světové války zvláště v českých zemích zesilovaly v českém národním prostředí tendence k národní a státní samostatnosti, které se opíraly o domácí a zahraniční odboj podložený existencí československých vojsk v zahraničí. První světová válka urychlila sebeurčení národů ve střední Evropě, ale nevyřešila otázku národnostních menšin v nově uspořádaném evropském prostředí.
Československo a český národ
Z Československa se po roce 1918 nestal český národní stát, ale zrodila se nová politická ideologie československého národa, kdy účast na správě státu byla umožněna prostřednictvím politického stranictví, které se formovalo na národnostním principu. V roce 1918 nevznikl český národní stát, ale stát s více národnostmi a v jiných hranicích, než byly hranice Koruny české. V novém státě, vycházejícím z republikánského zřízení, z ústavy a parlamentarismu se postupně ustavovaly nové politické strany, a to na základě národnostního principu, v jehož prostředí se diferencovalo jednotlivé národní stranictví socialistické, komunistické, nacionální, lidovecké, agrární a živnostenské obchodní. Národní český program v českých zemích obhajovala nově vzniklá strana Československá národní demokracie, též označovaná Národní demokracie (1918). Program čechoslovakismu zastávaly i socialistické strany, lidová a agrární strana. Německé, polské, maďarské a slovenské strany byly zaměřeny na separatismus a autonomii a více nebo méně byly spíše opozičního charakteru. U počátků Československa již od počátku roku 1918 stály rozdílné koncepce a programové záměry. Z mezinárodního hlediska republika vznikla na bodácích českých a slovenských legionářů v zahraničí, na úsilí českých krajanů v ruském a západoevropském prostředí, z válečných zajatců, za politického úsilí politické emigrace, kdy svou roli sehrával i český domácí odboj a jeho vyhlášení československé samostatnosti v roce 1918. U vzniku republiky byly i nenaplněné ambice sudetských Němců na připojení do rakouského nebo německého prostředí, nenaplněná autonomie Slovenska, odstředivé tendence maďarské a polské menšiny. Pod vlivem bolševické revoluce v Rusku aktivizovalo se i socializující a komunistické stranictví za revoluční a internacionální program. České politické strany, které se sjednotily pod národním praporem 28.října 1918, se po vzniku státu programově a pluralitně rozčlenily. Zahraniční a domácí politická reprezentace se programově rozlišila v názorech na domácí a zahraniční odboj a zahraniční politiku a perspektivu československé státnosti a řešení vnitrostátních záležitostí. T. G. Masaryk a E. Beneš (hlavní představitelé zahraničního odboje) se postupně začali orientovat na vytvoření jednoho národního celku z Čechů a Slováků – ideu čechoslovakismu. V zahraniční politice se orientovali na těsnou spolupráci s Francií, vztahy k sousedním státům Rakousku, Polsku a Maďarsku byly vlažné, prioritu měly mezinárodní vztahy k Německu a Sovětskému svazu. Národní demokracie pod vedením Karla Kramáře a Aloise Rašína se orientovala na národní stát a politickou jednotu českého stranictví a na vyhraněnost proti socialismu a komunismu, na odsouzení německého separatismu a slovenského autonomismu. T. G. Masaryk a E. Beneš sympatizovali se sociální demokracií a národními socialisty a hledali oporu v agrární a lidové straně. Postupně se v českém národním a politickém prostředí vytvářela dvě mocenská centra na vládní a mimovládní úrovni, která se stala terčem kritiky po prvních svobodných volbách z pozic národních demokratů, ale i většiny opozičních stran. Představitelé pokrokového a státoprávního směru, soustředění v národní demokracii, kteří se nejvíce účastnili domácího odboje, prohráli první svobodné a demokratické volby a strana se dostala do pozadí v českém politickém táboře. Část představitelů národní demokracie se stále více dostávala do rozporu se zahraniční i domácí politikou vzniklého neoficiálního seskupení okolo prezidenta T. G. Masaryka a ministra zahraničí E. Beneše – pod označením „Hradní a pro hradní politici“. V rámci Československa vzniklo politické stranictví na základě demokracie a politické plurality, po zhroucení mocnářství přestala na krátkou dobu platit autorita státní moci a české politické strany se staly jedinou nositelkou politické vůle a české a československé státnosti. Německé stranictví se již z počátku stavělo k novému státu odmítavě, pohraniční německé obyvatelstvo se chtělo odtrhnout a na Slovensku se objevily odstředivé tendence. Již v prvním poválečném období musela vzniklá československá armáda obhajovat státní hranice. Hned na začátku nové státnosti došlo k nerovnoměrnému vývoji politického stranictví. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla odlišná politická situace, kde se teprve ustavovaly podmínky pro demokratické stranictví, nežli v českých zemích. Po vyhlášení samostatnosti se nenaplnila vize státoprávního českého národního stranictví o vzniku národního státu. Realizoval se záměr české emigrace v souladu se sebeurčením národů a se souhlasem vítězných mocností vybudovat Československý stát, který by dal demokratické záruky menšinám na svém území. Neuskutečnil se záměr habsburského Karla I. (1887–1922), aby se po prohrané válce na troskách monarchie zrodila středoevropská federace národů. Neprosadila se ani koncepce některých českých prorakouských politiků, kteří chtěli v nějaké federativní formě zachovat Rakousko, a ani ambice sudetských Němců o připojení českého pohraničí k Rakousku nebo Německu. Nenaplnily se snahy E. Beneše o připojení Lužice k Československu, ale ani snahy Maďarů o připojení k Maďarsku. Neuskutečnila se ani vize prvního předsedy vlády o všeslovanské orientaci a mezinárodní isolaci ruských komunistů. Vzniklo mnohonárodnostní Československo se silnou německou a slovenskou menšinou a menšinami polské, maďarské a rusínské národnosti. Do popředí se dostala koncepce T. G. Masaryka a E. Beneše, kteří se po tragické nehodě Milana Rastislava Štefánika (1880–1919) plně orientovali na vytvoření fiktivního československého národa a vytvořili ideu čechoslovakismu a na jejím základě rozvíjeli politickou a stranickou spolupráci s národními menšinovými politickými stranami. Československá národní demokracie stála na vyhraněné národní pozici a upozorňovala na reálné německé a slovenské odstředivé snahy, ale i na mocenské a sovětské politické ambice ve středoevropském prostoru. Z těchto pozic stála národní demokracie v pravicové a národní opozici proti všem vládám za účasti německého stranictví za první republiky. Z národnostního pojetí českého stranictví byla reálnou výjimkou Komunistická strana Československa, která se odštěpila od sociální demokracie (1921) a která sdružovala své členstvo na bázi internacionalismu bez rozdílu národnosti. Za existence první republiky a v celém jejím dvacetiletém trvání vznikla a zanikla řada politických stran. V českém politickém stranictví docházelo k pokusům o vytváření politických koalic na základě ideové a zájmové sounáležitosti, která by překonala národnostní bariéru a například bariéry mezi ČSL (působící i na Slovensku) a Slovenskou ľudovou stranou Hlinkovou. V rámci českého národního stranictví se zase Československá národní demokracie pokoušela o sjednocovací proces pravicově orientovaného stranictví, ale i o jednotné národní stranictví jako protiváhu proti německým stranám, slovenskému separatismu a autonomním požadavkům. Ke vzájemné spolupráci docházelo mezi českými a slovenskými agrárníky
ZDROJ:
RYNEŠ, Václav. Národ a stát v českých dějinách. 2018. ISBN 8075571665. s. 40-45
