Článek
Evropský význam české a slovenské státnosti
Významným faktorem v středověkých evropských dějinách se stalo přidružení českého knížectví a později království k římskému císařství v autonomní formě mimo zařazení do správního rámce německého císařství.
Významnou úlohu sehráli Přemyslovci, kteří vytvářeli politické a personální unie s polským a uherským královstvím, ale i jako štítu proti asijským nájezdníkům. Důležité bylo i angažování českých lucemburských králů v celoevropském prostoru, zvláště německém a středoevropském.
Čeští lucemburští králové dosáhli pozice římských králů a císařů a Praha se stala načas centrem evropské politiky a kultury. Karel IV. a jeho syn Zikmund Lucemburský se stali významnými osobnostmi, když první vydal Zlatou bulu, kterou upravil právní řád v německém království, a druhý se stal králem uherským, německým a císařem římským, odstranil papežské schisma, odrazil tureckou expanzi a srovnal říšské poměry.
V Čechách však nebyl uznán za českého krále a nepodařilo se mu vojensky vyřešit reformní husitské náboženské hnutí; po porážce husitských radikálů u Lipan však nakonec v Čechách uznání za českého krále získal; již předtím byl uznáván za krále v přidružených zemích.
Husitské období se stalo fenoménem ve středoevropském prostředí nejen díky odmítnutí duchovní papežské moci, ale i vzdoru vůči světské moci; ani křížové výpravy nedokázaly vojensky husity pokořit. Bratrovražedná bitva u Lipan, uzavření Basilejských kompaktát a korunovace Zikmunda Lucemburského za českého krále ukončily válečné střety a náboženský smír byl vítězným výdobytkem husitského hnutí.
Husitské hnutí ve svých důsledcích přineslo hospodářské zpustošení země a uchvácení pozemkového majetku církve a krále katolickými a nekatolickými stavy. Husitskému hnutí se nepodařilo v následném období stabilizovat domácí husitskou dynastii českého krále Jiřího z Poděbrad, který se návrhem mezinárodní smlouvy pokusil sjednotit evropské křesťanské panovníky vůči duchovní moci římských papežů.
V chaotických pohusitských poměrech v jagellonském období došlo k roztržení Koruny české na dva celky: jagellonské Čechy a přidružené země včetně Moravy pod vládou uherského krále. Zlomovým bodem českých dějin zřejmě nebyla bratrovražedná bitva u Lipan, ale to, že nedošlo v dalším období ke stabilizaci a založení husitské dynastie v českém království v období Jiřího z Poděbrad.
Středoevropská rovnováha se posunula mimo prostor českého království. Dynastické svazky Jagellonců s rakouskými Habsburky znamenaly, že získaly české a uherské království a z pozice římských králů a římských císařů se staly hegemonem evropské politiky v následných staletích.
Nástupem Habsburků na český trůn (1526) se postupně měnil význam českého království, a to nejen z hlediska vzniklého soustátí, ale v celém mocenském a evropském prostředí. Evangelická reformace, která vznikla v německém prostředí, zásadně ovlivnila náboženské a mocenské poměry v Evropě.
Konfederační snahy českých, rakouských a uherských stavů však narazily na odpor katolického panovníka a skončily českou porážkou na Bílé Hoře (1620) a změnou mocenských poměrů v českých zemích, katolickou protireformací a stabilizací habsburské hegemonie v středoevropském prostoru.
Význam Bílé Hory pro české dějiny nelze hledat v porážce českého národa, ale v porážce evangelických stavů, která vedla k následné rekatolizaci a centralizaci panovnické moci v rakouském soustátí. Změnila se úloha stavů a zemských sněmů a úřadů ve prospěch centrální panovnické moci, kdy úřední řečí v soustátí se stává němčina.
Evropský význam českých zemí je spojen s německou reformací, s českým stavovským odbojem, jeho potlačením a emigrací českých stavů do okolních zemí. Po nevydařeném stavovském povstání a návratu sesazeného panovníka na trůn se české království stalo jednou ze zemí rakouského soustátí, která však přinesla kurfiřtský hlas při volbě německého krále a císaře v římské říši, jež se od 15. století nazývala Římskou říší německého národa.
Prohrané válečné střety pak vedly k odtržení Horní a Dolní Lužice a velké části Slezska od České koruny, která stále více upadala do závislosti na rakouské centrální správě, což vedlo k omezení činnosti zemských sněmů.
České království se v dalších staletích stalo oporou habsburské dynastie, zvláště v obdobích existence cizích vojsk na českém území v období tereziánských válek, kdy se jednalo o celistvost českého království.
Pro rakouské císařství po zániku Římské říše v napoleonských válkách a po vzniku protirakouského Rýnského spolku byla zásadní držba českých zemí, která zvyšovala pozice rakouského císaře i po jeho zániku v následném Německém spolku. V napoleonském období se na českém území odehrála „bitva tří císařů“ u Slavkova (1805) a později u českých hranic „bitva národů“ u Lipska (1813), která znamenala nástup cesty Napoleona I. Bonaparte k jeho porážce v bitvě u Waterloo (1815) a k Vídeňskému kongresu, jenž změnil napoleonskou Evropu
Zánikem Římské a německé říše a vznikem Rakouského císařství se snížil mezinárodní význam českých zemí, ale naopak se zvýšil jejich hospodářský a průmyslový přínos v rámci rakouského mocnářství. Vznik Rýnského spolku na německém území a vznik rakouského císařství zásadně ovlivnil postavení českých zemí v středoevropském prostoru.
Ve všeněmeckém prostředí se vytvořily podmínky pro sjednocovací proces, a to vznikem Německého spolku, ale již se zeslabeným vlivem rakouského císařství. Sjednocení Německa pod pruskou hegemonií znamenalo vytvoření silného německého státu, čímž rakouské císařství ztratilo hegemonní postavení při sjednocovacím procesu a naplnění velkoněmeckých snah.
Těžiště němectví se posunulo a přesunulo z mnohonárodnostního habsburského mocnářství na sjednocený německý stát – německé císařství. Zásadní význam ve středoevropském prostoru měl předchozí český politický postoj v roce 1848, kdy vypuklo revoluční povstání ve Vídni, v Praze a Budapešti.
Česká politická reprezentace se zásadně postavila za federalizaci rakouského císařství na národním nebo státním principu zemského uspořádání. Odmítla účast na revolučním říšském sněmu ve Frankfurtu, a tím se vymanila z vlivů rakouských, velkoněmeckých i českých Němců a jen podpořila rakouskou a habsburskou hegemonii proti mocenské všeněmecké hegemonii Pruska.
V následném období po bachovském absolutismu se v rakouském císařství česká politická reprezentace profilovala v ústavních rakouských správních orgánech. Český národ a jeho politická reprezentace těžce prožívala ustavení Rakouska‑Uherska s převahou německého obyvatelstva a vzniklou mocenskou německou a maďarskou nadvládou nad slovanskou částí obyvatelstva, ztratila iluze o federalizaci mocnářství a na říšském sněmu se ohrazovala historickým a státním přirozeným právem českého království a českého národa.
Začala česká orientace na ostatní slovanské národy v mocnářství a hledání pomoci v carském Rusku a ve Francii. Zároveň začal zápas s německou menšinou v českých zemích a s úředním poněmčováním českého prostředí. Zlomovým okamžikem, z hlediska českých dějin v 19. století, byl pro české politické naděje a možnost českého a rakouského vyrovnání a přeměny monarchie na federaci národů a států vznik Rakouska Uherska.
V tomto okamžiku nebyly žádné možnosti vojenského odboje, ale zbýval jen pasivní odpor, který však měl nežádoucí správní a hospodářské důsledky. Je to období, kdy český národ pod sílícím německým a rakouským útlakem zesílil a začal čekat na vhodnou příležitost a hledat jiná alternativní řešení pro naplnění svých historických a správních požadavků.
První světová válka otevřela možnost pro vnitřní a zahraniční odboj, který vedl k propojení české a slovenské reprezentace a ke vzniku československé armády v zahraničí. Československé legie na západní frontě a v Rusku sehrály mimořádnou úlohu v první světové válce, a to zvláště za ruské revoluce, obsazením sibiřské magistrály.
Vznik Československa byl důsledkem mezinárodní situace a hledání nových alternativ evropského uspořádání po porážce Německa a Rakouska‑Uherska, kterou hledaly vítězné velmoci. Na základě principu sebeurčení národů vzniklo Československo s převahou slovanského obyvatelstva, a to jako součást Malé dohody, jakéhosi koridoru oddělujícího západní Evropu od revolučního Ruska, kde zvítězila idea budování komunismu.
Německé císařství zaniklo a zůstalo jen malé demokratické Rakousko, ale na německém prostoru se nepodařilo stabilizovat demokracii a obnovila se německá myšlenka s rasovým podtextem, jež vedla ke vzniku německého národního socialismu a Velkoněmecké říše a její expanzivní politice. Československo však nevzniklo na národním sebeurčení českého národa, ale na fiktivním sloučení dvou slovanských národů Čechů a Slováků za existence menšinových národností.
Od začátku československé státnosti byly artikulovány autonomní snahy slovenské, německý separatismus i odtaživé snahy maďarské menšiny. V evropském prostředí se nacionalistické a socialistické hnutí zmocnila vlády, zardousila demokratické republikánství a nastolila totalitní systém Velkoněmecké říše.
Ve jménu sjednocení německy mluvícího obyvatelstva zardousila republikánské Rakousko a vynutila si i připojení sudetoněmeckých oblastí Československa k Velkoněmecké říši a přijetí mezinárodní Mnichovské dohody, ve které západní demokratické státy obětovaly Československo za údajný mír s Německem.
Tyto oběti však nepomohly zastavit následnou vojenskou expanzi a vypuknutí evropského a světového válečného konfliktu. Na bývalém území Československa byl ustaven protektorát Čechy a Morava jako součást Velkoněmecké říše a Slovenský stát pod německou patronací, kdy Podkarpatská Rus byla připojena k Maďarsku, jež se dostalo do závislosti na Velkoněmecké říši.
Po druhé světové válce se měnila světová a evropská mocenská sféra vlivu a svět se rozdělil na demokratické, autoritativní a totalitní státy. Začaly se rozpadat bývalé koloniální říše a národní a osvobozovací boje vedly k vzniku nových států a rozvojových zemí. Zrodila se kapitalistická a socialistická soustava ve světovém měřítku a prosazovala se nová fáze integračních procesů v zemích takzvaného třetího světa.
Československo se po krátkém trvání lidově demokratické státnosti za třetí republiky ocitlo v socialistickém bloku pod vedením Sovětského svazu. Zásadní událostí po druhé světové válce byl odsun německého a maďarského obyvatelstva a zásadní změna hranic s Německem.
Odsun německého obyvatelstva vytvořil v českých zemích novou etnickou situaci ve prospěch českého obyvatelstva. Důležitou událostí bylo i to, že se po druhé světové válce sblížilo Západní Německo a Francie; prvotním impulzem k tomu byla hospodářská prosperita v mírovém soužití evropských demokratických států a nastoupení cesty k mírovému soužití a vytvoření Evropské unie.
Československo se znovu dostalo do mezinárodních souvislostí v období reformního socialismu, které bylo ukončeno obsazením země sovětskou armádou a normalizačním procesem po roce 1968. Již jako socialistická federace Čechů a Slováků se stalo středem mezinárodní pozornosti v roce 1989 a při vzniku nové demokratické státnosti, která vyústila ve vznik České republiky a Slovenské republiky a v jejich návrat do evropského společenství národů.
Svět se změnil a změnily se i světové velmoci. Pád Berlínské zdi (1989) odstartoval zásadní změny ve světovém uspořádání, rozpadl se Sovětský svaz (1991) a vzniklo Společenství nezávislých států, nové autoritativní Rusko; do popředí se dostaly nové světové velmoci, což nutně vedlo k hledání nového postavení sjednocující se Evropy v celosvětovém uspořádání v době, kdy se světová rovnováha posouvá do jiných světových částí.
ZDROJ:
RYNEŠ, Václav. Národ a stát v českých dějinách. 2018. ISBN 8075571665. s. 68-71
