Článek
Člověk a existence
Lidskou bytost podle Heideggarda a její existence být nebo nebýt tím čím je, definoval Francis Ponge (*1899 †1988) takto: „Člověk je budoucnost člověka“. Bytí znamená existenci v nějakém možném čase a prostoru. Na přelomu 20. a 21. století se již nejedná o existenci člověka nebo nějakého lidského seskupení, ale o osud celého lidstva, kdy existence života, člověka a lidstva může i existovat na rozhodnutí člověka.
Existence člověka a lidstva může záviset i na rozhodnutí lidské bytosti. V lidských silách a možnostech není již jen sebevražda jedince, ale i možnost sebezničení lidstva prostředky hromadného zničení. člověk může nejen rozhodnout o své existenci, sebe a i o existenci jiných i existence života na planetě.
Filozofie existence člověka a lidstva nezná svůj začátek a ani svůj konec. Empirická zkušenost člověka a lidstva je, že vše zaniká a vzniká, a to v časové jednotce a prostoru, ale stále se zvyšuje lidský poznávací proces za stálého vývojového procesu. Vznik, rozvoj, úpadek a zánik charakterizuje duchovní a fyzické omezení člověka, ale tytéž procesy provází vždy nastupující generaci na kvalitativní vyšší úrovni.
Bytí v nicotě, v hmotném světě je vždy existenční vymezení člověka a lidstva, koexistence je vymezená bodem vzniku a zániku. Oddělení smyslového poznání od poznání duchovního ukázalo dvě stránky lidské existence. Francis Jeanson (*1922 †2009) charakterizuje fenomenologii: „jako probuzení k odpovědnosti“.
člověk však není objektem, nýbrž subjektem a zdrojem iniciativy a odpovědnosti, ale i neodpovědnosti. člověk je zdrojem duchovního smyslového poznání v průběhu své existence a jeho poznatky se přenášejí i po fyzickém nebytí. člověk existuje, pokud existuje jeho duchovní a fyzická podstata – pokud existuje život. Lidská společnost existuje, pokud trvá její reprodukční proces. Reprodukce je podmínkou pro existenci člověka a lidstva, kdy pro reprodukci je důležitá role muže a ženy a vznik nového života.
Vznik a zánik nového života je sice individuální záležitostí, která se promítá v časových a prostorových podmínkách, které nelze určit a ani lidsky ovlivnit. Existenčním posláním člověka je podle svých možností účastnit se reprodukčního procesu, a to v rámci rodinného života. Vývoj lidstva provází i vývoj individuálního a kolektivního vědomí a přenášení lidského poznání a pracovních výsledků z jedné lidské generace na druhou.
Duchovní a fyzická dualita je předpokladem pro existenci člověka. Individualita a kolektivní soužití jsou předpokladem pro existenci lidstva. Symbióza duchovna s hmotností jsou základní prvky pro existenci lidské bytosti – pro její dočasné bytí. Dobro, zlo, nenávist a láska, naděje a beznaděje provází lidské bytosti, tak jako potrava a voda jsou nezbytností lidské existence.
Vznik lidského života a lidské existence ovlivňuje řada daných a nahodilých jevů, které ovlivňují možnosti existence konkrétní lidské bytosti v určitém místě a čase, ale i její postavení v rámci lidské společnosti. Existence konkrétního člověka, jeho lidský osud a lidská smrt jsou jevy, které vytváří lidsky nepoznatelný smysl, cíl, důvod lidské existence člověka a lidstva v nepoznatelném vesmíru.
člověk se rodí do jednotlivých vývojových etap, které spoluvytváří v krátké životní jednotce. Jeho vzorec chování a sociální zařazení ovlivňuje lidské hmotné prostředí, ve kterém prožívá svoji existenci. Novým poznatkem na určitém vývojovém stupni se stala možnost sebezničení lidstva, a to bez možného vlivu mimořádných vnějších duchovních a fyzických zásahů a náhod ve vesmírném prostoru.
Optimistické teorie předpokládají neustálý neústavný řetězec výměn lidských generací v čase a prostoru – ve vesmírném prostředí, ve kterém existuje život a neživotní hmota v různých podobách existence. Pesimistické teorie předpokládají vznik a zánik života a živé hmoty v různých existenčních podobách. člověk a lidstvo se však liší v záležitosti smyslu, důvodu a účelu své existence, duchovní a fyzické podstaty a možné perspektivy lidstva ve vesmíru.
Jen prostřednictvím lidské víry a lidského poznání stále hledá odpovědi na nezodpovězené existenční otázky. Jen lidská víra a lidské poznání se za neustálého procesu změn přenáší z generace na generaci. Empirickým poznatkem je, že lidský generační řetězec – v poznatelném vesmíru a čase – se nepřetržitě, ve spirálovém pohybu a za neustálých změn, pohybuje vždy k neznámé budoucnosti.
Lidský svět je prozatím světem omezeným a uzavřeným a obklopeným nehostinným vesmírem, jehož čas a prostor se vymyká lidské zkušenosti a fyzickým i duchovním možnostem. Tento svět se však na základě lidského pracovního úsilí a duchovní a fyzickou pracístále mění. Lidstvo se stále vyvíjí a lidé stále více jsou na sobě závislí. Lidský svět je zmítán vnitřními rozpory a vzájemnými mocenskými zápasy. Současný svět ovládá pluralita a multikultura a mocenské zápasy.
V lidském světě se stále promítají chaotické prvky, mírové a válečné okamžiky, kdy do popředí se stále více dostává rozdílnost životní úrovně a životních jistot a hledání nových společenských a ekonomických východisek. Hledání třetí cesty mezi idealismem (duchovnem od věčnosti) a materialismem (hmoty od věčnosti), přináší nespočet pluralitních východisek, jak pro náboženskou víru (nesmrtelnost lidské duše), tak fyzickou smrtelnost (ukončení lidské existence) v neživé hmotě.
V globálním lidském světě a v rámci evropské a americké civilizace dochází ke střetu křesťanství a materialismu, mezi světovými náboženstvími a sekularizací, mezi demokratickým a nedemokratickým stranictvím, mezi nositeli lidských a občanských práv a svobod a existující a doznívající snahou o jejich nerespektování.
Kapitalismus a ani socialismus se v reálné podobě neosvědčily, ač přinesly určitá pozitiva i negativa a demokratická občanská společnost si teprve hledá a upevňuje postavení ve světovém měřítku. Hledá se i třetí cesta mezi materialismem a idealismem, která však vyúsťuje v skepsi agnosticismu, ve snaze o jakési soužití lidské vědy a náboženství z hlediska existence člověka, lidstva a další perspektivy.
V sekularizované občanské společnosti se hledá demokratický dialog mezi státem a náboženstvím, kdy sociální teologie snaží se oslovit ateisty a ostatní věřící. Hledá se dialog na základě lidské důstojnosti a sociálních jistot, mezilidské solidarity a humanismu, kde ateismus nabízí dočasné životní požitky a království Boží na světě, ale bez Boha. Je to vize existence člověka a lidstva bez lidské důstojnosti na základě jen hmotného zabezpečení za lidského života, kdy křesťanství nabízí po lidské smrtelnosti duchovní nesmrtelnost.
Z filozofického hlediska existencionalismus a fenomenalismus, zvýrazněním lidské existence a jedinečnosti člověka a lidstva zdůraznily i důstojnost člověka a mezilidské solidarity v neznámém vesmírném prostoru, kde generace lidských bytostí stále hledají smysl a cíl své životní existence. Existence bytí ve smyslu lidského života stojí tak v protikladu proti nebytí a existence duchovního života proti existenci fyzické, která končí v nicotě.
Existence lidské bytosti a jejího duchovna proti neživé hmotě – nicotě. Z lidského pojetí svobody a ideové plurality současnosti nelze již vyloučit výjimečnost existence života, člověka a společnosti, duchovna – a existenci Boží.
Bůh na přelomu 20. a 21. století se znovu vrací do filozofie jako něco nepoznatelného vědeckým poznáním, ale poznatelného lidskou vírou o Boží Zvěsti. Ve vývoji lidského myšlení, racionality, ideové plurality nelze ani vyloučit existenci duchovna nezávisle existujícího v hmotném světě, nelze vyloučit nadpřirozené nad přirozeným, existenci Boha a Boží zvěsti, v současné sociální teologii – jako možnost a pravděpodobnost, ve smyslu jiných vědeckých možností a pravděpodobností.
Sociální doktrína vycházející z Boží Zvěsti a Desatera Božích přikázání přinesla a přináší morální zásady, které ve vývoji lidské společnosti vyústily v lidský solidarismus, humanismus, ale i vizi lidské rovnosti na základě demokracie a sociální státnosti.
