Článek
Stal se postkomunistickou osobností, která neodešla do politického ústraní, ale naopak se společensky a armádně angažovala a pak vstoupila výrazně z občanského dění do českého politického života. A dosáhla kariérního vzestupu v současné prezidentské roli. V prezidentské volební soutěži dostal více občanské důvěry než současný předseda vlády.
Prezident se od svého zvolení profiloval a více vstupoval asi pod vlivem svých poradců do liberálního prostředí. Do prostředí, kde se více méně pohybuje opoziční stranictví. Určitá malá zkušenost a znalost stranického prostředí jej vmanévrovala do rozpornosti s vládní koalicí - trestní oznámení na ministra zahraničí a podání kompetenční žaloby na vládu začalo vyostřovat vztahy mezi vládou, poslaneckou sněmovnou pod vedením vládní koalice a prezidentem republiky.
Zřejmě prezident pod vlivem svého hradního a liberálního prostředí se až necitlivě dotkl vládní koalice a zároveň ztížil exekutivní pozici předsedy vlády. Předsedy vlády, který se snažil ze začátku tlumit rozpory mezi stranami vládní koalice a prezidentem a pak s celou koaliční vládou. Původní hledání smířlivých postojů se postupně proměnilo v zásadní mocenský střet mezi - na jedné straně vládní koalicí, vládou, ministrem zahraničí a na druhé s prezidentem.
Nastalé prudké ochlazení vzájemných vztahů i předznamenala určitá snaha prezidenta k zahájení předvolební prezidentské kampaně. Předseda vlády se dostal do ožehavé situace po gradaci sporu mezi prezidentem republiky a ministrem zahraničí, kdy se těžko nalézá rovnováha mezi rozhádanými ústavními činiteli.
Na jedné pomyslné straně je realita pevnosti a součinnosti vládní koalice a na druhé udržení ústavních povinností a součinnosti s prezidentem republiky, který podal kompetenční žalobu na vládu. Nastal v podstatě stav, kdy se prezident názorově a prakticky postavil na jasnou úroveň opozičního stranictví.
Za tohoto stavu dává předseda vlády zřejmě přednost udržení soudržnosti vládní koalice, než určitému druhu komunikace s prezidentem republiky a stabilizací mocenského a politického postavení ve státní a ústavní struktuře a vyčkávání na nález ústavního soudu.
Lze asi konstatovat, že v letním období se dostávají vnitropolitické poměry do určité permanentní krize a do dalšího kola vzájemné mocenské a politické rozpornosti a politického náhledu na českou vnitropolitickou a zahraničně politickou realitu.
Lze i říci, že pro někoho se prezident chová jako politický neotesánek s chtivou společenskou a politickou aktivitou. Pro druhé jako zastánce liberálního hodnotového systému, který upřednostňuje nějaké osobní, ale i hodnotové zájmy před realistickým pohledem na současné volební preference české veřejnosti.
Nelze upřít prezidentovi reprezentační úlohu vnitropolitickou a zahraničně politickou, a ani jeho osobní názorovou vyhraněnost. Je však nutno mít se na pozoru před prezidentovou až emocionální osobnostní aktivitou a určitým vlamováním do exekutivy vládní moci a až souznění s protivládní opozici.
Je možno asi i konstatovat, že prezident republiky by více měl respektovat názory a preference současné většiny českého obyvatelstva. Snad i prezidentovi poradci a ministerstvo zahraničí by mohlo více ochladit vzájemné nechutenství na více profesionální úrovni.
Možno i vyslovit názor, že ústavní soud by měl odolat pokušení společensky a politicky se aktivizovat a nezasahovat do politických sporů ústavních orgánů a naopak je nutit k vzájemné součinnosti a spolupráci podle současného ústavního pořádku a řádu.
Prioritou české občanské společnosti přece nejsou žabomyší rozpory českých politických elit, ale životní úroveň a sociální jistoty a mezilidská solidarita!!!
