Článek
Z období komunistických represí
Do poválečné lidově demokratické republiky se ze zahraničí vrátila jen část katolické emigrace a čeští katolíci z koncentračních táborů.
Přišli doprostřed poloautoritativního československého státu, který vytvořil Národní frontu Čechů a Slováků a kde převládalo nadšení z osvobození sovětskou armádou. Ve společnosti převládaly socialistické tendence, které se projevily v komunistickém stranictví a v postupném střetu o další směřování státu.
Je to období stále více se vyostřujících vztahů mezi katolickou církví a ateistickou materialistickou ideologií, kdy docházelo ke konfrontacím mezi katolickými představiteli solidarismu a zastánci dialektického materialismu a třídního boje.
V poválečném období Sovětský svaz, který válčil na straně západních demokracií, začal považovat veškeré evropské země a území za něco, co má zůstat pod jeho stálým mocenským vlivem a západní demokracie (i na jiných kontinentech) za prostor pro vyostření třídního a internacionálního boje.
Je to prostředí počátečního nástupu takzvané studené války mezi kapitalistickými demokraciemi a Sovětským svazem, kdy dochází k mocenským zvratům a k postupnému vzniku socialistického bloku, do něhož se zařadilo i Československo.
V Československu, kde se vlády ujala Komunistická strana a zahájila represe proti skutečným a údajným odpůrcům, nastalo období sociálních, politických, ekonomických proměn za existence Akčních výborů Národní fronty a soudních a bezpečnostních složek státu.
V Československu se objevily převychovávací tábory, internační a komunistické lágry pro domnělé odpůrce komunistického režimu. Nastalo období komunistické sekularizace a etatizace československého obyvatelstva.
Již za třetí republiky, kdy bylo odsunuto převážně katolicky smýšlející německé a maďarské obyvatelstvo, se dostala pod komunistickou palbu Demokratická strana na Slovensku (převážně katolická), začal zápas o katolické školství, o katolickou mládež a rozhořel se kulturní zápas.
Začal politický a ideový zápas mezi demokratickou a kulturní veřejností a komunisty, který byl ukončen mocenskými prostředky po vítězném komunistickém tažení po roce 1948.
Hned po únorových událostech v roce 1948 se pokusil komunistický režim ustavit socialistickou národní církev za pomoci kolaborantské Katolické akce a za pomoci ustaveného socialistického duchovenstva a lidoveckých křesťanských socialistů.
Po nezdařené prorežimové akci nastalo období represe věrného duchovenstva a věřících římsko-katolické církve. Následovalo období vykonstruovaných procesů, internace biskupů, duchovních a zákaz působnosti řádů, řeholí a kongregací a odsuzování k mnohaletým žalářům.
Řadě katolických duchovních, katolickým intelektuálům a politickým činitelům se proměnily nacistické žaláře za komunistické. Z některých katolíků se stali takzvaní socialističtí křesťané a ostatní se stali politicky neangažovanými.
Za následného socializačního a sekularizačního procesu socialistické výstavby, konsolidace, normalizace a socialismu s lidskou tváří náboženská víra a katolicismus přežívaly. Jen dvakrát vstoupila interní katolická víra znovu do veřejného života, v období socialismu s lidskou tváří (1968–1971) a v období glasnosti a perestrojky v letech 1988–1989.
Katolicismus přežil období pronásledování i období socialistické výstavby. Československý katolicismus existoval v komunistických lágrech i v emigraci a v politicky neangažované československé veřejnosti.
V období normalizace se katolíci angažovali v Chartě 77, přečkali socialistické organizace duchovních MHKD a Pacem in terris PIT a stali se významnou občanskou silou proti komunistickému režimu v roce 1989.
Komunistické lágry a internace
Do komunistických lágrů a internací s dlouhodobými tresty a žalářováním byla odsouzena nejen převážná část katolických demokratických kulturních představitelů, která se dočkala částečné rehabilitace po skončení třídního boje a výstavby socialismu.
Znovu však byli katoličtí duchovní v dalším období zbavováni souhlasu k církevní službě a nadále byla zakazována řeholní a řeholnická činnost. Ke konci své existence již však komunistický režim neměl sílu zasahovat s plnou vahou proti takzvané „tajné církvi“ a ani proti církevním slavnostem a akcím.
Komunistický režim v padesátých letech vystupoval aktivně i proti různým nepohodlným osobám a osobnostem z různých sociálních vrstev, pro které zřizoval tábory nucených prací (TNP) a nápravné tábory (NTP).
Rovněž byly zřízeny vojenské Pracovní technické prapory (PTP). Pro duchovní, řeholníky a řeholnice vytvářel klášterní střediska, ve kterých v padesátých letech soustředil přes 2 500 kněží a asi přes 8 000 řeholnic.
V dalších letech odebíral souhlas k duchovní službě některých duchovních, obviňoval a odsuzoval je za protistátní činnost. Z řady proticírkevních procesů se namátkou uvádí: Případ Babice, Akce Norbert. Oběti komunistického teroru z řad duchovních, řeholníků a řeholnic
• Katoličtí duchovní 28 osob;
• Řeckokatolický biskup;
• Jezuité 3 osoby;
• Dominikáni 2 osoby;
• Redemptoristé 2 osoby;
• Milosrdní bratři 1 osoba;
• Saleziáni 2 osoby;
• Řád německých rytířů 1 osoba;
• Františkáni 1 osoba;
• Maltský řád 2 osoby;
• Řeholní sestry různých řeholí 6 osob,
Jedná se o orientační přehled. Obětmi komunistického teroru se stali biskupové, preláti, opati, provinciálové, vikáři a další, kteří v období protináboženských akcí zachovali věrnost římsko-katolické církvi.
Z některých osudů vězněných katolíků Rudolf Voříšek (1909–1953) – filozof, redaktor, překladatel (časopisy Řád, Filozofická revue), redaktor nakladatelství Vyšehrad. Zemřel v pankrácké věznici za podezřelých okolností. Farář J. Toufar (1902–1950) – duchovní, který v roce 1950 podlehl mučení při výslechu Státní bezpečností. Nina Svobodová (1902–1988) – překladatelka, publicistka byla v roce 1950 odsouzena k patnácti letům a z vězení propuštěna až v roce 1967; aktivně se zapojila do renovace katolicismu v letech 1968– 1970. Růžena Vacková (1901–1982) – pedagožka, historička umění a literární kritička byla zatčena nacisty za účast v odboji a podruhé komunisty zatčena v roce 1951. Po propuštění v roce 1967 se angažovala v K231 za neplatnost politických procesů z padesátých let. V dalších letech se účastnila organizování bytových seminářů, zvláště pro mládež.
Josef Zvěřina (1913–1990) – duchovní, teolog. V období protektorátu byl internován. V roce 1952 byl komunisty zatčený a propuštěný v roce 1963. Po propuštění v dalším období byl jedním z organizátorů časopisu Via. S duchovním Mádrem založili Teologické listy a teologické texty. Byl přispěvatelem do katolického samizdatu.
V prostředí 19. století se postupně český a moravský katolicismus odděloval od katolického němectví a nastoupil vlastní cestu v rakouském slovanství. Zároveň vznikala vlastenecká sounáležitost s českými historickými zeměmi v rámci Rakouska-Uherska.
Po vzniku Československa se český a moravský katolicismus zapojil do nových společenských a mocenských poměrů již nově v československé státnosti. Po prvotní adaptaci a překonání prvotních obtíží se stal oporou nové státnosti.
Stal se národní a státotvornou oporou, kterou vyjadřuje nejlépe heslo Pro Církev, Národ a Vlast. V těžkých chvílích československé státnosti se české katolictví prolnulo s národním odbojem v koncentračních táborech, v emigraci i v okupované zemi.
V období komunismu a sovětské okupace katolická víra stála v protikladu proti nové materialistické sekularizaci a přečkala období komunistických represí a stála u vzniku nové a demokratické československé a české státnosti.
Český katolicismus a jeho představitelé se účastnili prvního odboje, kdy vznikla československá státnost, druhého odboje proti německé okupaci a třetího odboje proti represivnímu komunistickému systému.
Jako podkladové dokumentace byly využity osobní vzpomínky a paměti bývalých politických vězňů a dokumentace o nacistických a komunistických represích, zvláště publikace F. Ludvíka České katolické kněžstvo (1946). Václav Ryneš za spolupráce se Stanislavem Haškem.
RYNEŠ, Václav. České duchovní skalisko: český katolicismus v 19.-21. století.(s. 600-604) Praha: Epocha, [2025]. ISBN 978-80-278-1593-7.
