Článek
Má současná vládní koalice a opozice vizi a koncepci české národní a evropské státnosti? To je otázka, na kterou se mohou lišit různé diskusní názory, kdy v českém národě existuje značná rozdílnost. Více shody je možno hledat v zahraniční a evropské orientaci české státnosti. Většina obyvatelstva dává přednost ukotvení české státnosti v EU a NATO, kdy menšina spíše zdůrazňuje renovaci Unijní evropské státnosti, ale s rozdílným pojetím míry národní a nadnárodní evropské suverenity (federativní evropské státnosti). V malé míře se projevuje názor na vystoupení z evropského společenství. Názorová rozdílnost se projevuje v oblasti více nebo méně provázanosti na Spojené státy nebo vedoucí lídry EU, a to Německo nebo Francii. V české občanské společnosti existují i rozporné názory na úlohu Visegrádského seskupení pro národní a evropské společenství.
Je možno zdůraznit většinový a odmítavý postoj českého obyvatelstva k byrokratické formě současné EU, ale i vyostřující se politické střety o respektování národních zájmů, ale i zároveň o další vnitroevropský proces až federalistického charakteru. V českém stranickém prostředí se projevuje výrazná rozdílnost ideologického charakteru mezi spíše konzervativním, liberálním a socialistickým generovým stranictvím. Ve stranictví, kde ale rozhoduje účelový p o l i t i c k ý p r a g m a t i s m u s , který zasunuje do pozadí národní zájmy a jejich prosazování v evropském společenství. Současný postoj pragmatické vládní koalice Spolu je naprosto rozdílný v pojetí jednotlivých koaličních stran – až do značně vyhraněné podoby. Naproti tomu opoziční stranictví (lze i říci stále protestního charakteru) se více méně přiklání k hájení národních zájmů v evropském prostředí a má naprosto jiný názor na vnitrostátní perspektivu české společnosti a hospodářského rozvoje. Lze konstatovat, že současná vládní koalice není schopna j e d n o t n é h o postoje s opozicí společně obhajovat národní zájmy českého státu a obyvatelstva v globálním, ale i v evropském společenství. Je však schopná jen pragmatického náhledu a hledání nesourodých mocenských slepenců v českém i evropském prostředí.
Neexistuje společná česká politická shoda ve strategické i taktické oblasti, jak společně hájit české oprávněné národní zájmy v globálním a evropském kolbišti a jak hledat nové formy české sociální a hospodářské stability. Do evropského politického spektra však stále více bude vystupovat návrat do mocenské a hospodářské úlohy EU a její vztah k supervelmocím a mocnostem v demokratické, autoritativní a totalitní státnosti a k nutnosti nového řádu a pořádku – v rozmanitosti státního uspořádání – v zájmu společenské a ekonomické prosperity.
Jiná je záležitost vnitrostátních a národních prosperit a růstu životní úrovně v středoevropském prostoru. V podstatě se jedná o oblast bezprizorní v českém demokratickém a politickém spektru, kde se odehrávají vášnivé a emociální názorové střety. Střety dehonestující přímou a nepřímou občanskou demokracii. Na jedné koaliční a vládní straně o další zadlužování státu a nutnosti důchodové reformy v předstihu do roku 2050. Na druhé straně opoziční odmítání dlouhodobého sociálního inženýrství. Nutnosti řešení současné sociální a ekonomické reality a hledání jiné množiny řešení současné společenské, hospodářské a sociální krizové situace. To vše se odehrává v okamžiku slabosti EU a slabosti demokratické státnosti vypořádat se s válečným stavem na Ukrajině, vztahem k Ruské federaci, se světovým terorismem, migrací a ambicemi Čínské velmoci v mimoevropském prostoru. V okamžiku, kdy je nutnost semknutí v národě i v českém obyvatelstvu, se volí silová politická řešení a destruktivní odpor opozice. Nehledá se národní program a koncepce dalšího vývoje českého státu a tržního systému, na kterém by existovala všeobecná shoda i národní závazek o realizaci nápravných opatření. Zaklesnutá vládní koalice a opozice nejsou schopny v zápasu o mocenskou nadvládu v malé české zemičce nalézt s h o d u o představě sociální státnosti a postupném růstu životní úrovně a sociálních jistot.
O možnost národní a nadnárodní evropské vize
Globalizace a multikultura v 21. století přináší vedle různých společenských a mocenských změn pokusy o nový světový řád a pořádek, ale i mocenské soutěžení a nový druh válek – hybridní a dezinformační válčení všech proti všem, a to na celém teritoriu planety. Do evropské a americké civilizace a do rozhašeného kulturně morálně hodnotového prostředí vstupují stagnační společenské a ekonomické prvky a nové snahy o změnu a o novém organizačním uspořádání lidství na planetě. Vznikají evoluční i revoluční prvky v mezinárodním i vnitrostátním dění. Evropa, která spolu se Spojenými americkými státy byla garantem další lidské perspektivy, pomalu vyklízí své pozice. V období, kdy probíhá krize v demokratické a občanské společnosti a vyhrocuje se zápas o mocenskou a ekonomickou nadvládu, a kdy sílí sociální nespojenost v různých sociálních vrstvách obyvatelstva na planetě. Evropská unie stále více společensky a ekonomicky pokulhává ve všech směrech za nově vznikajícími centry mocenského a ekonomického charakteru v globálním a světovém měřítku. Evropa také stále hledá svou organizační podobu za rozháranosti v národních zájmech, která nabývá povahu až vyčurovanosti a pokrytectví mezinárodního a vnitroevropského charakteru. Evropská integrace nepřekročila hranice zvýraznění národních zájmů nad zájmy celoevropskými. Evropskou mocenskou a společenskou pozici ohrožuje nesoulad s euroasijskou Ruskou federací, ale i její mocenská nejednota a vojenská slabost. Evropské pokrytectví spočívalo v tom, že dlouhá období přesunula odpovědnost za branou připravenost na Spojené státy americké a skrytě podporovala mezinárodní terorismus a ředění své kultury a evropského obyvatelstva migrací, která vnucuje evropskému obyvatelstvu jiné životní hodnoty a způsob a životní styl.
Sjednocovací evropský proces ustrnul na hraně nesouladu a válečných hrátek s euroasijskou Ruskou federací, kdy je v sázce evropská demokracie. Je to období, kdy se Evropa buď osamostatní, nebo podlehne vlivu autoritativních záměrů i imperativní vizi internacionálních záměrů euroasijského velmocenského prostředí. Jsou však i jiné cesty k většímu příklonu demokratické a globální státnosti. Nebo znepřátelené prostředí hledat i vytvářet nové formy společného soužití a novou vyváženost v globálním a velmocenském prostředí. Nestalo by se tak v lidských dějinách poprvé, kdy bývalí “ na smrt“ nepřátelé čelí ambicím z jiného arabského nebo východoasijského velmocenského a ambiciozního prostředí. Evropa jako nadnárodní celek stále může být i nadále klíčovým celoplanetárním hráčem, když se jí podaří překonat a stabilizovat morální, politickou a ekonomickou integritu i návratnost v ekonomické oblasti a rozšířit své pojetí sociální státnosti. V lidské civilizaci o mocenské kotrmelce nikdy nebyla nouze i jako změny civilizačního řádu a pořádku. Lidské civilizační procesy se vyznačují značnou proměnlivostí a přechodností do nových mocenských a organizačních forem.
Demokratická a občanská byrokracie
Současná občanská a demokratická evropská společnost trpí byrokracií a technokracií. Stále více boptná a nafukuje se úřednický aparát. Aparát, který žije svými vlastními problémy, které nejsou vždy v souladu s řadou členských států a pochopena většinou obyvatelstva unijních zemí. Evropský parlament je možno považovat za ideologický zmatek, který se názorově zmítá a vyluzuje až skřípavé zvuky a hlasité pokřiky. Lze asi konstatovat, že neúřednický aparát všech orgánů EU se pohybuje v oblacích své důležitosti a neomylnosti, a to většinou odděleně od skutečné problematiky evropských národů a států. EU se stala molochem, který se stále více nafukuje a nabaluje různý druh organizačních přívěšků až k funkční neužitečnosti.
Jinou záležitostí jsou evropští poslanci a aparátníci z jednotlivých států. Evropský poslanec je sice delegován z různorodého stranického prostředí z jednotlivých států, ale v podstatě nezastupuje národní a státní zájmy, ale fůzuje do nadnárodních evropských seskupení, které prosazují spíše různorodé evropské zájmy mocenského, ekonomického a sociálního charakteru. Jedná se většinou o propojenost osobního, skupinového zájmu na různé nadnárodní, ale i národní organizace a korporace různého druhu. Je prozatímní zvyklostí, že někdo vehementně prosazuje stranické ideologie a jiní se spíše věnují rozšiřování svých ekonomických a majetkových možností. V EU kvete lobbismus, zpeněžování informací a korupce ve volených i jmenovaných organizačních strukturách. Být evropským činitelem znamená exkluzivní výhody, které nemají politické reprezentace v domovských státech. V domácím prostředí jednotlivých států politické stranictví je na jiné úrovni než unijní. Spíše se ohlodávají méně masité politické kosti než v mezinárodním prostředí.
Například v českém spektru politického stranictví existuje dvojí druh ohryzování politických kostí pro hladové zastupitele občanské demokracie. Jeden je v rámci komunální politiky, kde bez rozdílu ideologie všichni sajou komunální a státní prostředky (včetně části úřednictva) a využívají přednostní informovanosti nejen z osobních hledisek, ale i z hledisek skupinových a stranických zájmů. Druhá forma v oblasti poslanců a senátorů je z oblasti státních prostředků a mezinárodního kapitálu a evropských dotací. Je to prostředí, kde se prostupuje ideologie a stranictví. Vládní koalice tak zvaně berou vše a opozice zbytky z vládního stolu. Existuje vládní politická a ekonomická elita, ale i opoziční (s menší možnosti lizu). Je to i o porcování rozpočtu, o lobbismu všeho druhu, ale nejen o politice, také o financích, majetku a využívání přednostních informačních zdrojů.
Základní strukturou a mocenským nástrojem v občanské demokracii se stala úřednická byrokracie, která prostupuje všechny zákonodárné, vládní a soudní moci ve státě, kdy v mnoha případech se snaží mocenský aparát usurpovat právo zasahovat do jiných mocí nejen v rámci EU, ale v řadě případů se tak děje na národní a státní úrovni členských států.
V českém prostředí po vzniku Československé státnosti vždy úřednické vrstvy na státní a komunální úrovni byly oporou vládnoucích vrstev. Nejen za 1. 2. a 3. republiky, ale i za protektorátu a v období komunistické totality. Za komunismu, kdy existovala a platila komunistická nomenklatura, vznikla zvláště v období normalizace a spotřebního socialismu (léta 1970 – 1989)různá „bratrstva vždy potřebných“. Je to období, kdy se rozšířilo úplatkářství do celé politicky a nepoliticky angažované české společnosti. Zvláštní situace nastala v období postkomunismu, kdy úřednictvo se depolitizovalo a odhazovalo „červené stranické knížky,“ a stalo se nepostradatelnou společenskou vrstvou. Sociální vrstvou, přes kterou procházela transformace, velká i malá privatizace a majetkové a finanční převody všeho druhu. Úředníci a odborníci všeho druhu stáli u zrodu nové šedé ekonomiky i u vzniklých nekalých ekonomických praktik. Stali se podílníky na politických a ekonomických převodech státního vlastnictví do soukromé a podnikatelské oblasti. Stali se nepostradatelnou součástí vznikající občanské demokracie, kdy teprve vznikalo politické a občanské stranické spektrum a začaly se formovat demokratické politické elity. Jednotlivé poltické elity v různých volebních obdobích si předcházely úřednickou a odbornou elitu a provozovaly s ní své politické a jiné zájmy. A to zvláště ve finanční a majetkové oblasti. Postupně ve státní správě a komunální oblasti – v období postkomunismu začal narůstat počet úředníků a různých odborníků. Státní a samosprávní úřady a instituce si navykly některou agendu a správní činnosti přehazovat na smluvní podnikatelský a soukromý sektor. Zároveň postupně začal narůstat počet nových ministerstev a institucí. Vznikem velkých koalic nastal nárůst politických náměstků i počty zaměstnanců ve státních a polostátních institucích a podnicích. Český stát na počet obyvatelstva má největší počty různých zastupitelů ve státní správě a samosprávě rovněž tak počet státních zaměstnanců, zvláště úředníků.
Nastává asi již čas pro renovaci české ústavnosti. Na vizi a koncepci, zda a jaký chceme mít český stát. Zda všeobjímající, služební, sociální nebo i jiného charakteru a jak toho chceme dosáhnout. Nemůže to však být cesta administrativního a personálního rozšiřování státní správy a samosprávy, nemůže to být stát s většinou úřednictva a s rozsáhlým počtem státních zaměstnanců, ale asi stát zeštíhlený a sociálního charakteru. Stát, regulující životní potřeby a sociální jistoty pro všechno obyvatelstvo a služební charakter.
Je možno konstatovat, že státní správa je zralá k revitalizaci a renovaci, která by odpovídala současné infrastruktuře, novému rozložení obyvatelstva a vzniku nových profesí. Je nutno se třeba v celostátním referendu rozhodnout, co chceme a jak chceme další perspektivu sociální státnosti a jak si představujeme další vývoj směrem k evropskému federalismu.
