Článek
Letem českým politickým světem
Konec postkomunismu a kam dál?
Pomalu se blíží konec přechodového období od socialismu a komunismu do sféry demokratické a občanské státnosti a vstupu do evropského a unijního prostředí a obranné vojenské aliance.
Vznik nové české a demokratické občanské společnosti a státnosti znovu obnovil demokratickou národní a státní identitu a navrátil české obyvatelstvo a středo evropskou oblast z mocenského vlivu východoevropské ruské mocenské sféry.
Český demokratický a občanský stát prožil období destrukce, reformace a novou výstavbu na základě ústavnosti a přeměny zákonodárné, vládní a soudní moci. Přeměnu vlastnických vztahů a sociální i ekonomické struktury. Na hroutícím se socialismu s komunistickou ideologií se proměnil totalitní socialismus v demokratický kapitalismus s tržním hospodářským systémem.
Tato přeměna však neznamenala dosažení životní úrovně vyspělých států Evropské unie, ale přinesla podstatné změny a výhody pro české obyvatelstvo a otevřelo cestu k novým společenským a osobním obzorům. Navrácení českého národa a státu do demokratické státnosti znamenalo i vstup do ještě neustáleného a proměnlivého prostředí v rámci Evropské unie.
Do období proměn a změn evropského hodnotového základu za poklesu vývoje demokratické Evropy ve světovém a geopolitickém významu. Česko se dostalo do pozice neustálenosti vlastní, evropské v globální mocenské celosvětové turbulence a proměn dříve ustálených pořádků a řádu.
Na jedné straně do krizových společenských a jiných jevů, které nemůže český stát ovlivnit, ale které mají nepříjemné dopady na české občany ve všech životních oblastech. Na druhé straně český stát se ocitá v procesu strukturálně a hodnotově nestabilizované Evropské unie, která se chce vymanit ze své mocenské slabosti a nestability za konfliktního střetu se současnou euroasijskou mocností.
Je období, kdy existuje evropské a české inflační prostředí a různé krizové stavy a české obyvatelstvo má obavy o již dosaženou životní úroveň a sociální jistoty. Obavy, které se projevují ve společenské a stranické vyhraněnosti pluralitní demokracie a stálé výměně různých koalic s nedořešenými programy a vidinami perspektivy.
Najednou se ocitá česká občanská společnost před svým vlastním dilematem. Dilematem, zda pokračovat ve své sebezničující rozpornosti, nebo hledat nějaké občanské souznění, kdy soudobý a účelový společenský pragmatismus proměnit v účelovou dohodu. Dohodu o národní a občanské stabilizaci a potřebných opatřeních a možnostech směřování k nové vnitřní a evropské revitalizaci.
Na prahu druhého čtvrtletí 21. století vzniká faktická nutnost celonárodního a celospolečenského posouzení, kam jsme v občanské demokracii a demokratismu dospěli, a jakou cestu v pokročilém civilizačním vývoji chceme absolvovat.
Je nutno si uvědomit v lidském civilizačním procesu, že demokracie a demokratismus není něco na věčné časy, ale něco, co se stále vyvíjí a má svou společenskou, občanskou a osobní dynamiku.
