Článek
Vstup homo sapiens do dějin planety Země je obklopen řadou mytologických, náboženských a vědeckých výkladů. Pravdou však je, že neexistuje přímý svědek, účastník něčeho, co se odehrávalo před miliony tisíci let. Ani v současnosti si nejsme jisti, co se odehrávalo a jak se odehrávalo v daleké minulosti. Realita dějin a dějinných procesů má celou řadu pluralitních teorií a domněnek různé kvality a hodnoty. Pokusme se o jeden netradiční úhel pohledu na lidskou civilizaci v průběhu jejího vývojového procesu. Snad lze konstatovat, že se zrozením lidské bytosti, „člověka moudrého“, byl spojen pocit strachu a bázně z neznámého, obklopující a ohrožující existenci. Homo sapiens, „moudrý člověk“, byl na počátku svého vývoje asi lidojed a kanibal a dodnes je nositelem lidské genocidy. Ve svém vývojovém procesu vzájemného pojídání a vzájemné genocidy dospěl až k lidské důstojnosti a mezilidské solidaritě. Homo sapiens je spojen se vznikem prvotní rodiny (vztahem mezi mužem a ženou a vznikem potomstva), vznikem rodu as prvotním sdružovacím a mezilidským procesem – lidským životním údělem. Prvotní sdružování lidstva bylo asi optimální možností k zachování životní existence ve spolčení s jinými v nepříznivém a nebezpečném životním prostředí. Společenský vývoj je charakterizován dvojím pohybem a směrem v kosmickém prostoru a na planetě: ve stálé vertikále a spirále v časoprostorových jednotkách vždy k nové perspektivě. Druhý pohyb je horizontální acyklický, kde se stále určité jevy opakují, vyvíjejí, stagnují a zanikají. Lidské civilizace se stále vyvíjejí do neznámé perspektivy a člověk, lidstvo a jeho civilizace, organizační jednotky mají jen dočasný charakter. Oba dva procesy přinášejí generační proměny a změny provázené nárůstem lidského poznávacího procesu. Za tohoto procesu se mění lidská populace a je zachována kontinuita tvořivé lidské činnosti. Noosféra a lidská antropologie mají stálou esenci vytvářet v biosféře narůstající prostředí lidské tvořivé energie, kterou produkují stále se měnící generace lidských bytostí na planetě. Ty stále a v nějakých časoprostorových jednotkách mutují ve dvojím slova smyslu: v biologickém a duchovním. Proces, který je interakcí mezi nahodilostí a řízeností, je výsledkem posunu k nové lidské kvalitě a kvantitě – pohybu k nové perspektivě. Za stále živé generační sítě lidstva se vytvářejí osudy a osobnosti, které jsou předzvěstí nebo nositeli společenských a dějinných změn v novou dějinnou realitu – perspektivu, jež přináší nové lidské hodnoty, kvalitu, obsah a formu. To vše se děje na planetě Zemi za mimořádných a stále se měnících životních podmínek a životního prostředí, v prostředí určité bubliny (obalu) tvořené ekosystémem vhodným pro rozvoj životních forem, pro lidské bytosti a společenství. Náhodnost, nahodilost, řízenost pohybu a čas vytvářejí stále živý a pohybující se lidský organismus (lidské společenství) k nové realitě, perspektivě. Tato perspektiva je zřejmě omezena časoprostorovými jednotkami v rámci zániku sluneční soustavy ve vesmíru, vedoucí k zániku planety Země. Zánik lidských bytostí a společenství je závislý na možnosti nového kosmického vývoje. Ve společenství se projevují dva protichůdné procesy: stálého rození a umírání, stálé výměny lidských generací a nárůstu lidské tvořivé činnosti. To vše se odehrává v kulisách miliardových jednotek vesmírného vývoje, v kosmu, který je v neustálém pohybu a mění se, a kde lidské bytosti a společenství existují a hledají podmínky pro další existenci – svou další perspektivu. Klikatá vývojová cesta civilizace na nepatrném prostoru planety je stálé hledání záchytných bodů pro zdůvodnění lidské existence v kosmickém prostoru. Jak a proč se tvoří dějiny lidstva? Tvoří se cyklicky (časově) omezené generace lidských jedinců (mužů, žen a jejich potomků), kteří vždy vytvářejí v nějakých časoprostorových jednotkách určité sociální vzorce lidského společenství na planetě. Vždy se jedná o společenství lidských bytostí za stálého jevu psychické a duševní poruchovosti. Lidé prožívají své životy v různých časoprostorových jednotkách a za stále se měnících životních a existenčních podmínek. Existence lidských životů je spojena s cyklickým vývojem jedinců a vývojem lidského společenství jako celku. V obou vývojových trendech existuje systémovost a náhodnost a stálá propojenost a spletitost lidských osudů a životů. Reálný lidský svět je nejen složený z anonymního řetězce nahodilostí, ale i z anonymní neznalosti a neviditelnosti miliard lidských buněk a jejich činnosti v životě jedinců. Jedinci zároveň prožívají svůj životní úděl v prostředí své existence za náhodných okolností svých životních toků. Tak, jak existují miliardy hvězd v kosmickém prostoru, tak to platí i o miliardách lidských bytostí, společenství a životných a neživotných formách v neznámých časoprostorových jednotkách. Tak jako na příklad existují řetězce erupce ve slunečním prostředí, stále se v lidském společenství objevuje nová realita a nové osobnosti dějinného charakteru. Lidský vývoj je možno považovat za určitou danost a jistou zákonitost, ve které statují lidské bytosti (a jejich společenství), kteří zároveň jsou tvůrci stálého pohybu ve vymezeném existenčním prostoru. Vývoj lidského společenství zároveň řídí jiná danost, v jiných časoprostorových jednotkách. Z hlediska lidské poznatelnosti existuje ve vesmíru několik druhů konečnosti a nekonečnosti, které jsou součástí vesmíru. Ve své konečnosti jinak probíhá existence člověka, společnosti, planety a slunce, ale i jiných složek vesmíru. V dějinném procesu se vyskytuje lidská solidárnost i vzájemné nepřátelství, zlo a dobro, posuzované lidským faktorem, ale také existuje láska a nenávist. Společenství jako celek je vytvářené vzájemným mezilidským kontaktem, vztahy a souvislostmi různého druhu, v různém prostoru a čase. Lidské bytosti vytvářejí různá organizační společenství, ve kterých se stále mění mocenské, sociální složení, a to za stálé změny vlastnických, hospodářských podmínek a životního prostředí. V tomto prostředí lidská tvořivost neustále produkuje měnící se duchovní a hmotné hodnoty. Generační proces lidstva má vždy novou tvorbu a kvalitu a životní úroveň v planetárním prostoru. Anonymní lidské společenství a z anonymity vystupující osobnosti a tvořící elity posouvají minulost vždy k nové budoucnosti. Společenství je tvořeno lidskými bytostmi, ve kterých se směšuje racionalita s emocemi, propojuje se racionalita s neracionalitou a vedle racionálního matematického řádu existuje emotivní způsob projevu lidí ve společenském dění. Dějiny neustále vytvářejí lidský faktor ve své životní omezenosti za stálé vývojové lidské neomezenosti, kdy není znám začátek ani konec existence života a lidského společenství. Společenství se od vzniku „člověka moudrého“ stále více přesvědčuje o své tvůrčí schopnosti a svobodě na planetě i ve vesmíru. Čím více se rozvíjí lidský poznávací proces, tím více se vynořují možnosti neobvyklého života a životních forem, způsobů a stylů, směřujících spíše k lidské destrukci, a to v okamžicích plánovaného vesmírného rozmachu. Stále se ale také vynořuje otázka možné pomíjivosti, katastrofických scénářů, které mohou v kosmickém prostoru měnit lidskou perspektivu na ne perspektivu. Je nutno si asi uvědomit, že vesmír zářícího světla je ve skutečnosti chladný a třpyt hvězd nevyzařuje do vesmíru tvořivou lidskou činnost a hmotný vesmír nezná tvořivou sílu víry, naděje a lásky. Lidská tvořivost je ale v omezených časoprostorových možnostech, které jsou mimo bariéru lidské existence a lidské reality, prozatím výjimečností. Jedná se o procesy stálého životního a neživotního pohybu ve vesmíru, který existuje mimo lidské možnosti. Za těchto okolností civilizace dospěla od období kanibalismu k důstojnosti a k možnosti vytvářet si neživotní virtuální světy. Lidstvo dorostlo až k neživotní realitě, k možnosti sebezničení, k multikultuře a globalizaci na planetě. Jaká asi bude cesta nebo necesta k další perspektivě? Lidstvo ještě nepřekonalo demokratické, autoritativní a totalitní formy státnosti a dostalo se do období globalizace a multikultury, změn ekologického prostředí a na pokraj morální hodnotové krize, kdy se blíží vyčerpanost dosavadních životních a energetických zdrojů. Teorie bezbřehé lidské svobody zamlžuje lidské obzory. Lidstvo sice dorostlo k lidským a občanským právům, ale na nohou má stále kouli lidského násilí a vzájemných konfliktů. Společenství začalo nahlížet do okolního kosmického prostředí, ale i do závratě sebezničení ve výhni zbraní hromadného ničení. Dějiny nepředstavují nějakou přímku, kruh ani křivku, ale zřejmě spirálu, která neustále vertikálně stoupá vždy do neznámé budoucnosti. V čem se lidstvo a lidské bytosti ztrácí? V nekonečném čase a prostoru a v jiné kosmické realitě, která je odlišná od té lidské, jež je zatížena lidskou hmotností v omezeném časovém a existenčním rozsahu. Z lidského hlediska prozatím existuje osamělost života a lidských bytostí v části poznatelného vesmíru. Jen náboženská víra nabízí setkání lidství s duchovní nesmrtelností. Z pohledu vědy vesmír existuje přes třináct miliard let, naše planeta asi 3,5 miliard let. „Člověk moudrý“ podle některých odhadů je na planetě 10 tisíc let. První lidská bytost vstoupila do vesmíru až ve 20. století našeho letopočtu. Vývoj člověka na planetě Zemi v jeho omezeném životním cyklu provází různý druh poruchovosti, který omezuje i lidskou existenci. Každá civilizace a existence spotřebovává velké množství energie, kterou planeta produkuje. Lidský faktor se v jednadvacátém století dostává do stavu, který člověk pojmenoval „vyhořením“, stavu apatie a vyčerpanosti, kdy je stále více trýzněn svou vlastní psychikou. Lze říci, že lidské bytosti na jedné straně trpí duchovní rozpolceností a na druhé svým vesmírným velikášstvím. Lidstvo začalo ztrácet svou přirozenou identitu a začalo nahlížet do propastných hloubek svého lidství a do propastných kosmických výšin nedosažitelných za lidské existence.
