Článek
České státní a národní dějiny v prostoru historických zemí nejsou ani bílé a ani černé, ale odrážejí různé dějinné a vývojové trendy ve středoevropském prostoru. V průběhu staletí a v různých časových etapách prožívalo obyvatelstvo historických zemí se svojí různorodou mocenskou reprezentací válečné i mírové doby a za každých okolností bylo spjato pevným poutem se svým územím a s kontinuitou své existence ve středoevropském prostoru. Pokusme se zamyslet nad vybranými zvratovými situacemi českých dějin. Za Přemyslovců se upevnilo římské katolické křesťanství, čeští králové dosáhli kurfiřtské hodnosti a Lucemburk a český král dosáhl titulu římského císaře. Husitské období přineslo český bratrovražedný boj, kdy na jeho závěru se bašta husitství stala královským městem a zbytky husitských vojsk se daly do služby bývalého odpůrce římského císaře a uherského krále. Následné poděbradské a jagellonské období přineslo mocenské rozvrácení Koruny české a vznik rakouského mnohonárodnostního soustátí. České historické země byly mocensky a nábožensky rozdělené, oslabené husitskými bouřemi a později mocenským střetem mezi rakouským soustátím a osmanskou říší i následným zápasem mezi katolíky a protestanty ve středoevropském i evropském měřítku. Znovu bylo obyvatelstvo rozdělené mocensky a nábožensky a třicetiletá válka zanechala historické země hospodářsky zpustošené, kde většina obyvatelstva se přiklonila ke katolicismu a část emigrovala. Nástup Habsburků na český královský trůn vyústil v mocenské a náboženské povstání v soustátí a v českém království. Následná třicetiletá válka zanechala hospodářsky zpustošené historické země. České již katolické obyvatelstvo zůstalo věrné rakouskému soustátí, ve kterém však se stupňuje správní a mocenský centralizační proces a poněmčování českých historických zemí. Ve smyslu národním český národ na území historických zemí tvoří Češi a Němci a ostatní národnosti žijící na území českého království v rámci Rakouského soustátí. Zvratová situace pak přichází s pádem Svaté říše římské, vznikem Rakouského císařství, napoleonskými válkami a evropským národnostním chvěním v roce 1848 a vznikem evropského národního hnutí. Co se stalo v Rakouském císařství a ve středoevropském prostoru? Německý prostor Rakouského císařství se radikalizoval, vzniklo rakouské němectví, velkoněmecké němectví pod záštitou Pruského království v českých německých zemích v sudetském prostředí se uhnízdily oba německé národnostní proudy. V českém prostředí byly odmítnuty velkoněmecké tendence a česká politická reprezentace se postavila za federalizaci Rakouského císařství a za parlamentarismus. Buditelské, obrozenecké hnutí se proměnilo v české vlastenectví. To se transformovalo v národní odpor po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a vzniku Německého císařství v roce 1870. Česká politická reprezentace neprosadila trialismus v rámci Rakouského císařství, a došlo jen k rakousko-uherskému vyrovnání. Vznikl až mytický národní odpor proti němectví a rozvoji všeslovanské tendencí v rámci Rakouska-Uherska. Vše vyřešila až první světová válka. V rámci Rakouska-Uherska vznikla emigrace česká, slovenská, rusínská a další a v českých zemích sílil odpor proti rakouskému němectví, který vyvrcholil v roce 1918 a vyhlášením Československé republiky, která vznikla na trokách habsburské monarchie. Vznikl nový mnohonárodnostní stát uprostřed středoevropského prostoru na základě fiktivního národa Čechů a Slováků, s menšinovými národnostmi Němců, Maďarů, Rusínů a Poláků. Již v průběhu první Československé republiky se projevily autonomní tendence Slováků, separatismus Němců a Maďarů. První světová válka a poválečné poměry přinesly demokratizaci rakouského a německého jazykového prostoru, kdy později v německém prostoru vznikla na rasismu založená nacistická říše, kdy začal proces německého rasového sjednocení ve středoevropském prostoru. Ten oslovil německou menšinu v historických zemích, která se začala dovolávat svých národnostních práv za podpory Německé říše a za rozpačitého přihlížení dříve vítězných evropských velmocí. Na východních hranicích vznikla komunistická státnost – Sovětský svaz – a česká poválečná demokracie se dostala do smyčky rasismu a komunismu a italského fašismu, kdy prostorově byla oddělena od západoevropské demokratické státnosti. Západoevropské demokracie v zájmu zachování evropského míru obětovaly Československo, Německá říše pohltila nejdříve Rakousko a později využila sudetské menšiny a oklestila o pohraniční oblasti československý stát. Vznikla československá emigrace, kdy část se uchýlila do západoevropských demokracií a část do komunistického Sovětského svazu. V zahraničí vznikla československá, česká a slovenská emigrace. Slovenská emigrace usilovala nejdříve o autonomii a později poválečné uspořádaní a slovenskou samostatnost. Komunistická emigrace usilovala o nové poválečné socialistické a komunistické upořádání obnoveného Československa. Po druhé světové válce vznikla třetí republika – lidově demokratické Československo na základě poloautoritativní demokracie s vyloučením pravicového stranictví, kdy se část válečné politické reprezentace nevrátila a zůstala nadále v emigraci. V novém státě zaniklo zemské uspořádání a vznikly kraje. Existovala již za války ustavená Národní fronta Čechů a Slováků a nově byla ustavena Slovenská národní rada. Z nové republiky byl proveden odsun německého a maďarského obyvatelstva a byla nastoupena majetková a vlastnická přeměna, včetně zabavení majetků kolaborantů a vyhoštěných menšin. Komunistický převrat v roce 1948 znamenal nastoupení cesty třídního boje a přeměn pod vedoucí úlohou KSČ a Národní fronty a vzniklého satelitního stranictví. Idea čechoslovakismu z první republiky byla nahrazena idejemi internacionálního komunismu – marxismu-leninismu, a to v novém společném státě Čechů a Slováků. Československo se stalo součástí socialistického bloku pod vedením Sovětského svazu a členem Varšavské dohody. Společenská a mocenská a vlastnická přestavba byla ukončena vyhlášením Československé socialistické republiky (1960). V rámci vnitrostranického komunistického a společenského chvění vznikl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, který byl potlačen vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Marxismus-leninismus zvítězil nad českým reformismem a vyústil ve federativní uspořádání státu, kdy do čela země a strany byl zvolen dříve slovenský komunistický nacionalista G. Husák. Nastalo období normalizace a konsolidace a hromadných politických čistek. Období konsolidace se postupně proměnilo v období spotřebního socialismu a valná část obyvatelstva přistupovala k veřejné činnosti s lhostejností. Do veřejného prostoru vstoupily bezpečnostní složky a na druhé straně jimi ovlivňovaná Charta 77, kdy většina obyvatelstva, kdy vznikl nový druh socialistické korupce a výsadního postavení komunistický elity. Změnu v československých poměrech přinesla až glasnost v Sovětském svazu, ale i společenské chvění celé socialistické soustavy a vznik převratové situace v Československu v roce 1989 a následné předání moci do rukou postkomunistické garnitury za účasti renovace komunistické strany a zrušení Národní fronty Čechů a Slováků. Znovu se objevily tendence na rozdělení již postkomunistické federace, a to ve slovenské emigraci a na Slovensku. Vznikly tak dva postkomunistické státy na demokratických principech, ve kterých se směšovaly demokratické změny se socialismem a nástupem tržního ekonomického systému. Nastala etapa nové státnosti a návratu obou republik do evropských struktur a evropského obranného společenství. Do evropského společenství, které procházelo a ještě prochází krizí své identity a morálního hodnotového systému a stále hledá vnitřní a mezinárodní východiska. Na jedné straně evropský vnitřní sjednocovací proces a na druhé straně globální postavení sjednocující se Evropy v globálním a světovém měřítku. Tento proces probíhá již v prostředí hybridního a mocenského střetu mezi supervelmocemi USA, Čínou a Ruskou federací, která zahájila zápas o další orientaci Evropy ve světovém mocenském zápase. V postkomunistickém období vznikla v rámci EU takzvaná Visegrádská smlouva, která sdružuje bývalé státy socialistického bloku Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko. V rámci Evropské unie, z které vystoupila Velká Británie, se hledá nová jednota, ale vznikla koncepce „Tří moří“, která by propojovala infrastrukturu pobaltských zemí Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska, Česka, Maďarska, Rakouska a Slovinska. Jedná se o země, které se vymanily ze socialismu a z područí sovětského Ruska a nemají zájem se dostat do područí Ruské federace. Evropská demokracie se dostala do vnitřní a globální krize a s ní i globální světová demokracie a její struktury. Evropa se dostala do situace, kdy nedovede čelit energetické, potravinové a surovinové krizi, kdy zanedbala vlastní bezpečnost a je závislá v bezpečnostních záležitostech na mimoevropských demokraciích. Český stát a národ prožívá nejen hledání nové evropské identity, ale vlastní krizi a vnitřní rozkolísanost obyvatelstva.
