Článek
Národ a vlast
Národní uvědomění charakterizuje vztah k jazyku, národu a vlasti a v barokní době i k církvi. Barokní vázanost k církvi a Bohem danému feudálnímu řádu se měnila ve formu sounáležitosti s osvíceneckým a absolutistickým státem i se vznikem republikánství.
Dějinné změny na konci 18. století a v 19. století byly příčinou zvýšené role národa a jeho jazykového prostoru a území a jeho politické a státní formy. Tak vzniklo i nové vlastenectví a sociální uvědomění v návaznosti na stát.
Snaha o národní konstituce překonávala společenské a sociální rozdíly a vytvářela určitou národní pospolitost. Do pozadí se dostala barokní propojenost božského původu panovníkovy moci, která byla nahrazená pozemskou mocí vytvořenou vůlí lidu a národa.
V rámci Rakouska a později Rakouska-Uherska bylo stále živé středověké postavení české státnosti a historické tradice českého národa, které zahrnovaly ve smyslu zemské sounáležitosti česky i německy mluvící obyvatelstvo.
České království (země Koruny české) byly součástí rakouského soustátí se stále živou historickou a kulturní tradicí i v průběhu 18. a 19. století. Rakousko-pruské válečné střety (1740–42, 1756–63) a tereziánské reformy se však citelně dotkly českých historických zemí a jejího obyvatelstva.
Snižování významu Českého království i uvnitř a vně rakouského soustátí se stalo jedním z podnětů pro vznik českého národního obrození, ale i národní sounáležitosti s vyšším rakouským státním celkem.
Josefínské období přineslo nové měřítko a rozšíření svobody myšlení a náboženskou toleranci. Znamenalo zásadní změnu pro selský stav, který se posunul na sociálním žebříčku – je to prostředí, kde se nejvíce zachoval český lidový jazyk a národní tradice.
Postupně se vytvořila představa, že národem je především lid a všechny jeho sociální vrstvy. Jedinec se stává součástí celku, národa. Napoleonské války – revoluční a vojenské nebezpečí – vytvořilo v rakouském soustátí pocit sounáležitosti se státem a nutnost obhájení současného společenského řádu a jeho uspořádání. Objevil se i názor, že lid v českých zemích by měl být odměněn za věrnost panovníkovi v době napoleonských válek.
Formovala se však i praslovanská sounáležitost, ale též prvek německé sounáležitosti německého obyvatelstva. Ve vznikajícím českém i německém obrozenectví docházelo k propojení idejí národních s idejemi politickými. Národ se jevil jako skutečná osoba, která touží být subjektem státní vůle, ale již nechce být trpným poddaným státu.
V prostředí českých zemí se z obrozenectví zrodilo národní a české vlastenecké cítění, které postupně vyzrávalo v politické uvědomění a ve slovanskou sounáležitost. U německy mluvícího obyvatelstva v českých zemích se prosazoval pocit sounáležitosti s Němci žijícími v rakouských a německých zemích. Jeho součástí byla i výzva Čechům, aby se účastnili na německém frankfurtském sněmu.
Jménem českého národního hnutí odmítl František Palacký, aby byly české země začleněny do budoucího sjednoceného Německa. Česká delegace ve Vídni žádala o uznání státoprávní jednoty zemí Čech, Moravy a Slezska.
Na základě austroslavistické koncepce považovalo české národní hnutí za nejlepší možnost přeměnu rakouského soustátí na konstituční federaci rovnoprávných národů.
Němci v českých zemích vytvořili ve Vídni spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska, který se postavil proti úsilí českého národního hnutí o národní rovnoprávnost. V Praze byl ustaven německý Konstituční spolek jako protiváha českému Národnímu výboru, jenž se vyslovil pro začlenění Čech do budoucího sjednoceného Německa.
V českých zemích vznikly dva německé národní proudy, jeden prorakouský a druhý všeněmecký. V revolučních událostech roku 1848 se začaly rozcházet české a německé národní i politické zájmy a projevovala se rozdílnost českých a německých národních a politických cílů, která se později promítla i do rozdílů ve vývoji politických stran.
Tvořící se český politický národ hledal záštitu proti obklopujícímu němectví u slovanských národů a u blízkého sousedního slovenského národa na Slovensku, který prožíval svou historii v rámci Uherska, jež bylo součástí rakouské monarchie, ale i u ostatních slovanských národů žijících v rakouském soustátí.
Do popředí se dostával názor, že jen společná půda a společné bydliště vytváří národ jako dějinnou jednotku. Půda se stala základem národa, stávala se zemí, jež byla chápána jako vlast, která má vyšší hodnotu než jen národ.
Vlast, která původně znamenala rodný kraj, se personifikovala postavou Matky vlasti, která má rovný poměr ke všem sociálním vrstvám společnosti. Vzniklé vlastenectví není veřejnoprávním činitelem, ale stává se fikcí a zdrojem moci v národě – přenáší na vlast prvky panovnické a státní moci.
V kulturní oblasti spojuje vlastenectví mateřskou řeč, výchovu v rodině i s výtvarným a uměleckým vyjádřením. U části obyvatelstva se vlastenectví propojuje i s křesťanstvím, zvláště s katolicismem; našlo ale i své vyjádření v českém liberálním a protináboženském prostředí.
Takto pojaté české vlastenectví se dostalo do střetu s vlastenectvím ve smyslu velkoněmecké myšlenky, ale i s rakouskými Němci žijícími v soustátí a později i s maďarským vlastenectvím.
České federalistické snahy (z roku 1848) se nenaplnily a němečtí Rakušané po prohrané válce s Pruskem potlačili autonomní snahy slovanských národů a vytvořili spolu s Maďary Rakousko- -Uhersko.
V novém státoprávním uspořádání se upevnilo mocenské postavení Němců v českých zemích a v Uhrách a Maďarů nad Slováky (1867). Je to začátek definitivního rozchodu národních zájmů národů a národností žijících v Rakousku-Uhersku. Do popředí se stále více začaly prosazovat sociální, hospodářské a politické zájmy jednotlivých sociálních vrstev národů, které začaly převažovat nad zájmy státoprávními a národními.
V českých zemích se začal vyostřovat česko-německý jazykový boj, jenž se přenášel na sněmovní půdu v českých zemích a zhoršoval vzájemné národnostní vztahy na půdě říšského sněmu. Zesílený poněmčovací proces v českých zemích na začátku 20. století a v průběhu první světové války vedl české politické strany k novému národnímu sjednocovacímu procesu, který definitivně ukončil jakékoliv austrofilství a vyústil k hledání cesty k obnově české státnosti a samostatnosti.
Vyhlášením svobodného Československa v říjnu 1918 se český národ definitivně vymanil z Rakouska-Uherska, ukončil poněmčovací proces českých zemí a zaručil plná občanská práva německé menšině a dalším žijícím v Československu.
Český patriotismus
Za patriotismus lze považovat vztah k mateřskému jazyku, k národnímu společenství a k území, kde národ žije a rozvíjí svou politickou a kulturní činnost.
České národní cítění bylo spojeno s úctou k českým světcům. Národním symbolem se stal svatý Václav v roli národního ochránce a českého panovníka, který byl postupně obklopován i ostatními svatými ochránci národa – svatou Ludmilou, Prokopem, Vojtěchem a dalšími. Panna Marie se v národně náboženském pojetí stala „lvicí českých lvů“.
Barokní patronáty neměly svůj podnět jen v pocitu nějakého ohrožení, ale byla zde snaha zajistit si i pomoc světců pro přítomnost a budoucnost. Národní motivy se propojily s národní tradicí a oslovovaly česky mluvící venkovské obyvatelstvo i česká maloměsta.
České náboženské a národní vědomí je rovněž spojeno se svatým Janem Nepomuckým a s cyrilometodějskou úctou, která na Moravě převládla i nad úctou svatováclavskou. Český patriotismus je spojený s českou státností a s českým královstvím. Tento patriotismus se v 17. a 18. století přetavil v české vlastenectví a národní vědomí.
Katolické a nekatolické tradice v českém národě
V našich národních dějinách vznikla tradice katolická a protikatolická. Katolická tradice zdůvodňovala, co pro národ v minulosti vykonal katolicismus a protikatolická zdůrazňovala zásluhy husitského a českobratrského hnutí v dějinných souvislostech.
Na počátku 21. století sice zůstávají staré náboženské i nenáboženské tradice živé, ale jejich chápání a interpretace se od minulosti zásadně liší. Nejde zde jen o náboženství nebo politický význam tradic v minulosti, ale o jejich novodobou transformaci do občanské společnosti a české státnosti, a to v rámci nejen národním, ale i evropském.
Obě tradice mají své kořeny v křesťanství a jsou spjaty s českým státem a s církevními a národními dějinami. V 19. a 20. století, kdy se kladla otázka o smyslu českých dějin, se střetával názor evangelického posuzování dějin ve smyslu české reformace a ideálů náboženských a humanistických, kdy hlavními osobnostmi byli J. Hus, J. Žižka, J. A. Komenský a T. G. Masaryk.
Proti stál názor, který zdůrazňoval státotvornou svatováclavskou tradici, tradici přemyslovskou a národní rozkvět předhusitského období za Karla IV., ale i národní sepjetí barokního období a nepřetržitou tradici českých světců s národem v dobách dobrých i zlých.
Je nepochybné, že k českým dějinám patří svatováclavská i husitská tradice, ale i předbělohorské a pobělohorské období, obrození jazyka a národa v rakouském soustátí i české vlastenectví za existence Rakouska-Uherska. Je zde i tradice středověké Koruny české a vzniku československého státu v roce 1918.
Český humanismus, který má své základy v křesťanství má bezpochyby své náboženské kořeny v českých politických a kulturních snahách o zachování národa a jeho státnosti. Zásluhou slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje a irsko-německých misií jsou spojeny existenční počátky národní a státní s křesťanstvím a se vstupem do společenství západních evropských národů.
Svatováclavská tradice se stala nosnou částí české státnosti a národního vědomí. Husitské období znamenalo vojenské a duchovní vzepětí českého národa ve středověké společnosti, ale i jeho rozdvojení na katolickou a nekatolickou část, kdy náboženská příslušnost byla spojena s panovnickou a později se státní moci.
Husitství a českobratrství má zásluhu o český jazyk a literaturu, stejně jako má katolicismus zásluhu na obraně českého jazyka a českého národa v rámci rakouského soustátí. Komenský ve vyhnanství a jezuité v českých zemích mají zásluhy o českou vzdělanost a literaturu.
Bylo to období, kdy české země byly součástí multinárodního rakouského soustátí, kde žilo více národností, ale i značná část německy a maďarsky mluvícího obyvatelstva. Je zásluhou českých osvícenců, buditelů a vlastenců, že přenesli české národní vědomí a dokázali rozvinout české národní a kulturní cítění i české vlastenectví i v německém jazykovém prostředí českých a rakouských Němců.
České obrozenecké prostředí navazovalo na nekatolickou protireformaci a vzniklo již v rekatolizačním prostředí, kdy většina národa katolicky cítila a žila. Je však též pravdou, že v 19. století, kdy dochází k národnímu probuzení evropských národů, se český národ upnul k období své největší slávy, k husitství a jeho romantizovanému obrazu.
Byla to však již jiná doba než doba evropských náboženských válek, kdy se do popředí dostávala osobní svoboda jednotlivce a svoboda národů, právo na sebeurčení a národní stát.
Stát z Boží milosti nahradil stát z moci lidu. Křesťanství v čele s katolickou církví bylo zatlačeno do pozadí a do popředí se dostalo národní uvědomění české, německé, polské, maďarské a dalších národů žijících v rakouském soustátí.
V českých zemích žijící Němci cítili svou příslušnost k Němcům žijícím v rakouských alpských zemích, ale i příslušnost k Němcům v rámci ostatní Evropy. Čechy a Němce začalo rozdělovat sociální a ekonomické postavení, ale i politické stranictví.
Se vznikem industriální společnosti se v českých zemích prosazovalo i bezvěrectví a se vznikem dělnické třídy protinábožensky zaměřený ateismus. Část českého národa začala spojovat odpor k němectví a k monarchii s odporem proti katolické církvi, která byla od josefínského období prodlouženou rukou absolutistické a policejní moci.
Do centra pozornosti se dostávají motivy z bájné české minulosti a z období slavného husitství, kdy Češi vyháněli Němce a cizáky z českých zemí. Druhá část národa a zvláště venkov zůstaly na pozicích českého vlastenectví, které spojoval existencí rakouského soustátí, ale na základě českého historického a státního práva.
Češi v českých zemích a v nich žijící Němci považovali Korunu českou (zemi) za svou vlast. V 19. století převládlo v českých zemích české obyvatelstvo. Na většině území žili Češi, na menšině Němci a část byla národnostně promíšená.
V prostředí českých zemí začaly vznikat národnostní a jazykové rozdílnosti, ale aktivizovalo se i politické stranictví na národním, sociálním, náboženském a zájmovém základu.
Česká společnost se stále více upínala ke své národní minulosti a slovanské vzájemnosti a ke zdůraznění českého státního práva. S nástupem liberalismu a socialismu se vyostřily i politické vztahy mezi náboženskými stranami a ostatními nekonfesními stranami.
Česká politická reprezentace stále více vyhrocovala svůj postoj k německé a maďarské části monarchie, nejdříve pasivním a pak aktivním politickým odporem. České snahy o soužití v rámci Rakouska-Uherska ukončila první světová válka, která znovu podnítila všeslovanskou sounáležitost a snahy po případném odloučení v rámci monarchie.
Ještě větší sepjetí německého austrokatolicismu s monarchií ve válečném období přeneslo zvýšení nechuti liberální a socialistické české společnosti na českou katolickou veřejnost.
České politické strany však odsoudily Rakousko-Uhersko až na samém konci první světové války a jako celek, včetně katolických stran, se přihlásily k české samostatnosti a ke vzniku československé státnosti. Rovněž tak učinilo české katolické duchovenstvo.
V českých zemích musela katolická církev překonat své nadnárodní personální pojetí a vzít na vědomí státoprávní změny, které přineslo ukončení první světové války.
Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 stanovila v paragrafech 121–125: „Svoboda svědomí a vyznání je zaručena, všichni obyvatelé mají právo vykonávat veřejně i soukromě jakékoliv vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo dobrými mravy…“
Rozluka církve a státu nebyla do ústavy zahrnuta. Manželský církevní sňatek měl platnost jako občanský. Náboženství se vyučovalo ve školách obecných, měšťanských a středních.
