Článek
Dvě paradigma
Současný lidský svět a jeho společenské a politické struktury je vytvářen na základě individuální svobody a tržních ekonomických vztahů nebo kolektivních
autoritativních režimů se státním vlastnictvím, kdy v současnosti existují demokratické a nedemokratické státy a systémy. Demokratický kapitalismus vyznává státní sekularismus a soutěž mezi ateismem a náboženstvím a mezi náboženskými organizacemi a církvemi navzájem, kdy demokratická pluralita určuje společenské a politické prostředí v občanské společnosti. Demokratický
socialismus vyznává sekularismus a lhostejnost k náboženství, které považuje za dočasné. Autoritativní režimy socialistického a totalitního charakteru (pokud se
nejedná o náboženské státy) jsou proti nábožensky zaměřené a vycházejí ze státní sekularizace a ateizmu ve společnosti. Kapitalismus je lhostejný k náboženství a socialismus je lhostejný nebo nepřátelský. Společenské a politické systémy na bázi kapitalismu nebo socialismu jsou sekularistické a vytváří vlastní hodnotové systémy, které více nebo méně trpí náboženství a náboženské organizace a církve, jako něco společensky dočasného.
Posláním katolického křesťanství je provádět evangelizaci a pastoraci bez ohledu na společenské a politické struktury, demokratické a nedemokratické státy a všude
oslovovat a hlásat Boží Zvěst. Příznivé i nepříznivé prostředí, pronásledování i nepronásledování není překážkou pro náboženské oslovení a křesťanské působení
v lidském společenství. Proti soudobé demokratické a pluralitní občanské společnosti a jejímu sekularismu a materialistickému způsobu života je možno postavit křesťanská vize lidského života, kdy lidská bytost proráží hmotnou bariéru lidské smrtelnosti směrem k duchovní nesmrtelnosti - jako cesty k poznání Boží existence. V současné demokratické a občanské společnosti prochází náboženské organizace,
církve a věřící životní zkouškou pevnosti své víry a nutnosti jejího obhájení v rámci sekularizované státnosti. Jediná a optimální možností a východiskem
v demokratické státnosti je, aby z náboženské menšiny se stala náboženská většina. Jinak náboženství a náboženské organizace a církve budou mít jen práva podle
početnosti věřících a jejich schopnosti, obhájit své náboženské postoje a způsob
prožití života ve víře. Paradoxem sekularizované společnosti je, že čím více zatlačuje náboženskou víru do niter lidských bytostí, tím více ztrácí schopnost zabezpečit sociální jistoty a životní úroveň pro své občany, kteří rozšiřují své materiální požadavky na stát a společnost. Nabídka neomezené lidské svobody, lidského podnikání a úspěšnosti na úkor jiných se dostává do rozporu se životními zdroji a možností zabezpečit všem žijícím nárůst životních potřeb. Bezuzdnost lidské svobody bez morálních omezení, lidská chamtivost bez zábran a získání zisku za každou cenu rozevírá společenské nůžky soukromého kapitalismu i státního socialismu a vede až k hranicím vyčerpatelnosti globálních životních zdrojů, které podmiňují existenci lidské bytosti. Bezuzdnost lidského myšlení a konání, kdy lidská bytost sebe sama považuje za vrchol kosmického vývoje je najednou konfrontována s možností vyčerpatelností hmotných zdrojů na planetě pro existenci stále narůstajícího lidstva. Na pomyslném duchovním vrcholu lidské svobody se může lidská bytost ocitnout, až na pokraji vyčerpatelnosti a možnosti obnovy svých životních potřeb pro svou existenci. Společenské a politické systémy a jejich tvůrci se sice odloučili a oprostili od náboženské víry, aby se dostali do pasti, kdy pro své materialistické a maximalistické milovníky duchovní a fyzické svobody bez morálních zábran, nejsou schopni zajistit hmotné podmínky pro jejich život a stále narůstající hmotné potřeby. Postmoderní lidská bytost dokázala odstranit náboženství i Boha ze svého života, ale nedokázala odstranit smrtelnou bariéru, která limituje její život. Sekularizovaná občanská společnost ve své duchovnu odstranila a odstavila Boha, ale nenalézá ve své duchovní pluralitě alternativy, jak překonat hmotný svět, který limituje její fyzické možnosti. Hmotný svět, který lidskou bytost svírá a hmotně uspokojuje a zároveň i omezuje a omezuje i lidskou svobodu a alternativy prožití lidského života.
Lidské duchovno uvnitř lidské bytosti může dospět k mnohosti paradigmatu a pluralitních alternativ, ale nemůže vyloučit ze svého duchovna a vymazat existenci
náboženské víry a Boha. Z mnoha možných lidských vědeckých i emociálních alternativ se jeví, jako nejvíce pravděpodobná a optimální existence Boha a Boží
Zvěsti. Proti různým vizím a lidským filozofiím lze upozornit i na jednu alternativu a paradigma:
Poslání a úděl lidské bytosti Lidský život je poslání a úděl – je to svobodné vyjádření – na výzvu, která doléhá
na každou lidskou bytost. Lidská bytost a společnost
V poznatelném duchovním hmotném vesmíru dochází k vývoji lidské bytosti a lidského společenství a jejich společenských a politických systémů, a to
v souvislosti s duchovním a hmotným prostředí.
Nárůst duchovního vědomí Ve vývojovém procesu lidské bytosti a společnosti dochází k stálému rozvoji duchovních a fyzických schopností, a to za stálé změny společenských a politických systémů a duchovního a hmotného prostředí. Sdružovací a sjednocovací proces lidské bytosti a společnosti Sdružovací a sjednocovací proces lidské společnosti probíhá nepřetržitě a za neustálých proměn společenských a politických systémů a stupně lidského poznání a vědomí.
Boží Zvěst
Boží Zvěst časově a prostorově prostupuje a prozařuje život lidské bytosti ve vývojkovém procesu lidského společenství. Lidská bytost má hmotné tělo a její existence trvá v určitém prostoru a časové jednotce jako mihnutí z hlediska vesmírných časových jednotek a kosmických vzdáleností. Hmota a čas, pro každou lidskou bytost je měřítkem vzdálenosti, která jí dělí od Boha. Lidská svoboda se uskutečňuje v rámci bariér – mezních možností – společenského a hmotného prostředí z hlediska kosmického času a prostoru.
Lidstvo podle T. Chadina je – osou, vrcholem, klíčem, svorníkem, sponou a smyslem vesmírného vývoje, absolutní bod, k němuž spějí celé kosmické dějiny a
v němž se prolínají veškeré vývojové linie, předpokládá a zahrnuje, jako svou první a poslední podmínku existenci Boha. Jiná možná paradigma neomezené lidské
svobody končí v hmotné nicotě.
Existuje absolutní pravda
A všechny myšlenky jako květy. Voňavé a sladké, jedovaté a léčivé, rostou na cestě, která vede k ní.
O. Březina
Znamení doby
Křesťanská znamení doby prostupují životy lidských bytostí a společnosti. Jsou to signály obnovy a reformy, jsou to světelné body víry, naděje a lásky.
Aggiornamento - otevření se světu Dialog - hledání víry v jednotě a mezilidského porozumění
Pluralita - duchovní a společenské jednoty v mnohosti a mnohosti v jednotě
Demokracie - mezilidská a občanská sounáležitost, solidarita a samospráva
Obnova - evangelizace nejen lidských niter, ale i celé společnosti
Misie - osobní a společenské šíření Boží Zvěsti
Ekumenismus - sjednocení křesťanů a oslovení nekřesťanů
Humanismus a Solidarismus - křesťanské duchovní hodnoty a mezilidská solidarita
Křesťanské paradigma - společenská a sociální vize cesty člověka k Bohu.
Jsou to znamení, které lze pokládat za prioritní poslání Katolické Církve a věřících
pro jednadvacáté století. Křesťanství v jednadvacátém století již nemá význam jen ve smyslu katolického náboženství. Rozsah a obsah pojmu křesťan je širší než pojem katolík a zahrnuje i křesťany jiného vyznání.
Křesťanská znamení doby prostupují lidské životy a společnost. Jsou to signály obnovy a reformy. Jsou to světelné body: víry, naděje a lásky. V jednadvacátém století lze za znamení doby pokládat křesťanské otevření se světu a oslovení a hledání dialogu s lidmi dobré vůle.
Hledání jednoty víry a mezilidského porozumění i duchovní obnovu nejen lidských niter, ale i celé společnosti. Křesťanská sociologie při svém poslání oslovuje nejen katolíky a ostatní křesťany, ale všechny nábožensky věřící, ale i všechny bez náboženského vyznání – všechny lidské bytosti dobré vůle, a to z hlediska rovnosti před Bohem i svou vizí mezilidské rovnosti při prožití lidského údělu ve víře. Katolická církev spojuje své vlastní úsilí se všemi ostatními církvemi a náboženskými organizacemi na sociální a praktické úrovni, a to při podpoře spravedlnosti a náboženské víry.
Kompendium sociální nauky
Poslání sociální nauky vychází ze zdůraznění křesťanského způsobu života ve víře v civilizačních a státních společenských a politických systémech. Je to vytýčení cesty vedoucí k usmíření a harmonické společnosti v pravdě, spravedlnosti a lásce.
Katolické sociální učení a sociologie nenachází žádný model společnosti, a proto je nelze spojovat s žádným politickým řádem nebo ismem – ani s kapitalismem,
liberalismem, nebo socialismem a komunismem. Je to souhrn zásad a stanovení hraničních možností a bariér, ale i inspirací pro jeho účelné uplatnění ve
společnosti. Sociální učení má jinou vypovídající hodnotu pro lidské bytosti žijící v demokratických a nedemokratických podmínkách totalitní nebo autoritativní státnosti. Pokusme se o přiblížení křesťanské sociologie v oblasti lidské bytosti a společnosti se zaměřením na občanskou společnost a demokracii. Podle křesťanské sociologie je nutno hledat kořeny lidských práv v důstojnosti, která přísluší každé lidské bytosti. Je to právo na život, k němuž patří významné právo růst po početí v mateřském lůnu, právo žít v úplné rodině a v mravním prostředí, které je vhodné
pro růst a rozvoj osobnosti, právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledání a nalezení pravdy, právo podílet se na práci při využívání statků země a získat
obživu pro sebe a své blízké, právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti, a to za odpovědného uplatnění své vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou
těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry. Práva jsou nerozlučně spjata s odpovědnosti lidské bytosti a
jejich vzájemnou komplementací. Sociální nauka upozorňuje na nutnost priorit lidské práce před kapitálem, na propojení práce a vlastnictví, na sociální nerovnost ve společnosti, na nutnost řešení otázek lidských životních problémů. Poukazuje, že s postupnou demokratizací lidské společnosti je třeba řešit sociální postavení lidské bytosti a její životní úroveň ve společnosti. „…ponechání samostatnosti a odpovědnosti jednotlivcům všude tam, kde není třeba pravomoci a odpovědnosti přenášet na větší celky a na stát…“
Mezi základní společenské zásady podle křesťanské sociologie patří zásada konání dobra, subsidiarita a mezilidská solidarita. Tyto zásady mají obecný a základní
charakter, protože se vztahují na společenský život v celé jeho složitosti. Do této oblasti patří vztahy zprostředkované politikou, právem, ekonomikou, vztahy mezi různými komunitami až po vztahy národnostní a národní. Každý člověk má z hlediska svého svědomí spolupracovat ve svobodě a v plné odpovědnosti se
všemi a ve vztahu ke všem. Za základy lidského společenství se považuje navzájem prolínání svobod všech osob, které ve společnosti navzájem působí a
prostřednictvím svých rozhodnutí přispívají buď k jejímu rozvoji anebo k jejímu úpadku. Podle křesťanské sociologie odpovědnost za uskutečňování společného
dobra přísluší jednotlivým osobám, ale také státu, protože společné dobro je důvodem existence politické autority.
To co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním má zůstat v jejich pravomoci a nemá se přenášet na stát. Na základě této zásady
všechny společnosti vyššího řádu musí zaujímat vůči nižším společnostem postoj služební (subsidiu), tedy ochrany, podpory a rozvíjení. Charakteristickým
důsledkem subsidiarity je participace (spoluúčast), jejímž prostřednictvím občan jako jednotlivec nebo ve sdružení s jinými, přímo nebo skrze zástupce přispívá ke
kulturnímu, ekonomickému, společenskému a politickému životu v občanské společnosti, ke které patří.
Participace je povinnost, kterou mají všichni vykonávat vědomě, odpovědně a s ohledem na společné dobro.
Lidská osobnost je základem i cílem politického soužití. Občanské a politické soužití není považováno za prostý výčet práv a povinností. Toto soužití nabývá
svého významu tehdy, jestliže vychází z občanského přátelství a bratrství. Občanské přátelství je neoddělitelné od zásad svobody, jedná se o zásadu, která
zůstává v moderním pojetí politiky prozatím nereálná. V současnosti ještě nejsou překonané individualistické a kolektivistické ideologie. Podle křesťanské
sociologie jakákoliv autorita podléhá morálnímu zákonu, že se vše má konat podle mravního řádu, který má svůj počátek a cíl Boha. Základní lidské a mravní hodnoty jsou vrozené, vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují a chrání důstojnost člověka. Jsou to hodnoty, které žádný člověk, žádná majorita, ani žádný stát nemůže stanovit, ale ani je měnit nebo ničit. Tyto hodnoty nemají základ v provisorní a proměnlivé měnící se vládní a parlamentní většině. Systém demokracie je chápán jako účast občanů na politickém rozhodování a kontrole výkonné moci, kdy opravdová demokracie je možná jen v právním státě, kdy opravdová demokracie není výsledkem formálního dodržování pravidel, ale uvědomělého přijetí hodnot. Pokud neexistuje občanský souhlas s těmito hodnotami, pak se vytrácí smysl demokracie a její stabilita je ohrožena. Demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.
Mravnost demokracie závisí na mravnosti cílů, k nimž směřuje a prostředků, které přitom používá.
Ti, kteří mají politickou odpovědnost, nesmějí zapomínat na mravní rozměr výkonu své funkce.
„…Kdyby z nějakých důvodů se dospělo k tomu, že by se zpochybňovala podstata mravního zákona, pak by samo uspořádání státu bylo ohroženo ve svých základech
a redukovalo by se na čirý mechanismus pragmatického regulování různých a vzájemně protikladných zájmů…“
Podle křesťanské sociologie občan není ve svém svědomí vázán poslouchat předpisy veřejné autority, které jsou v rozporu s požadavky mravního řádu a se
základními lidskými mravy nebo s učením evangelia. Je závažnou povinností svědomí, aby člověk nespolupracoval ani formálně na takových praktikách, které
jsou sice povoleny občanským zákonem, ale příčí se zákonu Božímu. Sociální nauka patří do oblasti morální teologie a jejím prostřednictvím promlouvá církev
ke společnosti. Církvi není lhostejná lidská společnost, její změny, procesy, prožitky, vše co souvisí s mravními zákony společenského života. Křesťané a zvláště katolíci, kteří jsou aktivní v politické a sociální sféře měli by svým životem ve víře a praktickou činností přispívat k vytváření správného vědomí ve společnosti, ve které působí.
