Článek
O KONCEPCI NÁRODNÍ A STÁTNÍ
České politické prostředí, které se sjednotilo, a to v průběhu 1. světové války na základě historického a státoprávního požadavku na vytvoření samostatného státu však nebylo již jednotné v záležitosti, zda se má jednat o stát národní na základě sebeurčení českého národa nebo o stát vzniklý na základě sebeurčení národů. Kdy jeden národ vytváří Češi a Slováci, kteří vytvářeli demokratické a parlamentní stranictví, a to za účasti menšinových národních stran. Svou roli sehrávali i někteří kulturní činitele, kteří pokládali zánik Rakouska za politickou chybu a považovali federalizaci střední Evropy jako optimální možnost existence mezi mocenskými ambicemi německými a ruskými (sovětskými). Zároveň se jednalo o historický smysl českých dějin, kdy taková diskuse a polemika vznikala již před státní samostatností. Mezi hlavní aktéry patřil prezident T. G. Masaryk (po 1. světové válce příznivec Československé sociálně demokratické strany dělnické, která vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918), ministr zahraničí Eduard Beneš (příznivec národních socialistů, Československá strana socialistická, od roku 1926 Československá strana národně socialistická, počátky strany zasahují až do roku 1897), předseda strany Československé národní demokracie Karel Kramář, básník a politik Viktor Dyk, profesor Josef Pekař, profesor Jaroslav Goll.
V podstatě se jednalo o diskusi a polemiku o smyslu českých dějin, o smyslu Rakousko-Uherska, o národní a vícenárodní Československo, o národní stát, německý separatismus, slovenský autonomismus a československý národ. Všichni aktéři vycházeli z historických a státoprávních pozic, ale z jiného pohledu na české národní tradice a morální odkazy minulosti, ale i na české federalistické snahy a zánik Rakousko-Uherska a vznik nových států na principu sebeurčení národů.
Jaroslav Goll a Josef Pekař spatřovali účelnost i možný národní vývoj v rámci federalizace Rakouska. Jaroslav Goll vycházel z morálního odkazu Jednoty bratrské, která vznikla v období husitských válek, těsně před nástupem Jiřího z Poděbrad (*1420 †1471) na český trůn a Petra Chelčického (*1390 †1460) a stál na stanovisku, že vědec se nemá angažovat v politice a dostal se do sporu s názorem T. G. Masaryka, který rovněž navazoval na stejný mravní odkaz a z tohoto mravního odkazu vyvozoval politické závěry pro koncepci politického programu a všelidský humanismus. Profesor Pekař zase kladl důraz na význam české kultury pro Evropu a stal se kritikem Masarykova pojetí dějin, a názoru, že smyslem českých dějin byla náboženská humanita. Jeho pojetí dějin vycházelo z vědeckého poznání a zkoumání historických souvislostí a soudobého života společnosti a konkrétních osob. Pekař se rozcházel s humanistickým pojetím českých dějin Masaryka a považoval národ za hybný faktor českých dějin. V reakci na protikatolickou vlnu stavěl do popředí české baroko a chápal husitství ve středověkých souvislostech se všemi důsledky. Vycházel z konzervativních a národních stanovisek a českého vlastenectví a komplexnosti českých dějin. Odmítal Masarykovy politické a filozofické téze o českých dějinách.
Z naprosto z jiných hledisek se odehrávala polemika mezi T. G. Masarykem, Eduardem Benešem a Karlem Kramářem v politické a programové rovině o národ, stavovství, státní orientaci a o vnitřní a zahraniční politiku. Oba dva vycházeli z pokrokářského a státoprávního prostředí. Masaryk inklinoval k západoevropské demokracii a Kramář k všeslovanství a rusofilismu. Jejich cesty se rozešly na počátku 1. světové války, kdy Masaryk a Beneš organizovali zahraniční odboj a Kramář a Dyk se stali čelnými představiteli domácího odboje a byli vězněni. Masaryk a Beneš a Štefánik se svými spolupracovníky se zasloužili o vznik a mezinárodní postavení Československa v zahraničí Kramář a Dyk s dalšími politiky o vyhlášení Československé republiky 28. října 1918.
Československá národní demokracie velice těžce prožívala svůj neúspěch v prvních a komunálních volbách a ústup Karla Kramáře s funkce ministerského předsedy 8. července 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěchem.
Do popředí se stále více dostávala osobnost prezidenta a zahraniční politická koncepce ministra zahraničí, kteří s nadstranických pozic se snažili určovat a ovlivňovat politické strany, kdy Eduard Beneš se stal politickým vykonavatelem a organizátorem a vlivným přenášečem hradního pohledu do stranického dění. Volební odstavení strany Československé národní demokracie na vedlejší politickou kolej a příklon hradní politiky spíše k sociální demokracii, a národním socialistům, velkorysá tolerance k německému stranictví i jiný pohled na sovětské Rusko se dostal rychle do protikladu s politickým pojetím Karla Kramáře i Viktora Dyka a většiny národní demokracie, která se vyslovovala pro národní jednotu českých politických stran, ostře kritizovala smířlivý postoj pro hradní politiky k odstředivým německým a slovenským stranickým tendencím, a to z národních českých pozic, které se stále více odlišovaly od pojetí, že Češi a Slováci jsou jeden slovanský národ, a že v československém zájmu je i udržovat i mít porozumění pro německé a sovětské sousedy za hranicemi Československa, kdy pro nás jsou zárukou vítězné válečné mocnosti. Tento zásadní názorový rozdíl a zápas Viktora Dyka o národní stát byl teprve rozřešen až po 61 letech od úmrtí politika a básníka Viktora Dyka.
O vývoji dvou koncepcí
Dr. Karel Kramář a profesor T. G. Masaryk se stali za mladočeskou stranu poslanci říšské rady (1891). T. G. Masaryk v roce 1893 z mladočeské strany vystoupil a stal se vůdčím činitelem realistického hnutí je to doba, kdy publikoval „Česká otázka“ (1895). Snahy a tužby národního obrození“, (1895); „Naše nynější krize“, (1895); „Karel Havlíček“, (1896), „Jan Hus. Naše obrození a naše reformace“, (1896) a „Otázka sociální“, (1896), kdy začal vyzdvihovat hodnoty husitství a morální odkaz Petra Chelčického. Tzv. Realistická strana – politická strana české demokratické inteligence, založená v roce 1900 pod názvem Česká strana lidová. Vydávala stranickou měsíční revui „Naše doba“, kterou redigoval T. G. Masaryk, který v roce 1901 kandidoval v zemských volbách. Strana stála na filozofických pozicích českého národního života a měla protirakouský charakter a věnovala se osvětové činnosti. Po splynutí s částí radikálně pokrokové strany Aloise Hajna, sdružené kolem časopisu „Osvěta lidu“ byla v roce 1906 přejmenována na Českou stranu pokrokovou. Za tuto stranu kandidoval T. G. Masaryk v zemských volbách v roce 1908. Podle Masaryka byl demokratismus celkový názor na svět, hlásající zásady rovnosti nejen hospodářské a politické, nýbrž také duchovní, mravní a náboženské. Výrazem demokratického stanoviska české strany pokrokové se staly programové požadavky, které žádaly odstranění všech politických výsad jednotlivých stavů a tříd a uplatnění všech občanů před zákonem (Program z roku 1906). V Masarykově politické koncepci nad národní záležitosti se dostává idea všelidství – humanity. Z této koncepce Masaryka vyplynulo kladení státu nad národ a nad národní ideály. Humanitní ideály byly postaveny nad ideál národní. V původní koncepci nebylo zvýrazněno dosažení politické moci a ani obnova státu, ale odsouzení moci a násilí. Masarykova koncepce vyžadovala i nový názor na filozofii českých dějin. Masaryk spojil ideu českobratrskou s národním probuzením, ze které dedukoval ideu českého národa. Realistický Masarykův úhel pohledu v dalším období spojoval ideu českobratrskou s ideou státností v demokratickém zřízení a se socializací, kdy stát neměl sloužit jen národu, ale měli být osvobozeni též Němci a Maďaři. Toto filozofické pojetí se po vzniku Československa neshodovalo s pojetím národní demokracie, která z kritických pozic dospěla k názoru, že ve jménu spravedlnosti k druhým je páchaná nespravedlnost na vlastním národě. Masaryk ve světové válce neviděl zápas o národní cíle, ale zápas o nový společenský řád a světovou revoluci. Z tohoto pohledu se mu jevilo sovětské Rusko z hlediska demokratického a nikoliv slovanského a národního. Pád carismu uvítal, jako pád německého a rakouského monarchismu. V tomto pojetí dochází k zásadnímu rozporu s národní demokracií na pojetí československé státnosti, kdy se střetává národní demokratismus se všelidským pojetím demokracie, kdy ve státoprávním pojetí národ představoval duchovní jednotu spojenou s národním sebevědomím v jednom celku – v národním státě.
Politická koncepce původní strany státoprávně pokrokové vycházela ještě z programu Františka Palackého, že zachování Rakouska je účelové, ale že bez existence Rakouska by český národ existoval. Program byl vyhraněn proti rakouskému centralismu, žádal občanské svobody a demokratizaci státní správy a její parlamentní kontrolu. Programovým cílem byla politická svoboda českého národa v rámci svobodného a pokrokového rakouského soustátí, ale i též i vlastní státní samostatnost. Pokroková strana žádala národní rovnoprávnost a národní sebeurčení v záležitosti občanských svobod, v hospodářských a sociálních záležitostech a politické vyrovnání mezi českým a německým národem.
Naproti tomu předválečné státoprávní strany považovaly českou samostatnost za prostředek k národnímu, sociálnímu a kulturnímu blahobytu lidu a za hlavní cíl politického úsilí. Česká strana pokroková vytýkala státoprávním stranám, že pro území často nevidí národní potřeby a poukazovala na okolnost, že statisíce Čechů žijí mimo země Koruny české, a že i o ně je nutno pečovat. Pokroková strana se nespokojila jen s historickým programem, ale požadovala autonomii, rovněž se odlišovala zdůrazňováním národnosti, demokratismu, kdy českou státoprávnost nepovažovala za hlavní prioritu. Vycházela s koncepce Masaryka, že podstata české politické krize je záležitost především mravní a vzdělanosti úrovně českého národa. Podle této koncepce se pak národní sebevědomí udržuje právě kultem národní tradice, soudržností jednotlivých generací, kultem národních ideálů, kdy prostředkem k poslání a seberealizaci je národní stát. Tato koncepce se stala i hlavní prioritou Československé národní demokracie, která je vyjádřena v Ideových zásadách Mladé generace – Československé národní demokracie (1931) takto: „Stát má tedy v podstatě smysl jako stát národní, uskutečňující ideu určitého národa a mající smysl, pokud národ žije. Idea národní je v národním státě ideou státní, a není tedy v zájmu státu možno nutit ke kompromisu snažení státního národa, zejména ne pro zájem spolu obývajících národních zlomků. Stát národnostní můře být jen přechodným útvarem pro určitý časově omezený úkol.“
Z této koncepce, která oslovovala většinu národních demokratů, vyplývala v poválečném období i nesmiřitelnost Viktora Dyka v záležitosti roztržení Těšínska, Spišské župy a Oravy a zásadní rozpor s hradním seskupením okolo Masaryka a Beneše. Jinou rozpornou záležitostí bylo pojetí přirozeného přátelství a nepřátelství mezi národy, kdy nepřátelství mezi českým a německým národem chápal Viktor Dyk jako věc přirozenou, kterou je možno učinit jen snesitelnou, ale kterou nelze odstranit. „Rozdíl tohoto dvojího způsobu smýšlení obráží se v našich nedávných dějinách, při vypuknutí války jedni chladně porovnávají síly a skutečnost a uvažují na kterou stranu se přiklonit, druzí vedeni prostě národním instinktem byli v první den války pro revoluci českého národa. Jedni měli před očima revoluci světovou, druzí revoluci národní. Jedni viděli z královského Hradu hradčanskou hromadu kamení a cihel, druzí symbol národního života. Jedni v jazyku vidí jen dorozumívající prostředek, druzí znak národní svébytnosti a kulturní svéráznosti.“ Tento ideový základ Mladé generace Československé národní demokracie bylo i přesvědčením Viktora Dyka.
Československé národní demokracii a Viktorovi Dykovi z politického a národního pojetí se jevil v období První republiky T. G. Masaryk a jeho následovník Eduard Beneš jako nositelé jiné ideologie, s kterou nesouhlasili, diskutovali a polemizovali.
RYNEŠ, Václav. O národní stát: Politik a básník Viktor Dyk. Praha: Knihař, 2014. ISBN 978-80-86292-70-0
