Článek
Od vzniku české občanské demokracie a nového ústavního pořádku a řádu nedošlo k takovému vyhrocení vztahů mezi ústavními orgány a činiteli, jako se rýsuje v současném volebním období.
Příčinou se stal vznik konzervativní a národnostně a sociálně vyhraněné vládní koalice a protivládní opozice, soustřeďující liberální levici, ke které se připojuje radikální pirátské politické hnutí.
Poslední volební výsledek rozdělil parlamentní a neparlamentní politické spektrum na vládní koalici, ovládající poslaneckou sněmovnu, vládní exekutivu, určující současné společenské a politické zaměření státu. Na druhé straně liberální opozice ovládá současný senát a má podporu současného prezidenta republiky.
Za současného ústavního soudnictví, které vykazuje až určitý soudní aktivismus spíše z liberálních pozic a až hraniční zájmovou součinnost s prezidentem republiky a mírnou náklonost k vládní opozici. Je to stav, kdy kulminují mocenské a kompetenční rozpornosti mezi zákonodárnou, vládní a soudní mocí a osobní a stranická rozpornost společenské, stranické a politické rozdílnosti.
Rozdílnosti, která si vynucuje různorodé spory, kdy společenští a političtí aktéři v různém gardu hledají záštitu ústavního soudnictví. V české občanské a demokratické společnosti začala probíhat nezdravá aktivizace ve společnosti, v politickém spektru, mezi vládními orgány a činiteli, která vede k zeslabování české demokracie a demokratismu.
Místo aby vyúsťovala k hledání vztahových optimalizací a hledání východisek a řešení v období globalizačních a multikulturních krizí a světových, evropských a českých konfliktních situací, se politické reprezentace a česká veřejnost rozkládá společensky, politicky, sociálně na samý pokraj společenské a politické únosnosti.
Ukazuje se však, že se asi blíží konec postkomunistického reformismu a hledání pespektivních a nových reformních a sociálních směrů k nové přímé a nepřímé české demokracii a demokratických mechanismů. Je to asi nová cesta pro přímou a nepřímou českou demokracii, jak obstát v současném čase krizí a konfliktů v rozpoloženosti demokratické, autoritativní a totalitní státnosti v celoplanetárním měřítku.
V českém společenském a politickém prostředí se navíc jedná o hledání nutného soužití a kooexistence až do politicky mocenského rozhodnutí, zda programová nabídka současné vládní koalice obstojí u českého obyvatelstva.
Nebo zase se dostane do popředí opoziční nabídka, která více osloví českou veřejnost. V podstatě se jedná o společenské a reformní ustálení v české občanské společnosti. Ustálení, které znamená další směřování národní a občanské společnosti a současných generací k nutné existenční jednotě a překonávání současných rozdílností a rozporností.
K novému úhlu pohledu na občanský podíl společenských a politických menšin ve vetšinovém demokratickém pořádku a řádu, bez nezdravého ativismu, ale k nové reformní součinnosti různých politických, zájmových reprezentací.
V současnosti stále ještě zůstává otevřená záležitost, která programová nabídka může oslovit a získat přes 51% volební pozornosti české občanské a demokratické společnosti.
