Článek
I. část
Kontinuita českého státu a národa probíhala po celé středověké období. Jen s tím rozdílem, že na svém počátku existovala v před státní organizační a pak státní formě mezi vlivem Svaté římské říše a byzantským císařstvím. Později čeští panovníci a česká státnost byli po staletí spojeny v české historické země (Česko, Morava a Slezsko), ale i řada území v rakouském, německém a polském prostoru.
Ve středověkém období národ a obyvatelstvo žijící na území státu – bez rozdílu národnosti, bylo považováno za příslušníky stejného národa. Tak za jeden národ byl považován Čech, Moravan, Slezan i Němec i příslušníci jiných národností. V průběhu středověku pak český stát (království) se stalo součástí rakouského soustátí, pak Rakouského císařství (po zániku Svaté římské říše německého národa) a Rakouska – Uherska. Vždy se jednalo o mnoho národnostní státní útvary. Dějiny českého království jsou bohaté na různé dynastie české a jiné, které se střídaly v roli a funkci voleného českého krále. České země prožívaly ve svých dějinách řadu vnitřních zvratů, vpádu cizích vojsk, kdy náboženské války rozdělovaly české obyvatelstvo na dva protikladné tábory. Středověký český národ prožíval i řadu povstání i vnitřní odpory proti panovníkům ale i loajalitu k panovníkům při vpádech cizích vojsk.
Teprve Velká francouzská revoluce a následné napoleonské války, kdy státní suverenita přestala být považovaná za dynastickou, ale za něco spojeného se státem a státním územím, vedle státního občanství a postupných národních emancipací. Vedla též k rozšiřování republikánských idejí a vzniku konstitučních monarchií a znamenala i vznik postupné změny v Rakouském císařství, ve kterém probíhalo poněmčování českého obyvatelstva. Napoleonské války nastartovaly národnostně emancipační proces v Německé části Rakouského císařství, který vyvrcholil v sjednocení němectví v rámci Pruského císařství. Po revolučním evropském roku 1848 byly v Rakouském císařství v rakouském, německém, uherském i českém prostředí potlačeny snahy po radikalizaci, republikánství, a zvláště v českých zemích snahy o federaci Rakouského císařství podle územního nebo národního principu. Výsledným efektem se však stala proměna rakouského císařství v konstituční monarchii s řadou různých národností a samostatných útvarů (království, knížectví, vévodství i jiných). V prostředí českých zemí již od konce 17. století vzniklo obrozenecké hnutí, kdy z jazykové obrany postupně vznikalo národní uvědomění a české vlastenectví po roce 1948 jako program formujícího se novodobého národa na národní identitě. Začala se rozvíjet spolková činnost a vznikly národní strany Staročeská a Mladočeská a ze spolkového hnutí se začaly tvořit různé strany, které začaly oslovovat českou veřejnost z pozic náboženských, sociálních a pracovně zájmových, kdy některé strany byly více nebo méně loajální císařství a jiné, zvláště národní a radikální programově žádaly vznik nového státního uspořádání a respektování jejich národnosti v územních národních celcích. Pod německým pruským tlakem vznikl rakouský dualismus a vzniklo Rakousko – Uhersko s vnitřním členěním na Předlitavsko a Zalitavsko. Předlitavsko s německou většinou obyvatelstva a s menšinou slovanského obyvatelstva a Zalitavsko s maďarskou a závislým slovenským obyvatelstvem. V českých zemích nastalo politické a národní rozčarování. Je to období vzniku rakouského sudetského němectví a velkoněmectví. Je i obdobím vzniku v středoevropském prostoru Velkogermanismu a Všeslovanství. Český národ a jeho tradiční území bylo zařazeno do rakouského německého prostoru. Je to klíčový okamžik postupného českého národního odklonění od Rakouského císařství na jedné straně a orientace na republikánskou Francii a na carské Rusko se slovanskou většinou. Tímto směrem se začala odklánět většina českého politického stranictví a v přibližující se evropské mocenské konfrontaci vznikly i záměry o osamostatnění českých zemí. S blížícím se koncem první světové války vznikaly v české emigraci i uvnitř českých zemí koncepce o samotné národní státnosti.
II.
Je možno konstatovat, že české národní reprezentaci se nepodařilo realizovat záměr federativního uspořádání ani trialismus a nemohla zabránit vzniku dualistického uspořádání Rakouského císařství. Na konci 19. století český lid a národ, s ním i politická reprezentace, prožívala frustraci a zklamání. Toto zklamání částečně nahrazoval industriální rozmach českých zemí, který dosahoval úrovně evropských rozvinutých ekonomik. Za první světové války česká politická reprezentace spojovala své naděje s porážkou rakouského a německého císařství a se změnou poměru v císařství a v středoevropském prostoru. Vznikl dvojí druh emigrace do demokratických evropských států a do Spojených států amerických a do carského Ruska, kdy zbylá politická reprezentace zahájila distancování od Rakouska – Uherska a habsburské monarchie. Ruská bolševická revoluce odsunula všeslovanské a české naděje a vzniklo soustředění se na prohru německého a rakouského mocnářství a naději na mocenskou změnu i možnost samostatné české státnosti. Konec první světové války přinesl rozpad Rakouského císařství i zánik Rakouská-Uherska, ale nepřinesl vznik národního státu na území českých historických zemí, ale vznik mnohonárodní Československé republiky s německou, slovenskou, maďarskou, polskou menšinou, a s připojenou Podkarpatskou Ukrajinou. Německá, maďarská a polská menšina se postavila na odpor. Vzniklé Československo se též muselo potýkat s komunistickou a internacionální radikalizaci vzniklého Sovětského svazu. Vzniklo demokratické a republikové stranictví, ale zároveň odstředivé národnostní tendence jednotlivých národností rozčleněné ideologicky, nábožensky a zájmově. Československo se za první republiky stalo základem tak zvaného sanitního kordonu proti pronikání sovětského vlivu do západoevropských demokratických zemí. V rámci českých zemí za 1. republiky však nikdy nevznikla národní politická jednota, nevznikla ani jednota náboženská (politického katolicismu českého, německého, slovenského a maďarského), ale vznikaly různé zájmové koalice napříč politickým spektrem. Po zániku Výmarské německé republiky a vzniku Velkoněmecké říše se v průběhu 1. republiky rozvinuly národnostní rozbroje. Čeští sudetští Němci (ve své většině) žádali připojení k Velkoněmecké říši, Slováci vyžadovali autonomii. České stranictví bylo ideologicky a zájmově nejednotné a většinově orientované na západoevropské demokracie, při existenci komunistického internacionálně orientovaného stranictví a až fašizujícího stranictví. Ekonomicky prosperující mnohonárodnostní Československo se však dostalo do složité mezinárodní (evropské) situace rozmachu Velkoněmecké říše a německých ambicí ovládnout Evropu na základě národní a rasistické ideologie a ideologie Sovětského svazu, komunistického světového internacionalismu a do obranné pozice demokratické státnosti. Obětním beránkem se postupně staly mimo jiné středoevropské státy, jejich německá anexe nebo pro orientované pro německé státnosti, a to vedle sovětských evropských územních záborů. Politicky a národnostně rozpolcená Československá republika byla z hlediska evropských demokracií obětována Velkoněmecké říši. V okamžicích, kdy český národ si uvědomil složitost mezinárodní vnitrostátní situace, a kdy vznikla autoritativní Druhá republika a dvojí emigrace do západoevropských států (demokratů) a do Sovětského svazu (komunistických intencionalistů). Z Československa se stal protektorát Čechy a Morava, zaniklo politické stranictví a vzniklo Národní souručenství českého obyvatelstva. Vznikl satelitní pro německý Slovenský stát a nové emigrační vlny prodemokratická do západoevropských zemí a komunistická do Sovětského svazu.
Český národ a české obyvatelstvo se dokázalo semknout v okamžicích, kdy hrozila genocida a československá státnost byla v troskách ve víru II. světové války a jedinou nadějí byla porážka Velkoněmecké říše a německého rasistického nacismu. Ve druhé světové válce došlo k propojení již světových demokratických států s komunistickým Sovětským svazem proti společným nepřátelům.
III.
Již ve válečné vřavě došlo k obnově Československa v emigraci a k obnově i některých předválečných stran, vzniklo politické seskupení socialistického stranictví, které se proměnilo v Národní frontu Čechů a Slováků. Na konci války bylo vyloučeno pravicové stranictví při uspořádání poválečných poměrů vzniklé Lidově demokratického Československa a Národní fronty, kdy do popředí se dostalo komunistické stranictví československého a slovenského charakteru. Programem se stal socialistický reformismus a úzké vztahy se Sovětským svazem. Do popředí vstoupila Národní fronta, která sdružovala poválečné stranictví, a to včetně společenských a zájmových organizací. Vznikla 3. republika, kdy bylo zrušeno zemské uspořádání a pilířem se stalo krajské řízení a národní výbory měst a obcí. Komunistický převrat v roce 1948 byl proveden ve znamení vzniku Obrozené Národní fronty a zániku demokratického stranictví a vzniku satelitního stranictví pod vedením Komunistické strany Československa. Vznikla nová emigrace i pokus o renovaci demokratického stranictví v emigraci bez nějakého úspěchu.
IV.
V lidově demokratickém Československu nastala totalitní socialistická výstavba se změnou vlastnických vztahů a represivních opatření. Dochází ke vstupu do evropského socialistického bloku vedený Sovětským svazem za potlačení lidských a občanských práv - vznikla tak zvaná socialistická demokracie proti pojetí kapitalistické demokracie. V roce 1960 vznikla po ukončení třídního boje Československá socialistická republika a výstavba socialismu pod vedením Komunistické strany Československa. Československo se stalo obráncem světového míru a pevnou součástí socialistického bloku. Tato cesta byla narušena vznikem reformního hnutí v KSČ a již v socialistické společnosti, které vykrystalizovalo v tak zvané Pražské jaro a v socialismus s lidskou tváří. Frakční zápas uvnitř komunistické strany vyústil do vstupu vojsk socialistického bloku a dlouhodobou okupací sovětskými vojsky. Znovu vznikla emigrační vlna občanů již ze socialistické společnosti. V Československu nastalo období marx leninské konsolidace a normalizace. Český národ prožíval období socialismu s lidskou tváří ve znamení reformních změn, kdy naopak slovenští komunisté ve znamení vzniku Československého federativního uspořádání českých a slovenských vztahů. Po normalizačním období se částečně uvolnily společenské vztahy, které asi nejlépe charakterizuje rozdělení společnosti na straníky a nestraníky, kdy vznikaly různé organizace, jako Charta 77 a v sekularistické společnosti se probouzela náboženská aktivita. Teprve v období, kdy v Sovětském svazu vznikla glasnost a perestrojka, začaly i v KSČ vznikat reformní záměry, kdy se postupně aktivizovalo komunistické stranictví, ale i nestranická česká a slovenská veřejnost. V nestálé vnitropolitické situaci v roce 1989 a vzniklých společenských nepokojích se formuje Občanské hnutí v českých zemích a Veřejnost proti násilí na Slovensku. Vznikla situace, kdy současná komunistická a vládní reprezentace se rozhodla předat moc k formující se občanské společnosti a zárodkům demokratického stranictví. Dochází k zastavení činnosti Komunistické strany Československa a Národní fronty a vzniku nového demokratického stranictví, do kterého byla pojata vzniklá KSČM, obrozené satelitní komunistické stranictví i obnovená Československá sociálně demokratická strana za neúčasti skomírající, ale aktivizující se politické emigrace v zahraničí, ale i zvláště aktivní slovenské emigrace. Do popředí se však dostala existence společného socialistického federálního státu a vznik dvou samostatných republik České a Slovenské a jejich vstup do EU a NATO a odloučení od vlivu vzniklé Ruské federace, která vznikla na části bývalého sovětského území. Nově vzniklé demokratické stranictví podstatně se formovalo “ na zelené politické louce.“ Najednou se objevila množina stran a hnutí a zásadní rozpornost programového a ideologického i ideového a zájmového rozsahu. Je to období přeměny socialistického hospodářství na tržní kapitalistický hospodářský systém a přeměny vlastnických vztahů a vstupu zahraničního kapitálu na území českých zemí. Vzniklo období postkomunismu, pragmatismu kolorované postupným rozestupem české občanské veřejnosti, zánikem emocionálního nadšení z pádu komunismu a vzniku „blbé společenské nálady“ v občanské společnosti.
V
Česká republika vplynula do unijních a evropských a mezinárodních struktur a aklimatizovala se v EU, kde se snažila získat politické a společenské pozice, ale za nejednotné existence stranicky rozdílné reprezentace. Zvláště do evropského parlamentu, kde se vytvářely a vytvářejí ideologické a různě zájmové frakce, většinou rozdílné od vnitrostátních koalic. V politickém stranictví začala vznikat politická a mocenská rozdílnost mezi stranickostí v domácím a unijním prostředí. Vnitrostátním prostředí mezi vládní a komunální politikou v domácím politickém prostředí, mezi vládní politikou a protestními občanskými hnutími.
V českém vnitrostátním prostředí se zrodilo nové sociální (i generační) rozdělení české občanské společnosti, kdy špatná nálada se začala proměňovat v protestní hnutí a kdy se začaly aktivizovat různé zájmové a profesní skupiny a začaly vznikat rozdílné a zvlášť p r a g m a t i c k é koalice spíše mocenského než programového charakteru. Koaliční pragmatika dospěla do stádia účelového a mocenského propojování malých stran proti jedné velké a k silovému řešení “ převálcování“ odpůrců, kteří se dostali do opozice. Tato až nevhodná strategie je volena v okamžiku vnitřní a inflační krize, a až krizové mezinárodní a evropské situace, kdy mezi obyvatelstvem vzniká nespokojenost se snižováním životní úrovně. Na povrch se dostávají byrokratické, korupční nedostatky a malá funkčnost státního a komunálního aparátu. Pomalu začala vznikat společensky a občansky neúnosná situace, vyžadující zásadní výměnu současné vládní a koaliční reprezentace. Po volbách do poslanecké sněmovny v roce 2025 je třeba hledat možnost širší n á r o d n í d o h o d y na řešení stále nabíhajících vnitrostátních ekonomických a sociálních krizových jevů. Je nutno se i zamyslet, co chceme od EU a jak si představujeme další přístup k její další federalizaci a případný vznik Evropské federace národů a státu.
P o v í d a č k y
Papoušek v kleci
Lidičky, lidičky tahle koaliční vláda prý nám chce vládnout na věčné časy! To já dříve chcípnu a vláda natáhne brka. Drahá koaliční vládo, těším se na setkání ve věčných časech. Tvůj roztomilý papoušek v kleci!!“
Tonička a Karlíček
Tonička a Karlíček si povídají: „Proč nám spadla střecha nad hlavou a rozbořila se naše milovaná pec, kdo pak nám ji postaví?“ Z nebeské báně se ozval hromový hlas: „Malověrní, kdo vám postaví nový dům nad hlavami?“ Tonička a Karlíček špitli: „prý spolek Spolu až vyhraje volby i nový dům a novou pec.“ Z nebíčka se ozvalo „až naprší a uschne.“ Můžete si jen se spolkem Spolu zazpívat „dům se zbortil a pec nám spadla, kdo pak nám je postaví?“
Baruška
Milá a malá holčina Baruška se ptá své babičky: „Proč ten pán v televizi, na kterého se díváš, se jmenuje Fiala, to snad rozdává i voňavé fialky?“ Babička odpovídá: „Beruško to je pan předseda vlády, který nám dává rady do života.“ Baruška pohodí hlavičkou a vypískne: „já chci od něj voňavé fialky, když mi je nepřinese, budu mu říkat ne voňatkový pán. Babičko, za rady do života mu pošli pukavce!“
Pivaři
V jedné hospodě seděla parta pivařů a zunkali pivní mok. Tak najednou přišla řeč na volby krajského zastupitelstva a doplňovacích voleb do senátu. Tak se povídalo a povídalo, že ty volby jsou k ničemu. Senátora prý neuvidí a bude žrát z vysokého koryta, krajský zastupitel bude obvykle jako politické strany k ničemu (prý na h….). Volby nám zaprdí do života a vzduch se zase pročistí. Zůstane nám ZASE JEN NÁŠ STAROSTA A ŽIVOTNÍ TRABLE A STAROSTI.
Současné bájeslovné občanské vize
Poručíme větru a dešti, kdy má pršet a kdy má vát!
Poručíme politikům, aby plnili své sliby dané občanům!
Poručíme všem politologům a sociálním inženýrům nevnucovat své experimenty občanské veřejnosti!
Poručíme všem mediím nevydělávat na dezinformaci občanské veřejnosti!
Poručíme umělé inteligenci, kdy má škodit nebo neškodit lidstvu!
Poručíme českým politikům dosáhnout národní jednoty!!
Chacha – probudil se český občánek za snu, spadl z postele a natloukl si kokos!!!!
Česká melodická realita
Prý máme zdravou ekonomiku a osvícenou koaliční reprezentaci. La, la! Prý ceny klesají a životní úroveň stoupá. La, la! Prý státní úřednický aparát zeštíhluje a stavební digitalizaci se neobyčejně daří. La, la! Všude se prý ozývá jásot nad osvícenými politiky a světecké okruhy prý září okolo osvícených hlav! La, la!! Dejme si panáka a pustíme do kalhot……la, la, la.
Lidičky jásejte!
Nad životní pohodou, nad fůrou politických a ekonomických poradců, nad navyšováním politických náměstků, nad obrovským generálským sborem. Pějme píseň dokola a prý bude nám líp.
Harakiri
Kdo prý si vymyslel, že naše vládní a koaliční reprezentace a naši nejmilejší ministři by se měli hlásit ke své odpovědnosti za pokles snižování životní úrovně obyvatelstva. To jsou prý jen nepřátelé státu neodpovědní jedinci. Prý občané si mohou za to, koho postavili do čela státu!! Bohužel si někdy lidé musí sypat popel na vlastní hlavy. To však neznamená, že vládní a koaliční garnitura si nemá špinavé nohy koupat ve vlastní špinavé vodě.
Pozdravujeme českou budoucnost! Jen se těšíme na lepší časy!!
