Článek
Ústavní soud – prognostická věštírna?
Rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 30/23
Je možno obecně konstatovat, že v současném vývoji lidské civilizace existuje na planetě asymetrické uspořádání demokratické, autoritativní a totalitní státnosti i různorodost ústavních systémů v jednotlivých státnostech. Zároveň i rozlišování poslání zákonodárné, vládní a soudní moci.
Zákonodárný sbor je volen občany přímou volbou a vládní a soudní moc je tak vymezená na nějaké časoprostorové období. V demokratickém státnictví ústavní soudnictví vychází z hodnotového systému lidských a občanských práv a svobod v občanské společnosti a přijaté ústavnosti, kdy existuje množina definicí formy a poslání Ústavního soudu (v dané demokratické a občanské společnosti). Rovněž tak vymezení vztahů a interakcí mezi zákonodárnou, vládní a soudní mocí. Demokratická státnost je opřena o volební systém a politickou soutěž politického stranictví v různých časoprostorových jednotkách, kdy většina vládne a menšina je v opozici, a to v různě stanovených volebních obdobích.
V současných demokraciích existuje množina ústavních řádů a pořádku a s definovaným posláním, formou a rozsahem kompetencí. Obvykle ústavní soudci po dobu své ústavní funkce mají omezená občanská práva, a to osobního, politického a zájmového i jiného charakteru, aby nemohly vznášet postoje, které by byly v nesouladu s právním (ústavním) řádem a pořádkem a mohly by ovlivňovat procedurální procesy v ústavním soudnictví – nežádoucí a k t i v i s m u s (osobního a kolektivního charakteru).
Český ústavní soud při projednávání a vydání rozhodnutí v kauze Pl. ÚS 30/23 se asi zřejmě pohyboval na hraně jen právního nebo již a k t i v i s t i c k é h o rozhodování (vědomě nebo nevědomě), kdy se mohl vzdát projednávání stížnosti podané z poslanecké sněmovny a odkázat z kompetenčního hlediska, že obsah stížnosti svou podstatou spadá do kompetence zákonodárné a vládní moci. V této souvislosti lze i podotknout, že zákonodárná moc se odvíjí od přímé občanské volby, kdežto vládní a soudní moc od nepřímé v určitých časoprostorových jednotkách. Odůvodnění a nález Ústavního soudu je pro budoucnost je možno považovat za účelový a aktivistický, protože úlohou ústavního soudu není predikace ( předvídání)), ale rozhodovací činnost ve smyslu přijaté české Ústavy.
Jak je možno i nahlížet na rozhodnutí a odůvodnění stížnosti Pl. ÚS 30/23 z poslání a kompetenčního rozsahu českého ústavního soudnictví a zda se nevloudil osobní a kolektivní a k t i v i s m u s do osobního a kolektivního zamítnutí poslanecké stížnosti uplatněné ze zákonodárného sboru. Ústavního soudu zdůrazňujícího své obavy o dlouhodobou perspektivu společenskou, ekonomickou a sociální v dalších desetiletí a rovněž tak obavy o rozpočtovou politiku a mezigenerační solidaritu. Jako o důkazy se opíral o určité analytické a syntetické ekonomické rozbory, které v současnosti jen prognozují možnou perspektivu (budoucnost), kdy tuto může ovlivňovat řada nepředvídatelných okolnosti českého, evropského a celosvětového charakteru. Tento až a k t i vi s t i c k ý náhled v pojetí ústavního rozhodnutí se může jevit, že upozadil právní náhled a vmísil se více do poslání povinností a odpovědností zákonodárné a vládní moci. Mocem , které odpovídají v demokratické a občanské společnosti za životní úroveň obyvatelstva a sociální jistoty, za rozpočtovou povinnost, kdy se ve volbách soutěží o nejoptimálnější cesty a získání důvěry voličů a celé společnosti. Lze vyslovit názor, že rozpory a politické výkyvy v českém parlamentarismu svou formou a obsahem patří k řešení uvnitř demokraticky zvolených orgánů zákonodárného a vládního charakteru, kde existuje dostatek nástrojů k dohodovému řízené a i k respektování vládních většin s opozičními menšinami – bez vměšování ústavní moci - která má jen určité možnosti právních výkladů i rozhodovacích pravomocí.
Ústavní soud nerozhoduje o tom, co je futurologické nebo pragmatické ve vývojovém procesu české demokracie, ale o právní realitě z hlediska ústavního řádu a pořádku. Nerozhoduje o dobrých nebo špatných zítřících v česká společnosti a množiny možnosti různých postupů a přístupu – pokud nejsou v rozporu s právním zněním české ústavnosti. Ústavní české soudnictví a jednotliví soudci by se měli vyvarovat (osobnímu a kolektivnímu) pokušení o věštění společenské, ekonomické i sociální budoucnosti, což patří do jiné mocenské kategorie a jiným nesoudním orgánům státní moci a správy a i do odpovědnosti politického, ekonomického a sociálního rozhodování a odpovědnosti. V žádném případě by Ústavní soud neměl být věrozvěstcem a ochráncem společenské reality, která ještě nenastala, ale jen mentorem v rámci občanské společnosti a zvolených mocenských orgánů (přímou i nepřímou volbou). Také odolávat pokušení hrát si na písečku jiných mocenských orgánů a vytvářet vlastní bábovičky. Ať si politici, ministři, vytváří vlastní bábovičky, když se jim zboří současné, nesou si odpovědnost před celou českou demokratickou společností. Aktivizace Ústavního soudnictví v období politické, společenské a sociální rozpornosti, se zdá být velice choulostivý jakýkoliv přesah z právní a soudní úrovně do oblasti demokratické soutěže pluralitního politického stranictví, zvláště, kdy neexistuje národní a občanská soudržnost, kdy krizové jevy různého charakteru kladou nároky na politické vládní a opoziční elity. Zvláště při hledání optimálních východisek v tuzemském a mezinárodním prostředí, kdy se zákonodárné a vládní instituce domáhají a žádají o zásah a rozhodnutí ve svůj prospěch. V takových to případech je asi na místě určitá zdrženlivost asi i odmítavost.
Na odlehčení si závěrem položme otázku. Kdy v počátcích lidské civilizace existovala mocenská rozpornost ve společenském dění? Mezi náčelníkem a kmenovým šamanem (kouzelníkem), později mezi duchovní a světskou mocí, kdy svou roli sehrávalo úlohu soudnictví. Civilizační vývoj však dospěl do stádia demokracie a občanské společnosti. Do období, kdy v množině demokratických politických systémech existuje zákonodárná, vládní a soudní moc, a to za různého vymezení pravomocí a kompetencí i ústavního soudnictví. Ve vývojové fázi současného civilizačního procesu se objevují různé snahy o kompetenční spory a jiné posuny mocenských vztahů ve společnosti i navyšující se úloha (leckdy soudní touha) upravit své mocenské postavení a být více aktivní v mocenském rozložení sil v demokratické státnosti.
Kam směřuje české ústavní soudnictví, zda jen k striktnímu výkladu práva nebo více k aktivizaci v občanském a politickém dění, není lehké posoudit. Lze se jen domnívat, ale jenom vyslovit názor, že rozhodování podle politických a společenských prognóz, rozpočet a důchodovou reformu, je v kompetenci jiných mocenských orgánů české státnosti. Těmito důvody by se nemělo zdůvodňovat ústavní rozhodnutí. Je možno i podotknout, že předseda Ústavního soudu a ústavní soudci nemohou být vizionáři a předvídavci, ale pouze profesionálními právníky nepřímo volenými v demokratické občanské společnosti. Je možno vyslovit i názor, že čeští ústavní soudci a jejich předseda by neměli hrát úlohu velekněží demokracie, ale jen úlohu právního ústavního charakteru. Ústavní soud by se asi měl vyvarovat zasahování do parlamentních a vládních sporů a názorových výměn, které lze vyřešit a řeší se vždy v současnosti a v dalším reálném společenském vývoji, a to ve vlastních kompetencích zákonodárné a vládní moci a pravomocí, kdy je povinností hledat a uskutečňovat optimální cestu pro občanskou společnost.
Závěrem lze zdůraznit, že v demokratickém a občanském společenství je současný a perspektivní vývoj společnosti na bedrech zákonodárné moci, kdy vládní moc má exekutivní charakter a ústavní soudnictví ryze právní charakter výkladu přijaté Ústavy. Z tohoto názoru a přístupu nevyplývá ( v politické stranické pluralitě a stálé pohyblivé rozhodovací pravomoci), by nemělo vyjadřovat nějaké aktivistické postoje. Ústavní soudnictví, aby místo o současnosti odůvodňovalo svůj právní a rozhodovací proces p r o g n o z u a snažilo se ovlivnit ještě neurčité tendence a realitu budoucího společenského vývoje. To je zřejmě záležitost jiných demokratických orgánů státní správy a samosprávy občanské společnosti.
Ú s t a v n o s t , kauzalita a politika
V občanském a demokratickém společenství je ústavnost svěřena zákonodárné moci. Soudní moc v tomto smyslu právního názoru pak asi odpovídá k občanskému vymezení soudní moci v dané státnosti, a to v oblasti obecného výkladu kauzálních procesů. Příčinnost a důvodnost je pak součástí společenských a mocenských (politických, sociálních a ekonomických poměrů) v dané občanské společnosti. Řešení nové společenské a civilizační perspektivy (nových zářných zítřků) se pak vymyká z platného řádu a právního ústavního pořádku vytvořeného zákonodárnými orgány. Je zde však zdůrazněno právo řešit, posuzovat a sehrávat určitou rozhodcovskou úlohu, zda litera ústavnosti nebyla porušen nebo mylně vykládaná. Ústavní soudnictví v občanské a demokratické společnosti nemá asi oprávnění a k t i v i s t i c k y vstupovat do procesů příčin a důvodů vývoje demokratické státnosti a jen do důslednosti. Neměla by ani vstupovat do příčinnosti a důvodnosti občanského kvasu občanského pluralismu, z kterého vzniká směřování další společenské perspektivy a posun do nové reality občanské a státní.
Ústavní řád a pořádek má pak zřejmě své východisko z občanské a společenské a mocenské plurality, která má plnou souvislost na občanský a demokratický systém a časoprostorovou realitu. Nelze zapomínat, že ústavní právní řád a pořádek je odvozen od přímé volby zákonodárných sborů, které nesou plnou odpovědnost o současnost a další společenskou a státní perspektivu.
V množině a různorodosti občanského a demokratického soudnictví a osobnosti ústavního soudnictví měla by existovat a mít dočasnou omezenost výkonnost občanských práv, která zaručuje jejich nezávislé rozhodování ve funkčním období. Lze konstatovat v politické a společenské oblasti, neměly by se projevovat osobní a občanské postoje, v oblasti majetkové zvýraznit nezbytnost majetkové a finanční prostředky nespravovat osobně. V oblasti společenské vyvarovat se mimo funkčního výkonu vztahům a vstupům, ze kterých lze vyvozovat aktivizaci k něčemu nebo k někomu (kladnou nebo zápornou) při výkonu funkce. Je možno vyslovit názor, že v postkomunistickém a českém ústavním soudnictví, zvláště u minulého předsedy, lze konstatovat, že osobní ego a osobní vyhraněnost překračovalo objektivitu směrem k společenskému a občanskému aktivismu. V současnosti, kdy zřejmě končí postkomunistické období (generační výměna) bylo by záhodno, aby ústavní soudnictví a ústavní soudci se pohybovali jen v mezích právních mantinelů daných platným občanským řádem a pořádkem a vývojem státnosti. Řádem a pořádkem, který vychází z pluralitní demokracie a volebního názorového kvasu - v demokratické státnosti, kdy ústavní aktivismus se může jevit až jako kontra produktivní.
Václav Ryneš, publicista
