Článek
Politologické a filozofické úvahy
Katolicismus a občanská a demokratická společnost
I.
Křesťanství v širším obsahovém smyslu a katolicismus v užším smyslu se prolínají civilizačním lidským procesem svou vírou, nadějí a láskou, a to v různých časoprostorových jednotkách osobních a společenských údělů. V různém civilizačním procesu a ve vývoji lidství na planetě představují i morální hodnotovou cestu dějinným bludištěm, a to v různých etapách lidské civilizace na planetě.
Desatero Božích přikázání, biblické rozpravy a vstup Ježíše Krista do lidského prostředí a založení Kristovy církve nelze považovat jen za osobní událost, ale má i celospolečenský rozměr a význam. V různých dějinných souvislostech se Boží poselství nemění, ale mění se forma osobního a společenského oslovení i pastorační a evangelizační činnost v lidském společenství.
V současné globalizované, multikulturní a stále více sekularizované lidské společnosti zvláště vystupuje do popředí osobní víra a její přenos do společenského dění, do demokratických, autoritativních a totalitních systémů. Přetavení osobní víry ve společenské činy v různém militantním i nemilitantním prostředí. Katolická sociologie vnáší do lidské společnosti úhel pohledu z pozic mezilidské solidarity a humanity a mírového vývoje lidství na planetě. Oslovuje i doporučuje, jak víru aplikovat v osobním a společenském životě. Nabádá, jak slova víry uplatňovat v různém společenském prostředí.
V dějinných a civilizačních souvislostech (i v souvislostech časoprostorových) se mění způsoby oslovení i možné formy pastorační a evangelizační činnosti. V občanské a demokratické společnosti a státnosti, kde se náboženská víra více setkává s různými formami sekularismu, se katolicismus v podobě osobní víry a katolické církve stále setkává s rozdílností osobního vyznání víry, kdy slova a činy se někdy příliš neshodují. Rovněž tak s různorodou snahou kooexistence v politickém a společenském dění protikladného i ideologicky zaměřeného (někdy až militantního) projevu v rozporu ke katolickému pojetí lidského solidarismu a humanismu. Z katolického hlediska jednota víry a prožívání lidského údělu ve víře, také však přináší morální a jiné hranice pro věřící, co je ještě v mezích angažování věřících ve veřejném dění, a kde jsou hraniční mezníky, v církevním pojetí pro rozmanitý druh herézí. Pro veřejnou angažovanost věřících obvykle platí, že nemají podporovat strany a hnutí militantního a proti katolického a církevního zaměření.
V české současné občanské a demokratické společnosti již neexistuje katolické stranictví, ale existuje jen stranictví, které se v různých organizačních formách hlásí k morálním hodnotám v širším pojetí křesťanských morálních hodnot. Je to však také období křesťanského ekumenismu a hledání forem možného sjednocení ve víře. Je to i období pro katolické věřící a církev, jaké jsou nej optimálnější formy pro pastorační činnost v sekularizované státnosti. Jinou záležitostí je, který druh křesťanského politického stranictví je nejblíže k morálním katolickým hodnotám, a který se od nich nejvíce vzdaluje. Je to dilema osobní, církevní, zvláště když do nejbližšího prostředí stále více proniká politický liberalismus a politické soužití se stranami jiného ideového profilu. Profilu neslučitelného s katolickými postoji a způsobem života.
Asi nastává nutnost renovace „Kompendia sociálních nauk církve“ a připomenout věřícím politikům (vyznávajícím katolickou víru), kde jsou hranice a možnosti jejich politické a společenské angažovanosti, kde již nejsou možné.
II.
Katolicismus v globalizovaném a multikulturním prostředí
Lidská civilizace se stále vyvíjí a s ní i lidské generace a lidský poznávací proces. V globalizačním a multikulturním prostředí stále vznikají lidské generace a s lidskou bytostí i život ve víře a podle víry.
V časoprostorovém a současném vývoji lze se setkat s různou náboženskou i nenáboženskou vírou a s různými společenskými a mocenskými systémy, které vstupují do lidských údělů. Člověk se svou vírou nebo nevírou žije vždy v prostředí jiných. Žije vždy v nějakých daných společenských, ekonomických a sociálních podmínkách. V lidském dějinném vývoji se mění životní postoje a styl, způsob prožití lidského údělu. V současném globalizačním a multikulturním období se ukazuje stále více množina způsobu prožívání lidských údělů i množiny náboženské víry a bezvěrnosti. Do popředí vystupují různé formy demokratických, autoritativních a totalitních systémů a v nich žijícího obyvatelstva v náboženské víře nebo bez víry.
V globalizované lidské společnosti se více než jindy objevují tendence odsouvat náboženskou víru a věřící z veřejného života, a to s vývojem demokratické a občanské společnosti. Náboženství a náboženské církve a organizace zahnat do ulit (gét) do sféry společensky a kulturně okrajové. K tomu je třeba dodat, že k tomu přispívá současný trend zdůrazňování osobní víry odtažité od náboženství a katolické církve. Ve vývoji katolické církve se vždy nalézaly strukturní změny, kdy řádová činnost nesla břímě nových cest a metod k oslovování náboženský věřících i nevěřících a nového zaštítění katolické víry v různém lidském společenství a politických systémech. Byly to rovněž vždy prováděné renovace charitativní, sociální činnosti, zakládání spolku a politického katolického stranictví.
V globalizačním a multikulturním období začalo selhávat katolické konfesní stranictví jako záštita a ochrana v sekuralizovaném a občanském prostředí. Vyvstává tak otázka nové úlohy církve a zvláště věřících oslovovat a prožívat své životní úděly, příkladnými životními postoji a způsoby a vytvářeli co jiné láká a je přitažlivé k napodobování. Něco, co provede přetavit osobní víru v nové občanské angažování p r o v í r u a c í r k e v v soudobé společnosti a v 21. století.
III.
Lidské a křesťanské pojetí Boha Trojjediného je spojeno s pojmy víra, naděje a láska ve vývoji lidské civilizace na planetě. Toto pojetí se pomalu vyvíjelo již v před křesťanském období na planetě a dospělo svého vyvrcholení z Boží Prozřetelnosti v Desateru Božích přikázání a ve vstupu Ježíše Krista do lidského společenství. Do lidského prostředí ve smyslu Vykupitele a zakladatele Kristovy církve a dání nové osobní a společenské perspektivy lidskému údělu. Bůh vstupuje do lidského prostředí v podobě Trojjediného Boha - Otce, Syna a Ducha Svatého. V lidském prostředí nazýván První příčinou, Hybatelem, Stvořitelem atd. Ten, který vstoupil do lidské podoby ve smyslu Vykupitele lidské bytosti a společnosti v určitých časoprostorových jednotkách v planetárním prostoru. Přináší možnost posmrtné existence a rovnost lidské bytosti před Bohem a lidské bytosti ve společenství s druhými.
V dějinném a civilizačním vývoji lidství na planetě se stala Kristova církev vlajkovou lodí rozvíjejícího se křesťanství a nositelkou ekumenismu a pravé víry v dějinných zákrutech a v různých časoprostorových jednotkách lidské civilizace na planetě. Kristova církev jako červená niť prolíná svou perspektivou lidského spasení osudy lidských bytostí a lidství na planetě. Přináší stále novou perspektivu do lidského prostředí ve všech obdobích lidského a společenského údělu a vždy nabízí novou dějinnou perspektivu pro lidskou bytost a společnost na planetě.
Kristova církev je stále se chvějící lidský organismus, kdy dobro a zlo v lidských bytostech a v lidském společenství má proměnlivou podobu, kdy víra, naděje a láska vždy posiluje k nové životní perspektivě. Fundamentální základ Kristovy víry je stále neměnný, ale mění se organizační formy ve smyslu evangelizace, pastorace a misijní činnosti v měnících se životních podmínkách lidství. Boží Prozřetelnost, Kristova církev a Svatý Stolec provází lidskou bytost a lidství a neustále oslovují věřící a nevěřící i v současném světě demokracií, autoritativních a totalitních režimů s různým ideologickým a jiným zaměřením. Oslovují z pozice mezilidské solidarity a humanity a mírového soužití na planetě, kde se lidství nesouměrně vyvíjí, kde působí Kristova církev, kde slaví své místní a lokální úspěchy i neúspěchy ve své pastorační, evangelizační a misijní činnosti. V průběhu posledních 200letém období proběhly dva církevní koncily a na prahu 21. století se čeká na třetí, který posune Kristovu církev více do globalizačního a multikulturního prostředí - do nové perspektivy. Snad pár slov k české Kristovy církve je možno podotknout, že stále se zřejmě nachází v postkomunistické katarzi, a že nastává asi čas její renovace nejen v českém, středoevropském prostředí, ale i její vstup do křesťanské morální a hodnotové obnovy celoevropského charakteru. Česká katolická církev v období křesťanského socialismu a postkomunismu upozadila sociální teologii a filozofický rozměr katolicismu. Nastává období již asi generačních výměn a nových forem osobního a společenského katolického oslovení české materiální pouště, ale duchovně vnímavé českého obyvatelstva. Takto lze chápat a posuzovat i Svatý rok 2025.
