Článek
Poznámky ke křesťanskému filozofickému myšlení
Základ křesťanského filozofického myšlení lze hledat v biblickém Novém zákoně. V rámci křesťanské náboženské víry se na konci prvního století rozvíjelo křesťanské myšlení a hledalo se sebevyjádření a pojmový aparát.
U počátku křesťanské filozofie, která byla součástí náboženské víry, byl Bůh a cesta k němu je následování Krista, život v pravdě a lásce, úsilí o spravedlnost, odpuštění a naděje, nesmrtelnost lidské duše, a že smrt není konec lidské existenci.
V prvotní náboženské filozofii promítala se křesťanská víra v Boha jako trojjediné osoby Otce, Syna a Ducha svatého, Církev, bohoslužbu a vnitřní život, ale i odpadlictví a kacířství. Jedním ze zakladatelů náboženské filozofie je svatý Augustin latinsky Aurelius Agustinus (*354 †430), jehož základním tématem byl Bůh a lidská bytost a způsoby poznání Boží existence, vztah hmoty a ducha (dualismus), čas jako součást stvoření, zlo jako nedostatek dobra.
Poukázal na významnou roli lidského poznání a prožití života v lásce. V knize „De civitate Dei“, česky „O Boží obci“, rozvinul dvě společenství, pozemskou obec jako neperspektivní a Obec Boží, která se řídí láskou k Bohu a lidem a etickými hodnotami.
Křesťanská filozofie se rozvíjela v klášterním prostředí, v biskupských (katedrálních) školách a později na univerzitách. V období rané scholastiky v 8. až 12. století Anselm z Canterbury (*1033 †1109) řešil vztah víry a rozumu, aby prokázal Boží existenci. Scholastika také přinesla diskusi o univerzálních obecných pojmech, kdy se jednalo o odlišné pojetí individuality, nezávislost, svobody po něčem předem daném.
V etice byl zvýrazněn význam víry, která předchází a provází čin. V období vrcholné scholastiky (13. století) charakterizují křesťanskou filozofii dva proudy: františkánský a dominikánský.
Františkánský se snažil vrátit k původním křesťanským hodnotám: chudobě, lásce k člověku a přírodě, dominikánský, který se věnoval osvětě a vědecké práci. Řadový mnich, Jan Fidanza známý jako Bonaventura (*1221 †1274) pojal lidský život jako cestu k Bohu.
Dominikán Tomáš Akvinský (*1225 †1274) rozvedl v nauce o bytí (ontologii) hlavní pojmy scholastiky: rozum a víru. Tomášova antropologie se stala klasickou naukou o člověku a jednotě duše a těla.
Pozdní scholastika rozvinula filozofii Tomáše Akvinského. William Ockham (*1300 †1350) oddělil filozofii od teologie: „To co je řečeno o světě neplatí o Bohu“. Ve sporu mezi realismem a nominalismem byl nominalistou. Oddělením rozumu a víry aplikoval i na veřejné dění a zdůraznil, že Církev se má věnovat duchovnímu poslání. mistr Eckhart (*1260 †1327) hlavní myšlenkou jeho díla je přesvědčení, „že vše, co má cenu – bytí, pravda a dobro – je Bůh. Posláním člověka na tomto světě je, aby toto božské spatřil, přijal a pronikl do něj.“
Později vznikl nový proud zbožnosti – devotio moderna, jehož původcem byl holandský, kazatel a mystik Geert Groote (*1340 †1384), zakladatel sdružení „Bratří společného života“. Složité duchovní a sociální proměny ve 14. až 16. století přinesly oddělení náboženské víry od filozofie a vznikajících humanitních a přírodních věd.
Významnými prvky se stal humanismus, reformace a renesanční filozofie. Záruku pravé náboženské víry neměla dávat světsky zkorumpovaná církev, ale vnitřní opravdovost věřícího člověka. Představitel německé reformace Martin Luther (*1485 †1546) prohlásil: „Že boží slovo je třeba přijímat přímo srdcem, bez zprostředkující úlohy církve“ – tak přispěl ke zvýraznění individuální víry a svědomí.
Niccólo Machiavelli (*1469 †1527) ve své koncepci člověka a státu zdůraznil, že dějiny již nezávisí na Bohu, ale na lidech, národech a vladařích: „V politice se neptejme, co je dobré nebo špatné, nýbrž co je prospěšné, či škodlivé.“ (Citát z díla Nicola Machiavelliho: „Vladař“ italsky „Il Principe“ vydaná v roce 1532).
Vznikly i vize o rozumné a harmonické společnosti. Mikuláš Kusánský (*1401 †1464) vymezil tři základní (ontologická) jsoucna: „Bůh jako absolutní nekonečno, svět-universum je odvozen od nekonečna, jednotlivé věci jsou konečné.“
Renesanční myslitelé – hermetici uzavřeli do jednoho celku empirickou přírodovědu, víru i filozofii. Girodano Bruno (*1548 †1600) a jiní hermetičtí filozofové vytvořili universální pojetí Boha, vesmíru a člověka.
Thomas Hobbes (*1588 † 1679) vyjádřil myšlenku, že přirozeností člověka je egoismus a vytvořil teorii „Společenské smlouvy“ z filozofie a společenských věd. Přichází epocha oddělení přírodních vět od filozofie a porenesanční filozofie různých náboženských, idealistických a materialistických myslitelů s racionálním zaměřením.
Gottfried Wilhelm Leibniz (*1646 †1716) kladl otázku: „Jestliže je harmonie základem světa, proč je v něm utrpení a špatnost? Zlo prý vyplývá z konečnosti, tedy z nedokonalosti světa a člověka. Jen Bůh je nekonečný a dokonalý.“
Francouzské osvícenectví přineslo kritiku absolutního státu a teorii dělby moci. Imannuel Kant (*1724 †1804) podrobil kritice samotný rozum a Georg Wilhelm Friedrich Hegel (*1770 †1831) charakterizoval člověka jako tvůrce dějin.
Pohegelovská filozofie v 19. století měla dva proudy: jeden kladl důraz na vědecké poznání, pozitivismus, druhý, marxismus, na třídně rozdělený svět a protikladem oběma se stal iracionalismus (z latinského irrationalis-nerozumný), jehož čelní představitelé byli Arthur Schopenhauer (*1788 †1860), Sören Kierkegaard (*1813 †1855) a Friedrich Nietzsche (*1844 †1900).
Ve 20. století vzniká pluralita filozofického myšlení, kdy se přenáší pozornost na vnitřní a vnější svět lidské bytosti. Například filozof Jan Patočka (*1907 †1977) analyzuje tři základní životní problémy: pohyb zakotvený ve světě, pohyb sebe zbavený sebe prodloužením, pohyb sebe nalezení.
Vznikla filozofie existencionalismu, jako výzva ke svobodě a odpovědnosti. Některé filozofické proudy v 19. a 20. století prolíná křesťansky orientovaná filozofie různého typu. K základním směrům patří novotomismus Jacques Maritain (*1882 †1973), křesťanský personalismus Emanuel Mounier (*1905 †1950), Gabriel Marcel (*1889 †1973), Nikolaj Alexandrovič Berďajev (*1874 †1958) a existencionalismus Karl Jaspers (*1883 †1969), a různé protestantské směry.
Na vývoj moderního křesťanského myšlení měl velký vliv Pierre Teilhard de Chardin (*1881 †1955), který opřel svou filozofii o evoluci vesmíru, přírody, ducha, kdy celý vývoj směřuje k Bohu.
Na přelomu 20. až 21. století, v katolickém křesťanství, vznikla sociální doktrína, která z různých filozofických a sociálních úhlů se vyjadřuje k Boží Zvěsti, člověku, morálce a ke spravedlivému a důstojnému životu člověka.
Na přelomu 20. až 21. století se stále více ukazuje, že může existovat množství paradigmat a alternativ v lidských dějinách z hlediska poznávacího procesu. V lidském myšlení a abstraktní filozofii dospělo lidstvo do stádia od celistvosti různých filozofických systémů k jejich mnohosti, aby snad v mnohosti začalo hledat jednotu.
RYNEŠ, Václav. Perspektiva lidstva, člověka a sociální státu. Praha: [Pavel Káňa-Vydavatelství Knihař], 2015. ISBN [978-80-86292-75-5].
