Předvánoční úvaha-křesťanství a katolicismus

Lidské a křesťanské pojetí Trojjediného Boha je spojeno s pojmy víra, naděje a láska ve vývoji lidské civilizace na planetě. Toto pojetí se pomalu vyvíjelo již v předkřesťanském období na planetě a dospělo svého vyvrcholení z Boží Prozřetelnosti v Desateru Božích přikázání a ve vstupu Ježíše Krista do lidského společenství.

Do lidského prostředí vstoupil Vykupitel a zakladatel církve a dal osobní a společenskou perspektivu lidskému údělu. Bůh vstupuje do lidského prostředí v podobě Trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého. V lidském prostředí je nazýván První příčinou, Hybatelem, Stvořitelem atd.

Ten, který vstoupil do lidské podoby ve smyslu Vykupitele lidské bytosti a společnosti v určitých časoprostorových jednotkách v planetárním prostoru. Přináší možnost posmrtné existence a rovnost lidské bytosti před Bohem a lidské bytosti ve společenství s druhými.

V dějinném a civilizačním vývoji lidství na planetě se stala Kristova církev vlajkovou lodí rozvíjejícího se křesťanství a nositelkou ekumenismu a pravé víry v dějinných zákrutech a v různých časoprostorových jednotkách lidské civilizace na planetě.

Kristova církev jako červená nit prolíná svou perspektivou lidského spasení osudy lidských bytostí a lidství na planetě. Přináší stále novou perspektivu do lidského prostředí ve všech obdobích lidského a společenského údělu a vždy nabízí novou dějinnou perspektivu pro lidskou bytost a společnost na planetě.

Kristova církev je stále se chvějící lidský organismus, kdy dobro a zlo v lidských bytostech a v lidském společenství má proměnlivou podobu, kdy víra, naděje a láska vždy posiluje k nové životní perspektivě.

Fundamentální základ Kristovy víry je stále neměnný, ale mění se organizační formy ve smyslu evangelizace, pastorace a misijní činnosti v rozmanitých životních podmínkách lidství.

Boží Prozřetelnost, Kristova církev a Svatý stolec provázejí lidskou bytost a lidství a neustále oslovují věřící a nevěřící i v současném světě demokracií, v době autoritativních a totalitních režimů s různým ideologickým a jiným zaměřením.

Oslovují je z pozice mezilidské solidarity a humanity a mírového soužití na planetě, kde se lidství nesouměrně vyvíjí, kde působí Kristova církev, kde slaví své místní a lokální úspěchy i neúspěchy ve své pastorační, evangelizační a misijní činnosti.

V průběhu posledního dvousetletého období proběhly dva církevní koncily a na prahu 21. století se čeká na třetí, který posune Kristovu církev více do globalizačního a multikulturního prostředí, do nové perspektivy.

K české Kristově církvi je snad možno podotknout několik slov: stále se zřejmě nachází v postkomunistické katarzi; nastává asi čas její renovace nejen v českém, středoevropském prostředí, ale i z hlediska jejího vstupu do křesťanské morální a hodnotové obnovy celoevropského charakteru.

Česká katolická církev v období křesťanského socialismu a postkomunismu upozadila sociální teologii a filozofický rozměr katolicismu. Nastává období generačních výměn a nových forem osobního a společenského katolického oslovení české „materiální pouště“ a duchovně vnímavého českého obyvatelstva.

Křesťanství v širším obsahovém smyslu a katolicismus v užším smyslu se prolínají civilizačním lidským procesem svou vírou, nadějí a láskou, a to v různých časoprostorových jednotkách osobních a společenských údělů, v rozmanitém civilizačním procesu a ve vývoji lidství na planetě představují i morální hodnotovou cestu dějinným bludištěm, a to v různých etapách lidské civilizace na planetě.

Desatero Božích přikázání, biblické rozpravy a vstup Ježíše Krista do lidského prostředí a založení Kristovy církve nelze považovat jen za osobní událost, ale má i celospolečenský rozměr a význam. V různých dějinných souvislostech se Boží poselství nemění, ale mění se forma osobního a společenského oslovení i pastorační a evangelizační činnost v lidském společenství.

V současné globalizované, multikulturní a stále více sekularizované lidské společnosti vystupuje do popředí zejména osobní víra a její přenos do společenského dění, do demokratických, autoritativních a totalitních systémů, přetavení osobní víry ve společenské činy v různém militantním i nemilitantním prostředí.

Katolická sociologie vnáší do lidské společnosti úhel pohledu z pozic mezilidské solidarity a humanity a mírového vývoje lidství na planetě. Oslovuje i doporučuje, jak víru aplikovat v osobním a společenském životě. Nabádá, jak slova víry uplatňovat v různém společenském prostředí.

V dějinných a civilizačních souvislostech (i v souvislostech časoprostorových) se mění způsoby oslovení i možné formy pastorační a evangelizační činnosti. V občanské a demokratické společnosti a státnosti, kde se náboženská víra více setkává s různými formami sekularismu, se katolicismus v podobě osobní víry a katolické církve stále setkává s rozdílností osobního vyznání víry, kdy slova a činy se někdy příliš neshodují.

Rovněž tak se setkává s různorodou snahou o koexistenci v politickém a společenském dění protikladného a ideologicky zaměřeného (někdy až militantního) projevu v rozporu ke katolickému pojetí lidského solidarismu a humanismu.

Z katolického hlediska jednota víry a prožívání lidského údělu ve víře však také přináší morální a jiné hranice pro věřící, co je ještě v mezích angažování věřících ve veřejném dění, a kde jsou hraniční mezníky v církevním pojetí pro rozmanitý druh herezí. Pro veřejnou angažovanost věřících obvykle platí, že nemají podporovat strany a hnutí militantního a protikatolického a církevního zaměření.

V současné české občanské a demokratické společnosti již neexistuje katolické stranictví, ale jen stranictví, které se v různých organizačních formách hlásí k morálním hodnotám v širším pojetí křesťanských morálních hodnot. Je to však také období křesťanského ekumenismu a hledání forem možného sjednocení ve víře.

Hledají se i optimálnější formy pro pastorační činnost v sekularizované státnosti. Jinou záležitostí je, který druh křesťanského politického stranictví je nejblíže k morálním katolickým hodnotám a který se od nich nejvíce vzdaluje. Je to dilema osobní, církevní, zvláště když do nejbližšího prostředí stále více proniká politický liberalismus a politické soužití se stranami jiného ideového profilu.

Profilu neslučitelného s katolickými postoji a způsobem života. Asi nastává nutnost renovace Kompendia sociálních nauk církve a připomenutí věřícím politikům (vyznávajícím katolickou víru), kde jsou hranice a možnosti jejich politické a společenské angažovanosti a kde již nejsou možné.

Lidská civilizace se stále vyvíjí a s ní i lidské generace a lidský poznávací proces. V globalizačním a multikulturním prostředí stále vznikají lidské generace a s lidskou bytostí i život ve víře a podle víry.

V časoprostorovém a současném vývoji se lze setkat s různou náboženskou i nenáboženskou vírou a s různými společenskými a mocenskými systémy, které vstupují do lidských údělů. Člověk se svou vírou nebo nevírou žije vždy v prostředí jiných. Žije vždy v nějakých daných společenských, ekonomických a sociálních podmínkách.

V lidském dějinném vývoji se mění životní postoje a styl, způsob prožití lidského údělu. V současném globalizačním a multikulturním období se ukazuje stále více množina způsobu prožívání lidských údělů i množiny náboženské víry a bezvěrectví.

Do popředí vystupují různé formy demokratických, autoritativních a totalitních systémů a v nich žijícího obyvatelstva v náboženské víře nebo bez víry. V globalizované lidské společnosti se více než jindy objevují tendence odsouvat náboženskou víru a věřící z veřejného života, a to s vývojem demokratické a občanské společnosti.

Náboženství, církve a náboženské organizace mají být zahnány do ulit (ghett), do sféry společensky a kulturně okrajové. K tomu je třeba dodat, že k tomu přispívá současný trend zdůrazňování osobní víry odtažité od náboženství a katolické církve.

Ve vývoji katolické církve se vždy nalézaly strukturální změny, kdy řádová činnost nesla břímě nových cest a metod k oslovování náboženský věřících i nevěřících a nového zaštítění katolické víry v různém lidském společenství a politických systémech. Byly to rovněž vždy prováděné renovace charitativní, sociální činnosti, zakládání spolků a politického katolického stranictví.

V globalizačním a multikulturním období začalo selhávat katolické konfesní stranictví jako záštita a ochrana v sekularizovaném a občanském prostředí. Vyvstává tak otázka nové úlohy církve, a zvláště věřících oslovovat a prožívat své životní úděly příkladnými životními postoji a způsoby, vytvářet, co jiné láká a je přitažlivé k napodobování; něco, co pomůže přetavit osobní víru v nové občanské angažování, pro víru a církev v soudobé společnosti a v 21. století.

V civilizačním, středověkem a středoevropském prostoru dochází k procesu pokřesťanštění a zároveň k postupnému vzniku křesťanské státnosti asi v období okolo 8. století našeho letopočtu. Nová náboženská víra postupně nahrazuje pohanská vyznání a propojuje středoevropskou státnost s náboženskou vírou. Vzniká evropská křesťanská státnost a svatá římská říše propojená s římsko-katolickou církví. Křesťanství ve dvou základních podobách byzantského a římského katolicismu proniká a stabilizuje se v evropském prostoru.

Křesťanská duchovní a státní sféra (v různé mocenské a společenské podobě) se stabilizuje a stává se duchovním proudem v mocenském a náboženském střetu s islámem. Křesťanský duchovní proud a náboženské proudy se vytvářely v dějinném kontextu v rozdílném společenském a duchovním prostředí nejednotnosti a znovu nalezené jednoty v různých časoprostorových jednotkách.

Snahy o jednotnost náboženské víry většinou narážely na rozdílnosti mocenského charakteru, které v různých podobách vstupovaly do náboženského a církevního prostředí. Křesťanství, jehož centrem se stala Evropa, provázel různý druh sektářství a náboženské hereze i různé mocenské vstupy a zájmy státních (panovnických struktur) do náboženského a církevního prostředí. Středověkou křesťanskou Evropou otřásal proces ideové (náboženské) diferenciace a na druhé straně střet s mocenskými zájmy islámu; dále též mocenské a náboženské rozpory a války mezi evropskými křesťanskými státy.

V evropské křesťanské státnosti, a zvláště svaté římské říši (později německého národa) začal rozkladný proces a vnitřní diferenciace uvnitř katolicismu, když sektářství přerostlo v různá reformační hnutí za podpory různých vládnoucích elit. Zároveň křesťanství (zvláště katolicismus) začal pronikat (tak jako islám) na světové kontinenty. Začalo evropské a křesťanské ovlivňování a podmaňování obyvatelstva ve jménu mocenských zájmů, kde náboženská víra byla spojená s územní expanzí a mocenským a ekonomickým kořistnictvím.

Lidský civilizační proces neprobíhá jen ve znamení evoluce, ale i ve znamení revolučních změn (většinou násilného charakteru). Evropské mocenské a politické proměny spolu se stálými změnami mocenských, ekonomických a sociálních změn postupně vyústily i v nové duchovní proudy a nazírání na úděl člověka v lidském materiálním prostředí.

Do lidských dějin vstoupilo nové duchovní nazírání osobního a společenského významu, které přinesla Velká francouzská revoluce. Do panovnického světa „panovník z Boží milosti“ vstoupil nový fenomén: lid charakterizovaný heslem „volnost, rovnost, bratrství“ a nová lidská bohyně „Rozum“. V nové a jiné formě oživily se antické „doutnající“ republikánské a protináboženské tendence, které se proměnily v militantní ateismus a odluku státu od náboženství a náboženských církví a organizací.

Zároveň do evropského prostředí vstoupil parlamentarismus a podíl obyvatelstva na správě věcí veřejných. Ústavnost a občan jako nositel „vůle lidu“, který se postupně proměnil v národ a ve státní formy. Začaly i odlučovací procesy evropských kolonistů na jednotlivých kontinentech a začaly vznikat i nadnárodní konfederace a federace (zvláště v bývalých koloniích). Tento proces byl spojen s náboženskou svobodou tolerující i různou formu svobody pro nevěřící ve vznikající demokratické a občanské společnosti.

V průběhu několika století se lidstvo na planetě díky nárůstu lidského poznávacího procesu a technického a technologického vývoje rychle proměnilo. Lidské, osobní a společenské dimenze a formy se dostaly do stádia globalizace a multikultury na planetě.

Z katolicismu se v dějinném procesu stalo nejen evropské, ale světové náboženství, kdy sociální teologie z náboženského prostředí začala oslovovat obyvatelstvo na planetě svou mezilidskou solidaritou a humanitou.

Katolicismus v různých etapách lidských údělů a společenských a mocenských systémů byl schopen oslovit obyvatelstvo, ale provádět v době své stagnace i proces rekatolizace a inovace svých evangelizačních a pastoračních forem.

V českém prostředí křesťanství postupně nahradilo pohanství. Byzantské a římské katolictví oslovilo obyvatelstvo a aktivně se účastnilo jeho upevnění ve středoevropském prostředí.

Římsko-katolická církev ve středověkém prostředí několikrát překonala stagnační okamžiky (sektářství, herezi a různé formy deformací a reformací. Dokázala se renovovat v období husitství, evangelické reformace a sekularizace.

Lze konstatovat, že několikrát překonala období sekularizace při vzniku československé státnosti, za německé okupace a v období komunismu. V době vzniku novodobé České republiky stála u zrodu občanské a demokratické státnosti i doznívajícího protikomunistického období, ve kterém jako mnohokrát v dějinách české státnosti hledá cesty k nové evangelizaci a pastoraci v doznívajícím postkomunistickém období.

Křesťanství a katolicismus se přes různé převratné a dějinné okamžiky stal nositelem české státnosti, kultury, vzdělanosti v dobách pro národ nejistých v českém a středoevropském prostředí.

Křesťanství a katolicismus je skutečné duchovní skalisko pro novou etapu české společnosti v 21. století. Svým duchovním profilem je fenoménem v lidství i v současné české občanské a demokratické společnosti.

Základ křesťanského filozofického myšlení lze hledat v biblickém Novém zákoně. V rámci křesťanské náboženské víry se na konci prvního století rozvíjelo křesťanské myšlení a hledalo se sebevyjádření a pojmový aparát.

U počátku křesťanské filozofie, která byla součástí náboženské víry, byl Bůh a cesta k němu je následování Krista, život v pravdě a lásce, úsilí o spravedlnost, odpuštění a naděje, nesmrtelnost lidské duše, a že smrt není konec lidské existence.

V prvotní náboženské filozofii promítala se křesťanská víra v Boha jako trojjediné osoby Otce, Syna a Ducha svatého, Církev, bohoslužbu a vnitřní život, ale i odpadlictví a kacířství.

Jedním ze zakladatelů náboženské filozofie je svatý Augustin latinsky Aurelius Augustinus (*354 †430), jehož základním tématem byl Bůh a lidská bytost a způsoby poznání Boží existence, vztah hmoty a ducha (dualismus), čas jako součást stvoření, zlo jako nedostatek dobra. Poukázal na významnou roli lidského poznání a prožití života v lásce. V knize „De civitate Dei“, česky „O Boží obci“, rozvinul dvě společenství, pozemskou obec jako neperspektivní a Obec Boží, která se řídí láskou k Bohu a lidem a etickými hodnotami.

Křesťanská filozofie se rozvíjela v klášterním prostředí, v biskupských (katedrálních) školách a později na univerzitách. V období rané scholastiky v 8. až 12. století Anselm z Canterbury (*1033 †1109) řešil vztah víry a rozumu, aby prokázal Boží existenci.

Scholastika také přinesla diskusi o univerzálních obecných pojmech, kdy se jednalo o odlišné pojetí individuality, nezávislost, svobody po něčem předem daném.

V etice byl zvýrazněn význam víry, která předchází a provází čin. V období vrcholné scholastiky (13. století) charakterizují křesťanskou filozofii dva proudy: františkánský a dominikánský. Františkánský se snažil vrátit k původním křesťanským hodnotám: chudobě, lásce k člověku a přírodě, dominikánský, který se věnoval osvětě a vědecké práci. Řadový mnich, Jan Fidanza známý jako Bonaventura (*1221 †1274) pojal lidský život jako cestu k Bohu.

Dominikán Tomáš Akvinský (*1225 †1274) rozvedl v nauce o bytí (ontologii) hlavní pojmy scholastiky: rozum a víru. Tomášova antropologie se stala klasickou naukou o člověku a jednotě duše a těla.

Pozdní scholastika rozvinula filozofii Tomáše Akvinského. William Ockham (*1300 †1350) oddělil filozofii od teologie: „To co je řečeno o světě neplatí o Bohu“. Ve sporu mezi realismem a nominalismem byl nominalistou. Oddělením rozumu a víry aplikoval i na veřejné dění a zdůraznil, že Církev se má věnovat duchovnímu poslání. mistr Eckhart (*1260 †1327) hlavní myšlenkou jeho díla je přesvědčení, „že vše, co má cenu – bytí, pravda a dobro – je Bůh.

Posláním člověka na tomto světě je, aby toto božské spatřil, přijal a pronikl do něj.“ Později vznikl nový proud zbožnosti – devotio moderna, jehož původcem byl holandský, kazatel a mystik Geert Groote (*1340 †1384), zakladatel sdružení „Bratří společného života“. Složité duchovní a sociální proměny ve 14. až 16. století přinesly oddělení náboženské víry od filozofie a vznikajících humanitních a přírodních věd.

Významnými prvky se stal humanismus, reformace a renesanční filozofie. Záruku pravé náboženské víry neměla dávat světsky zkorumpovaná církev, ale vnitřní opravdovost věřícího člověka.

Představitel německé reformace Martin Luther (*1485 †1546) prohlásil: „Že boží slovo je třeba přijímat přímo srdcem, bez zprostředkující úlohy církve“ – tak přispěl ke zvýraznění individuální víry a svědomí.

Niccólo Machiavelli (*1469 †1527) ve své koncepci člověka a státu zdůraznil, že dějiny již nezávisí na Bohu, ale na lidech, národech a vladařích: „V politice se neptejme, co je dobré nebo špatné, nýbrž co je prospěšné, či škodlivé.“ (Citát z díla Nicola Machiavelliho: „Vladař“ italsky „Il Principe“ vydaná v roce 1532). Vznikly i vize o rozumné a harmonické společnosti. Mikuláš Kusánský (*1401 †1464) vymezil tři základní (ontologická) jsoucna: „Bůh jako absolutní nekonečno, svět-universum je odvozen od nekonečna, jednotlivé věci jsou konečné.“

Renesanční myslitelé – hermetici uzavřeli do jednoho celku empirickou přírodovědu, víru i filozofii. Girodano Bruno (*1548 †1600) a jiní hermetičtí filozofové vytvořili universální pojetí Boha, vesmíru a člověka. Thomas Hobbes (*1588 † 1679) vyjádřil myšlenku, že přirozeností člověka je egoismus a vytvořil teorii „Společenské smlouvy“ z filozofie a společenských věd.

Přichází epocha oddělení přírodních vět od filozofie a porenesanční filozofie různých náboženských, idealistických a materialistických myslitelů s racionálním zaměřením. Gottfried Wilhelm Leibniz (*1646 †1716) kladl otázku: „Jestliže je harmonie základem světa, proč je v něm utrpení a špatnost? Zlo prý vyplývá z konečnosti, tedy z nedokonalosti světa a člověka. Jen Bůh je nekonečný a dokonalý.“ Francouzské osvícenectví přineslo kritiku absolutního státu a teorii dělby moci.

Immanuel Kant (*1724 †1804) podrobil kritice samotný rozum a Georg Wilhelm Friedrich Hegel (*1770 †1831) charakterizoval člověka jako tvůrce dějin. Pohegelovská filozofie v 19. století měla dva proudy: jeden kladl důraz na vědecké poznání, pozitivismus, druhý, marxismus, na třídně rozdělený svět a protikladem oběma se stal iracionalismus (z latinského irrationalis-nerozumný), jehož čelní představitelé byli Arthur Schopenhauer (*1788 †1860),

Sören Kierkegaard (*1813 †1855) a Friedrich Nietzsche (*1844 †1900). Ve 20. století vzniká pluralita filozofického myšlení, kdy se přenáší pozornost na vnitřní a vnější svět lidské bytosti. Například filozof Jan Patočka (*1907 †1977) analyzuje tři základní životní problémy: pohyb zakotvený ve světě, pohyb sebe zbavený sebe prodloužením, pohyb sebe nalezení.

Vznikla filozofie existencionalismu, jako výzva ke svobodě a odpovědnosti. Některé filozofické proudy v 19. a 20. století prolíná křesťansky orientovaná filozofie různého typu. K základním směrům patří novotomismus Jacques Maritain (*1882 †1973), křesťanský personalismus Emanuel Mounier (*1905 †1950), Gabriel Marcel (*1889 †1973), Nikolaj Alexandrovič Berďajev (*1874 †1958) a existencionalismus Karl Jaspers (*1883 †1969), a různé protestantské směry.

Na vývoj moderního křesťanského myšlení měl velký vliv Pierre Teilhard de Chardin (*1881 †1955), který opřel svou filozofii o evoluci vesmíru, přírody, ducha, kdy celý vývoj směřuje k Bohu.

Na přelomu 20. až 21. století, v katolickém křesťanství, vznikla sociální doktrína, která z různých filozofických a sociálních úhlů se vyjadřuje k Boží Zvěsti, člověku, morálce a ke spravedlivému a důstojnému životu člověka.

Na přelomu 20. až 21. století se stále více ukazuje, že může existovat množství paradigmat a alternativ v lidských dějinách z hlediska poznávacího procesu. V lidském myšlení a abstraktní filozofii dospělo lidstvo do stádia od celistvosti různých filozofických systémů k jejich mnohosti, aby snad v mnohosti začalo hledat jednotu.