Článek
Úvahy a názory
České zamyšlení nad šálkem kávy
Dějiny jsou stále otevřenou knihovnou, ve které lze hledat různé dějepisce a historiky a jejich různé pohledy a výklady minulosti. Lidské dějiny jejich tok a jejich převyprávění jsou dvě různé reality, kdy badatelé a historici vždy ze současnosti předkládají z různých příčin minulé lidské děje. Jedním takovým zamyšlením nad proměnami českých dějin je i zamyšlení nad šálkem kávy. Dějiny každého národa a státu mají své kladné a stinné okamžiky. český národ a státnost obhajovala svou existenci ve středoevropském prostoru vklíněná mezi němectvím, slovanským polstvím a maďarstvím. V tomto staletém zápasu obstála a stále existuje. smyslem existence českého národa a jeho státnosti je nejen uhájit svou existenci, ale i angažovat se za lepší zítřky nastupujících generací.
České dějiny a morálka
dějiny se jeví jako vývojový proces při neustálé kvalitativní přeměně člověka a lidstva, a to ve stále se měnícím životním prostředí. Lidské dějiny tvoří nepředstavitelný souhrn uplynulých událostí a dějů, jejich vazeb a spojů, příčin, důvodů a následků, účinků a společenských a hmotných jevů. Minulost vždy lze zkoumat jen z pohledu současnosti a badatel je vždy spojen svou existencí a časem, ve kterém prožívá svůj život. historické poznání není souhrn uplynulých dějinných dějů a realit, ale souhrn různorodého poznání, soudů a výkladů. historické poznání je vždy relativní a historická pravda vždy subjektivní. hodnoty lidského poznání, hodnota pravdy, spravedlnosti morálky a svobody v dějinném vývoji jsou vždy proměnné veličiny. dějiny nemají morálku a každá lidská civilizace si vždy vytváří svoji vlastní morálku, která podléhá změnám. Křesťanství přineslo do lidských dějin boží Zvěst a desatero božích přikázání a nový hodnotový morální systém a nové pojetí lidského života. Rovnost všech před Bohem znamená i rovnost lidí navzájem. Ve svém středověkém vývoji zůstala nerovnost sociální a společenská, ale vznikla rovnost před lidským zákonem. V evropském prostředí se střetávala duchovní moc se světskou a v postmoderní společnosti náboženská víra s bezvěrectvím v jeho militantní a nemilitantní formě. Křesťanství dospělo z hlediska náboženské víry k ekumenismu, k mezilidské solidaritě a k vizi sociálně spravedlivé společnosti a hledání porozumění s lidmi dobré vůle. Evropské a české dějiny nelze hodnotit z hlediska mnohotvárné lidské pravdy nebo dobra a zla, víry nebo nevíry, úspěchů nebo neúspěchů, ale můžeme vždy minulost konfrontovat ze současnosti, analyzovat a synteticky poznávat a snažit se posbírat co největší množství dějinných střípků, abychom stále vytvářeli historickou mozaiku o minulosti a hledali kontinuitu v současnosti pro další perspektivu. V dějinných souvislostech je asi smyslem českého národa a státnosti jejich stálá existence a rozvíjení lidskosti, a to na základě vzájemné mezilidské solidarity, křesťanských tradic a Listiny lidských a občanských práv a svobod.
České dějiny a morální krédo
Mravní krédo je v českém národě století spojeno se jménem Tomáše G. Masaryka, který v českých dějinách hledal mravní sílu, o kterou by opřel svou duchovní vizi pro současnou českou společnost na přelomu 19. a 20. století. hledal mravní sílu pro odpor proti habsburské monarchii a pro posílení českého národa v krizových letech před a v průběhu první světové války. Nalezl jej v českobratrské víře, kdy čeští bratři raději emigrovali, než aby přijali katolickou víru a jejich představiteli Petru Chelčickém a vytvořil určitý mravní imperativ pro své morální pojetí českého národa. Z hlediska českých náboženských dějin však realita je poněkud jiná. je zde období, kdy platila celoevropská zásada „koho země, toho náboženství,“kdy vyznání víry bylo i věcí společenskou a politickou. je pak otevřenou záležitostí, kde vzniklo mravní memento pro český národ, zdali v emigraci nebo v českých katolických zemích, kdy pod tlakem německého jazyka se zachoval český jazyk a národní vědomí na českém venkově a v městech, a to v rámci českých buditelů, obrozenců a vlastenců v čele s českým katolickým duchovenstvem. V emigračním prostředí se sice udržely české náboženské enklávy, ale národní obroda v českých zemích však již byla spojena s rekatolizací českých zemí. Při hledání morálního kréda v husitství se též zapomnělo v českém liberálním prostředí na hospodářské důsledky a v následném období na roztržení Koruny české na dvě části. Morální idol, Jan Žižka, byl sice vynikajícím soudobým válečníkem, ale jeho válečné akce ve jménu pravé víry byly spojované s nemilosrdným válečnictvím, plundrováním a drancováním. Zároveň se i nějak pozapomnělo, že kališnictví nakonec splynulo s katolicismem a protestantstvím. je možno se domnívat, že mravní a morální zdůraznění husitství a českobratrství Tomášem G. Masarykem zastínilo realitu sedmnáctého a osmnáctého století, která byla ve znamení kultu českých světců a patronů a ochránců českého jazyka a národních tradic, ale i rozvoje humanitních a přírodních věd, kdy český národ byl nucen ve svých historických zemích přežívat a zaštitovat se Korunou českou a svatováclavskou. dějiny, ale ani české, nejsou příkladem pro morální kréda a imperativy, mající vždy význam politický, ale pro jiné než náboženské a morální cíle.
Názorové rozdíly na výklad českých dějin
Názorová pluralita na hodnocení a výklady dějinných událostí je běžnou záležitostí v multikulturním světě, ale byla i běžnou záležitostí v průběhu vývoje lidské civilizace. Každá civilizace chápe minulost z hlediska společenské a politické úrovně a obhajoby svých hodnotových systémů. jedná se někdy o úmyslné, ale i o úmyslné a cílené výklady minulých dějů a událostí. Příčinou obvykle jsou osobní nebo politické důvody, ale i cílené výklady z různých dobových důvodů. středověcí kronikáři se snažili zachytit různá ústní podání a znovu je převyprávět, ale i informovat o vlastních i zprostředkovaných zážitcích a událostech, které však ovlivňovalo společenské prostředí, ale i mecenášské a donátorské prostředí. již ve středověkém evropském prostředí se výklad minulých dějin stal prostředkem a předmětem mocenských a politických bojů, kdy převažovala účelnost nad realitním zachycením a objektivní informací o věcech a událostech minulých. historických pravd vždy bylo hodně a nikdy nebyla jedna a vědecké poznání je a bude vždy běh na dlouhé trati a v humanitních vědách je stálé proměnné. Z humanistických věd se vyčlenila historická odbornost a věda jako subjektivní poznávání reálných minulých dějů a její interpretace vždy současným generacím. do výkladů však vždy vstupovaly a budou vstupovat subjektivní postoje a vlivy současného politického a společenského prostředí, kdy účel má převahu nad objektivním procesem a badatelskou snahou o co nevěrnější přiblížení reality z úhlu pohledu toho nebo onoho odborného pracovníka nebo různých jiných odborníků nebo mediálních pracovníků. Postmoderní doba přináší různé pohledy, a zvláště úhel pohledu na minulost, který může být například chápán z popisného vidění událostí, z analytického a syntetického zkoumání dějů a souvislostí, nebo z úhlu jednotlivých odborných věd jako například politologie, sociologie, pomocných historických věd a podobně. Postmoderní doba přinesla názorovou pluralitu i zkoumání minulosti z různých pohledů, ale i ideologií. Při zkoumání českých dějin se lze setkat s různými protikladnými výklady z hlediska časového, místního, národnostního a i jiného. V jednotlivých etapách historického zpracování českých dějin vždy je patrná osobnost, spjatost s daným prostředím, společenská orientace, ale i určenost do určitého prostředí, určitá kritičnost nebo nekritičnost a účelovost. V českém prostředí při vzniku novodobého českého národa se však vedle popisného a osobního zaujetí objevila i řada dalších hodnotících prvků a zvýraznily se úhly pohledů v odborném a neodborném prostředí z hlediska českých a německých hodnotitelů a českých a německých politických a jiných zájmů. V českém obranném zápase vznikla novodobá česká mytologie, české fiktivní dějiny, které se staly důležitou záležitostí v jazykovém a kulturním zápase. část českých literátů nejen že se snažila vytvořit českou slavnou minulost, ale i národně převyprávět české dějiny: Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský, knihy Aloise Jiráska, Václava Beneše třebízského, Josefa Svátka, Julia Zeyera a jiných literátů a dějepisců vytvářely fiktivní pojetí smyslu českých dějin. Z minulosti se vynořil bájný Čech, staré pověsti české, bojovník za pravdu Jan Hus, nepřemožitelný válečník Jan Žižka, hlasatelé mravního pozdvižení čeští bratři, jesuita Antonín Koniáš pálící české knihy a další. Na druhé straně zase byl vyzdvihován kult českých světců, svatováclavská a přemyslovská tradice, období Karla IV. a rozkvět českého baroka a rokoka. V duchovně rozpolceném českém prostředí se postupně formovalo náboženské národní cítění a na druhé straně vznikal v českém národě cílený antiklerikalismus, který našel živnou půdu v liberálním nevěreckém prostředí české společnosti, pro které se stala bitva u Lipan (1434) a bitva na Bílé hoře (1620) místy národní pohromy. česká historická věda se ocitla v záři různých ideologických a ideových reflektorů a předmětem sporu o smyslu českých dějin, do kterého se přenášela politická současnost, ale i filozofické pojetí a lidský humanismus. Po období Františka Palackého, přichází období Antonína Rezka, Václava Vladivoje rytíře tomka a nová generace reprezentovaná Tomášem G. Masarykem, Jaroslavem Gollem, Josefem Pekařem a řadou dalších, vzniká historický pozivitismus a různost přístupu k dějinnému výkladu, který nachází i své vyústění v prvorepublikových dějepisných učebnicích. Vzniká koncepce české národní historické školy, na kterou navázali Josef Šusta, Václav Novotný, Zdeněk Kalista, Kamil Krofta a řada dalších. Pojetí českých dějin bylo však přerušeno protektorátem, kdy vznikla řada historických prací z českého nekatolického, katolického a národního prostředí poukazující na křesťanské kulturní a národní tradice, ale i zkreslujících české dějiny z německého hlediska. obnovení československé státnosti po roce 1945 přineslo do společenských věd ideologické pojetí, kde se střetávaly různé náhledy a pohledy, které již byly ovlivněny názorovým a stranickými postoji badatelů a historiků. období komunismu přineslo nový třídní a ideologický pohled na české dějiny, který se vyznačoval protináboženským pohledem, zdůrazňující habsburský žalář národů, vyzdvihující historizující knihy Aloise jiráska a zatracující prvorepublikové historiky jako reakcionáře. Katolická církev se stala viníkem všeho zlého a všech křivd na českém národě. Z náboženského husitského reformního hnutí se stal sociální zápas o lepší zítřky, z postavy Jana Husa sociální revolucionář a z Jana Žižky odpůrce feudalismu. První republika se stala bojištěm utlačovaného lidu pod vedením komunistické strany proti kapitalistickým utlačovatelům, kteří byli definitivně poražení až v únoru 1948. historická věda se stala vědou státní Akademie věd a vědeckých ústavů a školských učebnic, která byla vykládána z pozic marx-leninismu a vědecká obec byla plně ve službách totalitního režimu. Po roce 1989 nastal obrat a z představitelů komunistických věd a institucí se stali demokraté, kteří odhodili marx-leninismus a stali se jen nepolitickými a vědeckými pracovníky. Z pojetí českých dějin mávnutím kouzelného proutku vymizela socialistická a prorežimní jejich reprodukce a byla nahrazena kritikou komunistického a socialistického pojetí minulých dějin a objevila se snaha o objektivizaci a nové demokratické výklady v rámci vědeckého bádání, ale i jejich zpracování pro veřejnost. Z komunistické Akademie věd a z vědeckých institucí se staly demokratické instituce, ke kterým přibylo nové pojetí Ústavu soudobých dějin a vznik Ústavu pro totalitní systémy a nová řada odborných pracovišť, kdy zřizovatelem se stala stání správa nebo samospráva. Z vědeckých pracovníků se znovu stali státní zaměstnanci, placeni převážně ze státních prostředků. těžiště historické vědecké práce a badatelská činnost se více přenesla z univerzit do prostředí státních institucí. do prostředí humanitních věd pronikla závislost na dotačním a donátorském financování ze státních, mediálních a zájmových finančních prostředků, kdy jsou nejvíce preferovány dějiny dvacátého století. Vědecká a badatelská činnost se většinou stala závislá na finančních prostředcích a zájmech jejich nositelů. Více než tisíciletý vývoj české státnosti a českého národa byl proměněn v jakousi tahací harmoniku, na které je možno zahrát i zaplatit jakoukoliv melodickou, ale i nemelodickou písničku. je však stálou realitou, že v lidském civilizačním procesu byly vždy vykládány dějiny z hlediska současných generací a znovu vždy převyprávěny pro budoucí generace.
Jedno názorové ztvárnění a hledání dějinných souvislostí, ale i zamyšlení nad českou minulostí je autorovým účelem a záměrem, který předpokládá, že každý v publikaci může hledat, to, co je zajímavé pro jeho vlastní pohled na české dějiny.
