Článek
Smysl českých dějin lze hledat z několika úhlů pohledu na vývoj národa a státu ve středo evropském a celoevropském prostoru.
Jsou to například pohledy etnické, státní, národní, středoevropské a evropské. Mohou to být pohledy na význam českého národa a státu v 21. století nebo z hlediska významu dějinných a náboženských vývojových tendencí.
Český národ lze charakterizovat, jako národ slovanský, který se stabilizoval ve středoevropském prostoru, kde postupně vznikl jako národ a stát v dějinném sledu událostí. České etnikum a státnost se vyvíjelo od prvotních organizačních až k organizačním formám středoevropským a evropským. V evropském a středoevropském prostoru, jako státoprávní samostatný celek nebo jako územní součást nadnárodních celků.
Český stát ve své středoevropské poloze od svého vzniku stál v hraniční poloze mezi západní římskou říši a východní byzantskou říši a dvojím pojetí křesťanství. V dalším dějinném vývoji se dostával do úlohy bariéry a hráze proti nájezdníkům z východního asijského a evropského prostoru. Stal se i součástí středoevropských a evropských střetů v průběhu svých dějin a společenských a mocenských střetů a konfliktů V rámci Svaté římské říše, později německého národa a Rakouského císařství. Po rozpadu Rakouska Uherska vzniká po 1. světové válce více národnostní Československo. Československo, které se rozpadlo a stalo se součástí na čas Velkoněmecké říše, aby znovu obnovilo svou existenci po 2. světové válce, v novém státním uspořádání a později ve federálním Československém státu Cechů a Slováků. Po zániku federativní státnosti vznikla samostatná Česká a Slovenská republika, které vstoupily do poválečné existující Evropské unie.
Česká státnost od svého vzniku je propojena s kulturním a křesťanským vývojem západoevropského křesťanství a kultury. Kultury, která vývojově dospěla do stádia civilizační globalizace a multikulturnosti. Česká státnost a český národ na území Čech, Moravy a Slezska ve svém vývoji byl vytvářen ve středověkém pojetí jako stát s českým a německým obyvatelstvem i jako evropské středisko více kulturního evropského významu, kdy za občany se pojímali Češi a Němci i jiné osoby žijící na českém zemském teritoriu. Evropský dějinný vývoj však dospěl do stádia postupné národní a národnostní emancipace.
Emancipace, která se stala již národnostní rozporností v rámci středověkého rakouského soustátí, a pak v rámci Rakouského císařství, kdy vyvrcholily české a německé jazykové rozpory. Rozpory, které se přenesly i do prvorepublikového Československa. Rozpory, které vyústily k státnímu zániku krátké 2. republiky a k připojení k Velkoněmecké říši a po druhé světové válce vedly k odsunu německého a maďarského obyvatelstva z československého území. V období již třetí republiky, kde demokratická státnost byla proměněna v totalitní socialistickou a komunistickou státnost, vznikl postupně rozpor mezi českou a slovenskou národností. Rozpor, který vyvrcholil ve federální uspořádání. Uspořádání, které po obnovení demokratické státnosti vedlo ke vzniku samostatné české a slovenské státnosti i k jazykovému odlišení.
Vznik českého národa má dějinnou souvislost se vznikem křesťanského a národního vědomí. Vědomí v období vývoje české státnosti v období přemyslovské, lucemburské, poděbradské a habsburské dynastie až do období české státnosti za 1.,2. a 3. republiky. Toto historické a tradicionální vědomí se zachovalo i v české společnosti i za socialistické a komunistické totality ve svém ústraní. Plně se obnovilo až v demokratické občanské společnosti.
Středověké české národní vědomí se v období Rakouského císařství proměnilo v české jazykové a národní sebeuvědomění a české vlastenectví. Na základě zániku Rakouského císařství se proměnilo v československé vlastenectví, které doznalo změny po roce 1993, kdy vzniklo samostatné české a slovenské vlastenectví již v mnohonárodnostní Evropské unii. Nelze pominout, že v českém prostředí v dějinném vývoji se vždy provázely různé české emigrační vlny a společenská ei společenská a náboženská vyhraněnost a rozpolcenost.
Český národ a jeho státnost ve svém sociálním vývoji překonal lidské nerovnosti otroctví, nevolnictví, poddanství, až v evropském prostředí dospěl k občanství, k lidským a občanským právům a k demokratickému parlamentarismu. Český národ v 21. století je vyspělý demokratický stát se všelidskou solidaritou a humanitou. Stát začleněný do Evropské unie, kdy se stává programem mezilidská solidarita a humanita.
Úvahu a zamyšlení se nad smyslem českých dějin v civilizačním evropském a středoevropském prostředí a v české státní a národní kotlině lze posuzovat z existenčních hledisek a z hlediska přínosu českého národa do evropské a celosvětové civilizace. V civilizačním a v evropském prostředí sehrával v minulosti český národ a stát kreativní úlohu v dějinných událostech a hledáním morálního kreditu a národovectví ve všech svízelných okamžicích a ohrožení dočasného nebo trvalého ohrožení české svébytnosti.
Za smyslem českého národa a jeho státnosti v 21. století lze asi pokládat zachování národní a státní existence již v globálním a multikulturním prostředí a svého společenského, politického, ekonomického a sociálního podílu, ve středoevropském a celoevropském prostředí.
Podílet se na sdílené suverenitě a nové revitalizace Evropské unie, a to v celosvětovém kontextu. Nadále rozvíjet českou sociální a mezilidskou kreativitu a tvůrčí schopnosti nejen v českém prostředí, ale v Evropě při hledání jejího nového mocenského postavení. Postavení v globalizovaném a multikulturním lidském společenství.
Dějinným smyslem českých dějin stále zůstává jejich existence a kontinuita a lidské tvůrčí schopnosti v dějinách lidské civilizace. Závěrem jen kreativní verš národního básníka Viktora
Dyka ze sbírky Válečné tetralogie a z básně V mrtvé zátoce.
Je neměnný to zákon osudu,
Zde vegetovat, rozkládat se, hníti
Nevěřím tomu, věřit nebudu. Včerejší život nelze znovu žíti.
