Vývoj české občanské demokracie

Vývoj české občanské demokracie v 21. století prošel řadou dějinných a společenských zákrutů. Český národ a vývoj státního uspořádání prošel dějinnou anabází až ke vzniku České republiky v roce 1993. V rámci 20. století od konstituční monarchie v Rakouském císařství, k republikánské formě za první demokratické a druhé autoritativní republiky, přes existenci ve Velkoněmecké říši, k Lidově demokratické autoritě. Od této omezené demokracie k socialistické státnosti za vedoucí úlohy Komunistické strany Československa až do období zániku Československa a vzniku ze socialistické federace dvou samostatných republik.

Český národ a česká identita a státnost se postupně vyvíjela v konstituční monarchii, v demokratické republikánství, v autoritativní demokratické státnosti za 2. republiky, v rámci socialistického nacionalismu ve Velkoněmecké říši.

Následně lidově demokratická s omezenou demokratickou státností, ze které se stala socialistická za vedoucí úlohy Komunistické strany se satelitním socialistickým stranictvím. Vznikla tak zvaná socialistická demokracie se socialistickým stranictvím v republikánské a federativní podobě. Podobě, která se změnila v roce 1989, kdy socialistický systém zanikl a vznikla nejdříve demokratická federativní státnost a pak dva státy Česká a Slovenská republika. Dva demokratické státy, které vstoupily do Evropské unie a NATO.

Lze si připomenout období socialistické státnosti za vedoucí úlohy Komunistické strany, období postupného vzniku České republiky a nové národní a státní identity a suverenity. Období přechodu od socialismu do období reformace a transformace socialismu do demokratického kapitalismu. Do období postupného vzniku v postkomunistickém období občanské a demokratické společnosti. Společnosti, která v současnosti hledá novou občanskou stabilitu, a to ve vývojovém procesu nepřímé a přímé demokracie. Je to již v období krize demokratické, autoritativní a totalitní státnosti v globalizované a multikulturní společnosti.

Lze si připomenout složitou anabázi od socialismu a komunismu, přes postkomunismus až k dnešní demokratické společnosti.

Mocenská struktura za socialismu a vedoucí úlohy KSČ

Od zániku socialismu k demokratické státnost

Omezení lidové demokracie se po Vítězném únoru 1948 změnilo ve vládu státostrany, kdy se KSČ chopila veškeré moci ve státě. Celá společnost byla prostoupena výstavbou komunistických organizací a stranickými nomenklaturními pořádky.

Obdobným způsobem se vytvářela pod vedením komunistů výstavba ROH, ČSM a SČSP, kdy údernou silou se staly Lidové milice přímo řízené a podřízené straně. Na územním principu vytvářela Komunistická strana síť místních a závodních organizací v místě bydliště a na všech pracovištích společenského, správního a podnikového charakteru, kterou doplňovala síť občanských výborů podřízených Národním výborům místním, městským, obvodním, okresním a krajským.

V rámci orgánů Národní fronty a společenských organizací působily stranické skupiny KSČ ve volených orgánech, a to mimo nekomunistické stranictví. Na všech společenských a pracovních úrovních platily nomenklaturní pořádky, které určovaly, které funkce obsadí členové KSČ. Volby do zákonodárných a zastupitelských orgánů státu byly fasádou socialistické státnosti.

V období let 1948 až 1989 byla koncepce voleb a vytváření volebního, státoprávního zákonodárství vyhrazena kompetenci aparátu ústředních orgánů KSČ. Technika a prováděcí část byly svěřeny voleným orgánům KSČ a pak orgánům Národní fronty. Úloha NS, FS, ČNR, SNR a jejich ústavně právních výborů byla jen podružná, rovněž tak i Národních výborů všech stupňů. A to i v období socialistických reforem.

V období komunistické totality se měnil procentní poměr politických stran a počet bezpartijních v zákonodárných a zastupitelských sborech. Nekomunistické stranictví vzhledem k nomenklaturním pořádkům nebylo zastoupeno v represivních složkách státu a v klíčových politických, společenských a hospodářských funkcích.

Ve státní správě a samosprávě se v jiném prostředí jen mimořádně vyhrazovaly posty nestraníkům a jinostraníkům na základě politických rozhodnutí příslušných orgánů KSČ. Komunistické nomenklatury určovaly, které orgány KSČ navrhují a schvalují zařazení do politických a hospodářských funkcí v socialistickém státě, rovněž které funkce jsou vyhrazeny jen pro členy KSČ.

Tyto nomenklaturní pořádky určovaly i vztahy mezi jednotlivými orgány KSČ a určovaly, kdo navrhuje a kdo schvaluje a vyhodnocuje činnost a výkon v politických a hospodářských funkcích, a to na všech politických a pracovních úrovních socialistické státnosti.

Období komunistické totality mělo celou řadu pravidel pro občany a pro ty, kteří se politicky a společensky angažovali. O jejich pracovním a politickém zařazení v socialistické společnosti rozhodovaly orgány KSČ, a to v celé společnosti. Všeobecně platilo, že kdo se chtěl nějak pracovně a společensky uplatnit, musel se stát nositelem tak zvané „červené knížky“ – stranické legitimace KSČ. Určité malé výhody měli nositelé stranických knížek nekomunistických stran, kteří uznávali vedoucí úlohu komunistů ve společnosti.

Občané bez politické příslušnosti, bezpartijní, měli omezený přístup k pracovním funkcím nomenklaturního charakteru v rámci kádrových pořádků na pracovištích. Výjimku z nomenklaturních pořádků tvořili jen vynikající odborníci a osobnosti, které se dostaly do hledáčku u bezpečnostních orgánů státu.

Řada občanů bez politické příslušnosti byla využívána. A to při povolování cest do zahraničí, kde se vyžadovalo i plnění zvláštních požadavků pro bezpečnostní orgány. Řada občanů bez politické příslušnosti tak byla získána pro širší a stabilnější spolupráci s bezpečnostními složkami státu. Pro vstupy občanů do nekomunistických stran platila zvláštní pravidla a zvláštní schvalovací procesy v oblasti příslušných orgánů KSČ, NF a nekomunistických stran, včetně omezujících pravidel pro členskou základnu ustanovení počtu jinostraníků ve volených státních orgánech a na vládní úrovni, v orgánech NF.

Volení funkcionáři stranických aparátů byli prověřováni pracovníky KSČ a Národní fronty, včetně schvalovacích práv a doporučujících závazných opatření jino stranickým orgánům. V době trvání komunistického režimu doznávala zvláštní pravidla změn na základě centralizačních a decentralizačních normalizačních opatření v rámci KSČ a orgánů Národní fronty. Výjimečná pravidla platila po roce 1948, kdy byly zřizovány akční výbory, a pak v období socialistické reformy a v normalizačním a konsolidačním období.

Národní fronta

Po druhé světové válce proběhly v některých evropských a asijských zemích národní a demokratické revoluce, z nichž některé byly lidově demokratické a socialistické. Politickým výrazem obnovy Československé republiky se stala existence Národní fronty – za vyloučení pravicových stran z lidově demokratické státnosti a její rozšíření o masové zájmové organizace.

V rámci lidově demokratické státnosti se v roce 1948 ujímá moci marxisticko­‑leninské komunistické hnutí, které začalo plnit program diktatury proletariátu, a to na základě Obrozené národní fronty a nastoupení cesty k socialistické výstavbě.

Princip Národní fronty se změnil na základě ustavení akčních výborů NF, které provedly „očistný proces“ v nekomunistickém stranictví, a nové obrozené stranictví se přihlásilo k budování socialismu za vedení KSČ

Vznikl nový druh nedemokratické státnosti na základě socialistického centralismu a přijetí komunistických nomenklaturních pořádků, jimiž byla uzákoněna vedoucí úloha KSČ v československém státě.

Toto proběhlo bez změny lidové demokratické ústavnosti, kdy komunisté prostoupili v rámci třídního boje celou československou společnost. Zásadní změnu pak přináší vznik Československé socialistické republiky v roce 1960 a přijetí nové ústavy. Tato ústava již zahrnuje vedoucí úlohu KSČ ve společnosti, kdy politickým výrazem se stává Obrozená Národní fronta z roku 1948 a deklarování socialistického stranictví za vedoucí úlohy KSČ v socialistické státnosti a ve společnosti.

KSČ zahájila se svým souputnickým nekomunistickým stranictvím cestu socialistické výstavby. V období reformního socialismu v roce 1968 vznikly pokusy o změnu Národní fronty a omezení nebo i ukončení vedoucí úlohy KSČ v socialistické státnosti a společnosti. Jednou z možných variant byla i proměna Národní fronty na možnou koalici politických stran a na sdružení dobrovolných společenských a zájmových organizací v rámci socialistické státnosti. KSČ se však po celé krátké reformní období nevzdala vedoucí úlohy v socialistickém státě ani v Národní frontě, ale ani nomenklaturních pořádků.

Vstup a setrvání sovětských vojsk ukončil pokus o reformu socialismu v Československu na základě konsolidace a normalizace a plnou obnovu marxisticko­‑leninského pojetí Národní fronty v nově vzniklé socialistické federativní státnosti a nově vzniklé ústřední československé a federativní Národní frontě a republikových Národních frontách.

Vzniklá nová federativní a republiková NF se stala prostředkem konsolidačního a normalizačního procesu k odstranění socialistických i nesocialistických reformistů. Marxisticko­‑leninská státnost a ideologie ještě na dvacet let utvrdila existenci totalitního režimu až do roku 1989. Demokratizační proces v roce 1989 nebyl již procesem reformním, ale destrukcí komunistické a socialistické státnosti, v jejímž průběhu zanikla marxisticko­‑leninská KSČ, a i její Obrozená Národní fronta

Kapitalistické a socialistické období

V roce 1989 se zrodila v Československu občanská společnost, která se v současnosti mění na občanskou sociální s občanskou solidárností. Česká republika prošla složitým procesem reformací a transformací více než třiceti let, kde zaměnila socialistický blok a orientaci východní za zásadní příklon k západoevropským demokraciím a společnému obrannému paktu. V tomto vývojovém procesu, kde se projevily klady a zápory doznívajícího socialismu s propojeností s demokratickým kapitalismem vznikala za porodních bolestí novodobá česká občanské společnost.

Občanská společnost, která prošla obdobím zásadních společenských, ekonomických a sociálních proměn. Proměnou společenských, politických ekonomických a sociálních struktur. Zásadně se změnily životní podmínky a způsob prožívání životních údělů. Českému obyvatelstvu se otevřely nové životní příležitosti, nové obzory. Zásadně se změnila sociální skladba a struktura českého obyvatelstva.

V české a občanské společnosti zaniklo parlamentní socialistické a komunistické stranictví. Místo jedné Komunistické strany a satelitního socialistického stranictví vzniklo nové politické spektrum a politická pluralita a mnohostranné vládní koalice. Rovněž byla nastolena nová ústavnost, demokratický parlamentarismus. Stranická pluralita, která byla postupně obohacena o různá hnutí a společenský aktivismus. V nové občanské společnosti se rozplynul jeden milion a šest set tisíc bývalých komunistů a příslušníků satelitního stranictví, včetně příslušníků Národní fronty. Místo masového stranictví vzniká mnohočetné stranictví s malými členskými základnami.

V postkomunistickém období se změnila společenská a politická orientace českého obyvatelstva. V demokratickém občanském prostředí vznikl politický pragmatismus, korupce a lobbismus a značná sociální nerovnost, ale i bezdomovectví a nový druh chudoby u části obyvatelstva. České obyvatelstvo se dostalo do stádia přesycenosti stranického a koaličního pragmatismu.

Pragmatismu, založeném na politickém slibu, že získáme životní úroveň, která je ve vyspělých západoevropských demokraciích. Po více než třiceti letech se česká společnost ocitla na bodu stagnace životní úrovně (s vyspělým sociálním a zdravotním systémem), kdy se spíše životní úroveň snižuje a nenavyšuje. Nadále české obyvatelstvo může žít a prožívat svůj sen o životní úrovni a evropské solidaritě.

Nastalo však období, kdy zřejmě již končí postkomunismus, kdy se již ztratila úloha v občanské demokracii komunistického a socialistického stranictví a do popředí se tlačí generace nepostihnuté komunistickou a socialistickou zátěží.

Vzniká období pro zamyšlení, jak překonat českou a evropskou krizi v globálním a multikulturním lidském společenství. Jak na dosažených výsledcích demokratické české společnosti pokračovat k lepším perspektivám. Jak vyřešit rozpolcení a vyhraněnost v soudobé společnosti a dosáhnout n á r o d n í a  s t á t n í s j e d n o c e n o s t i.

V evropském a českém prostředí asi nastává čas vnitřní katarze nad současným stavem české a evropské demokracie, demokratických struktur a mechanismů. Je možno si uvědomit, že přes všechny negace je česká demokratická společnost ve výhodném občanském postavení. V postavení, kde se smísily klady a zápory kapitalismu a socialismu v demokracii nového typu a vytvořila se nová občanská a demokratická společnost.

Vznikla občanská a demokratická společnost, vyladěná a vyhraněná s o c i á l ně a  s  m e z i l i d s k o u so l i d a r i t o u. Společnost, která hledá v přímé a nepřímé demokracii nové vývojové trendy.

Od demokratického kapitalismu k demokratické sociální státnosti

Je nutno konstatovat, že ani současná demokracie není na věčné časy, tak jako nebylo kdysi přátelství se Sovětským svazem. V lidské společnosti se stále mění vztahy mezi demokratickou, autoritativní a totalitní státností. Mění se životní postoje a sociální struktury v občanské společnosti.

Nastupující generace české společnosti, již žijící ve svobodném demokratickém prostředí, již z lůna demokratické společnosti se postupně ujímají svého existenčního bytí, ale i hledání svých perspektiv. Prioritním zájmem je taková občanská a demokratická společnost, která jim bude schopna nejen zabezpečit životní současnou, ale i osobní, pracovní a společenskou perspektivu.

Nové české generace si uvědomují, že rodná Evropa a rodná Česká republika ve svých současných a byrokratických a hodnotových podobách ztrácí svou křesťanskou hodnotovou stabilitu a mocenské postavení. Postavení v neklidném a mocensky nevyváženém prostředí planetární globalizace a multikultury.

Evropská a česká veřejnost si postupně uvědomuje ztrátu mocenského postavení Evropy jako kontinentu mezi třemi světovými supervelmocemi a zanedbání péče o svou obranu a bezpečnost, ale i o svou životní úroveň a sociální jistoty.

Česká veřejnost si začíná i uvědomovat slabiny své ekonomiky a vnitřní vyhraněnost svého politického spektra. Vnitřní rozpolcenost v krizových vnitrostátních a zahraničních postojů. Postojů, kdy válečný konflikt se dotýká středoevropského prostoru.

V této souvislosti je možno si připomenout občanský manifest při vzniku Československa, občanskou snahu po jednotě a národní souručenství při připojení k Velkoněmecké říši, občanský odpor při Sovětské okupaci a vznik občanského fóra a demokratické občanské společnosti.

Česká současná občanská, národní a státní s o u n á l e ž i t o s t a jednota se jeví jako potřebná. Potřebná ve vzniklé krizové české a evropské vnitřní a venkovní krizí.

Jen občanská semknutost může překonat stagnaci a řešení zadluženosti české společnosti a státu a posunout a přiblížit se k vyšší životní úrovni a sociálním jistotám. Jen na základě národní a státní soudržnosti je možno strukturalizovat a vitalizovat Evropský kontinent.

Český národ a česká státnost ve svém středoevropském prostředí svým duchovním a kulturním bohatstvím a lidskou dovedností a kreativitou plnily úlohu ve středoevropském a evropském dění.

V české středoevropské kotlině se i spoluvytvářely evropské dějiny a evropská kultura.

Česká demokratická společnost přes své společenské krizové stavy právě svým sociálním cítěním a lidskou solidaritou asi má nejblíže k vytváření a účasti na vytváření vlastní a evropské sociální státnosti. Český národ a stát ve své společenské a politické jednotě je schopen čelně se účastnit přeměny byrokratické a málo funkční Evropské unie na celoevropskou federaci nebo konfederaci.

Prioritně se účastnit znovu obnovy evropského mocenského postavení v procesu globalizace a multikulturnosti v lidské společnosti ve světovém měřítku.

Literatura

Léta touhy a zklamání, V.R, 1920

Všeobecná státověda, J.L, Praha, 1996

Dějinný úděl, M.G, Brno., 2OO4

Demokracie a její kritici, R.D, Praha 2009