Článek
Lidský činitel v dějinném procesu
Každý člověk již při vstupu do života přichází do existujícího společenského a politického systému a do vnějšího prostředí, které se již vy-tvořilo před jeho narozením, a které se za jeho života stále mění. Ve stálé změně a proměně pak probíhá celý lidský život, který ovlivňují neustálé vnější změny. Nutnost a náhodnost jsou hlavníma směry v širokém řečišti života člověka a společnosti, kde se člověk pohybuje a hledá svou životní cestu. Člověk je svobodný ve svém duchovním životě, ale již méně svobodný ve svém lidském životě, který je více nebo méně závislý na nutnosti a náhodě, kdy lidská svoboda je závislá na mezních bariérách a možnostech, které jsou dány okolním prostředím - v nějaké časop-rostorové jednotce.
Každá lidská bytost má možnost pasivně nebo aktivně se účastnit na tvorbě dějinných události, skutečností a dějů ve společenském a politickém prostředí svého života.
Souhrn určitých skutečností a dějů člověka je součástí jiného souhrnu, složitějšího komplexnějšího souhrnu a celku. Člověk vytváří události, skutečnosti a děje duchovního, pracovního, organizačního a jiného charakteru, které jsou spolučiniteli jiných událostí, skutečností a dějů. Tento dějinný proces, spojený s existencí člověka a lidské společnosti, probíhá nepřetržitě, na základě stále vznikajících realit za pokračujícího pohybu lidstva do další skutečnosti.
Nějaký objektivní časový průřez dějinami lidstva mimo subjektivní lidské poznání, mohl by ukázat skutečnou spojitost dějů a lidských prožitků se společenským a hmotným prostředí a jejich proměnu v novou kvalitu a v nový vývojový posun, což je mimo lidské schopnosti.
V okamžiku, kdy nespočet planetárních časových posunů znamená změnu reality a nějakých dějů a souvislostí, vzniká něco nového, nονά perioda, epocha, ve které se promítá přeměna a změna - vývojový a časový posun.
Lidská bytost zrozená před deseti tisíci léty nemohla použít střelný prach a zbraň, jejichž vznik předpokládá jinou úroveň lidského poznání a společenského a vnějšího prostředí. Člověk z doby kamenné nemohl být schopen vymyslet kybernetický stroj a člověk průmyslové společnost není znovu schopen používat primitivní nástroje k zabezpečení své obživy. V období kamenné společnosti nemohl vzniknout televizor, letadlo, neutronová bomba, protože rozvoj technického myšlení a průmyslové výroby jsou spojeny s jinou etapou lidského vývoje a s jinou společenskou formací. Rovněž i s jinou duchovní a hmotnou úrovní, poznáním a prostředím člověka a společnosti.
Základními prvky dějinného procesu a vývoje je člověk a společnost a jeho vnější prostředí a vzájemná propojenost v nějaké časoprostorové jednotce.
Dějinný proces má svou minulost, přítomnost a perspektivní budoucnost za stálého vytváření nespočetného množství skutečností, dějů a událostí. Člověk se ve svém životě začleňuje do duchovního, sociálního a společenského prostředí, do pracovního úsilí a stává se anonym-ním činitelem v dějinném procesu.
Lidská společnost, její dějiny a historie
Lidské dějiny, od svého začátku, nepřetržitě existují a jejich trvání je závislé na existenci člověka a lidské společnosti. Zákonitosti vývoje člověka a lidské společnosti jsou totožné s dějinnými zákonitostmi v jed-notných časoprostorových jednotkách, které se odehrávají mimo lidskou poznatelnost.
Lidský činitel je však schopný hodnotících úsudků o událostech, skutečnostech a dějích, ale jen v časovém odstupu a jen v určitých lidských souvislostech.
Touha a snaha každého člověka po lepším naplnění a prožiti lidského života, kdy představy a cíle jsou různé, je hnací duchovní silou jednání a konání, která vytváří pokrok a podmínky pro změnu společenského řádu té či oné lidské civilizaci.
Lidskou společnost je však možno přirovnat ke stále odumírajícím a obnovujícím se okům obrovské sítě, která se neustále pohybuje ve vesmírném prostoru z minulosti, k neznámé budoucnosti. Jediným pojítkem s právě uplynulou minulostí je faktor přítomnosti, stálý reprodukční proces, přenos lidských duchovních a pracovních zkušeností a lidské vědomí a existence.
Dějinnou minulost lidstva lze charakterizovat jako uplynulou realitu, ve které se tvoří a vznikají nové reality a formuje se blízká i vzdálená budoucnost.
Vzájemná působnost a vzájemná podmíněnost jednotlivce a společnosti je základním znakem dalšího dějinného vývoje. Míra účasti jednotlivého člověka na spoluvytváření dějin lidstva a jeho podíl na tvorbě dějin se v některých případech vymyká z nějakého průměru a stává se nadprůměrná. Dějiny člověka a lidstva jsou i dějinami jeho duchovního a pracovního úsilí, jeho společenských a politických forem, umění, tech-níky, morálky a jiných duchovních pracovních projevů.
Smysl a cíl lidských dějin
Je lidský život již předem předurčen a jsou lidské dějiny shodou již předem určených realit, anebo jsou projevem lidské duchovní a pracovní činností? To jsou otázky, na které člověk a společnost ve svém vývoji hledal a hledá i nalézá různé odpovědi. Je nespornou realitou, že člověk a jeho poznávací schopnosti nejsou schopny zachytit a vyhodnotit minulé a současné reality ve všech souvislostech, příčinách, důvodech a důsledcích. Na základě dílčích znalostí vytváří člověk řadu vědeckých a nevědeckých hypotéz, teorií a domněnek, které vždy vy-cházejí ze stupně kvality současného lidského myšlení a poznání.
Dějiny člověka a lidské společnosti se jeví jako neustálý vývojový pro-ces za neustálé kvalitativní přeměny člověka, společnosti v měnícim se vnějším prostředí. Tento vývojový proces probíhá za neustálé biologické, chemické a fyzikální přeměny v kvalitě a kvantitě živé a neživé hmoty. Tento vývojový proces probíhá však za neustálého nárůstu a rozvoje jeho duchovna. Dějinný vývoj se zřejmě uskutečňuje na základě cyklický opakovaných procesů duchovní a hmotné lidské podstaty. U fyzické podstaty člověka jsou platné zákonitosti hmotného prostředí, kdy na další generace přechází návaznost pracovního a tvůrčího úsili i po smrti jedinců. U duchovní podstaty se zachoval a přenáší duchovníodkaz pro další generace.
Ve vývojovém a dějinném procesu člověka a lidské společnosti existuje neustálá cyklická proměna živé i neživé hmoty ve směru nebyti. Proměnná, ve směru bytí - vývoje a rozvoje - je narůstání a změna kvality lidského duchovna a poznávacího procesu.
Lidský život se jeví jako něco daného a vyskytující se realita v náhodných souvislostech v kontinuálním lidském a společenském vývoji, který je omezen neznámou časoprostorovou jednotkou, která se vymyká a přesahuje poznatelné možnosti lidského činitele.
V lidských dějinách existují anonymní i výjimečně osobnosti, které svým významem a individualitou vystupují z anonymity do dějinného popředí. Anonymní i výjimečné osobnosti jsou však součástí sociální struktury, která se vyznačuje značnou složitostí a proměnlivostí a lidské rozdílnosti a nerovnosti. Člověka a společnost je možno z lidského úhlu pohledu posuzovat podle různých kritérií, vytvořených vždy jinými v jiné realitě.
Lidské dějiny tvoří nepředstavitelný souhrn uplynulých událostí a je-jich vztahů, vazeb, spojů, příčin, důvodů a následků, účinků a společenských a hmotných jevů. Vývojová zákonitost platná pro vesmír a veškeré vesmírné dění platí i pro člověka a lidstvo a vytváří nějaký rámec, ve kterém se odehrávají i lidské a společenské reality.
Člověk a lidstvo ve svém vývojovém procesu si postupně vytvářeli a vytváří filozofii své existence a svých dějin, která vždy vychází ze současného poznání. Lidský činitel, na základě svých poznatků, posuzuje minulost a současnost a vytváří vždy nový subjektivní pohled na svou minulost svou historii. Každá lidská generace cítí potřebu sestavovat vždy znovu lidskou historii a naplňovat minulost vždy svým novým vý kladem.
Minulost vždy lze zkoumat jen z pohledu současnosti a historik je vždy spojen svou existencí s dobou, ve které žije. Historické poznání lze charakterizovat jako průběžný proces interakcí mezi subjektem (historikem) a objektem (fakty). Historické poznání není souhrnem uplynulých realit, dějů a událostí, ale souhrnem různých soudů o nich. Historické poznání je vždy relativní a historická pravda vždy subjektivní. Podstata historické práce je skryta ve vědomé uspořádanosti toho, co historik předkládá společenské veřejnosti. Historie lidstva je jakýsi pohled na minulost, ale pohled vždy vycházející z přítomnosti, a protože se pohledy stále mění je nutno historii tvořit vždy znovu.
„První kategorií historického vědomí není vzpomínka, ale předtucha, očekávání a příslib.“ (Georg Wilhelm Friedrich Hegel *1770 +1831).
literatura:
RYNEŠ, Václav. Perspektiva lidstva, člověka a sociální stát. Praha: Knihař, 2015. ISBN 978-80-86292-75-5.
RYNEŠ, Václav. Paradigma a vize lidské společnosti. Praha: Epocha, 2019. ISBN 978-80-7557-217-2.
RYNEŠ, Václav. Z dějin lidství v kosmu. Praha: Epocha, 2023. ISBN 978-80-278-0103-9
