Za církev, národ a stát – v dobách nejistých

Cesty československého a českého katolicismu ve 20. století se setkávaly s dvojí snahou o násilnou sekularizaci českých historických zemí.

V letech 1939–1945 to byl německý nacismus a socialistický nacionalismus a pak v letech 1948–1989 komunismus a nejprve lidově demokratická a pak autoritativní socialistická státnost pod vedoucí úlohou Komunistické strany a její převodovou pákou Národní frontou Čechů a Slováků.

V letech 1939–1945 končí československá státnost a české historické země se stávají Protektorátem Čechy a Morava a součástí Velkoněmecké říše; vzniká samostatný Slovenský stát pod německou patronací. Zvláště v prostředí českých historických zemí se po mnichovských událostech probouzí národní odpor české veřejnosti, který zvláště vyvrcholil na Chodských slavnostech u svatého Vavřinečka na Domažlicku, kde vystoupil bývalý zemský předseda Československé strany lidové monsignor Bohumil Stašek. Po vzniku Protektorátu se formuje organizovaný odpor a nastává období přímých německých represí a zatýkání a věznění českých lidí.

V zahraničí se postupně formuje československá, česká a slovenská emigrace, která vojensky vstupuje do válečné vřavy po boku západních spojenců proti Velkoněmecké říši.

Ve válečném období se předsedou emigrační vlády stává bývalý předseda Československé strany lidové J. Šrámek a vládním činitelem duchovní Hála. Protektorát Čechy a Morava přinesl individuální a hromadnou persekuci všeho českého obyvatelstva i pokus o likvidaci českého národa.

Ve všech sociálních vrstvách českého obyvatelstva doutnal veřejný i skrytý vzdor proti okupantům, který byl však nemilosrdně postihován německou správou, jejími bezpečnostními orgány. Do odbojových pozic se nestavěli jen bývalí vojáci československé armády, ale i vlastenci různých civilních profesí a náboženského vyznání. Krutě byly postiženy vrstvy české kulturní inteligence a mezi nimi řada katolických duchovních a katolických intelektuálů.

Již za první republiky se český katolicismus vymezoval z hlediska papežských encyklik a vzniklé Katolické akce proti všem sekulárním ideologiím ze svých pozic křesťanského solidarismu a humanismu a proti všem projevům sekularismu.

Křesťanská sociologie a křesťanský korporativismus neměly politické zaměření až na výjimky, kdy někteří katoličtí intelektuálové koketovali s prvky stavovské státnosti.

Český katolicismus, který překonal prvotní proticírkevní tendence, se stal oporou československé státnosti a jeho brannosti v třicátých letech 20. století.

Za druhé republiky se český katolicismus stal součástí národní snahy o zachování omezené státnosti i snah o nový řád a omezení demokracie již v sevření nepřátelského vnějšího okolí. Katolická veřejnost se postavila za národní jednoty a za druhé republiky za národní souručenství za aktivního a pasivního odporu proti zavedeným německým pořádkům v historických zemích.

Proklamovala svatováclavské křesťanské tradice, včetně slovanského unionismu. Řadu českých katolických intelektuálů a katolických veřejných činitelů, duchovních, novinářů a kulturních pracovníků pak za Protektorátu postihly represe a řada z nich skončila v německých koncentračních táborech.

Po druhé světové válce byla ustavena třetí lidově demokratická republika. Její představitelé nechali odsunout Němce a Maďary (většinou katolického vyznání) a zakázali pravicové strany. V jejím rámci se uplatnili radikalizující a socializující tendence komunistického stranictví. Společnost se v rámci nového státu sekularizovala na bázi komunistické ideologie a vyostřovaly se postupně vztahy nejen s římsko-katolickou církví, ale i s nepolitickým i politickým katolicismem.

Ten byl v českých historických zemích reprezentovaný ČSL a na Slovensku Demokratickou stranou. Po uchopení moci v lidově demokratické státnosti v roce 1948 následovala nová vlna sekularizace, tentokrát komunistická. Stát se pokusil odtrhnout český katolicismus od Vatikánu a ustavit národní a socialistické církve v područí komunistické a socialistické státnosti.

Nastalo nové údobí protináboženských a proticírkevních represí, které provázely internace biskupů, likvidace řádů, řeholí a kongregací a vznik pro socialistické duchovní organizace a socialistické nekonfesní ČSL jako souputnické strany KSČ v Národní frontě Čechů a Slováků.

Politické represe, internace a vězení postihly část katolického duchovenstva a katolického kulturního a stranického prostředí. Nastalo období rozpolcenosti v českém katolicismu. Část katolických věřících se socializovala, část se odmítla politicky angažovat a uchýlila se do své víry, někteří emigrovali, a část katolického duchovenstva skončila v internaci a komunistických lágrech.

Československý katolicismus přežíval v komunistických lágrech a interním prostředí katolíků, kteří se své víry za nepříznivých okolností nevzdali. Je však nutno poukázat na rozdílnost sekularizace metodikou a cíli nacismu a komunismu uplatňovaných v československém prostředí.

Cílem nacismu byla postupná likvidace českého národa a židovské národnosti. Cílem komunismu se stalo bezvěrectví a sekularizace pod vedením Komunistické strany Československa.

Oba totalitní režimy se nezdráhaly fyzických likvidací nepohodlných osob. Koncentrační německé tábory byly určeny pro konečnou likvidaci všech odpůrců, zvláště židovské národnosti. Komunistické lágry byly určeny k izolaci pro komunismus nepřátelských živlů – popravy nabyly masového charakteru a postihovaly revizionistické komunisty.

Poměry v koncentračních německých táborech nelze srovnávat s poměry panujícími v komunistických lágrech. Společné měly vedle osobních skupinových represí pohrdání lidskou bytostí, šikanu a používání různých mučících prostředků. Rozdíl spočíval v tom, že německé koncentráky existovaly nejdříve v mírovém a pak ve válečném prostředí.

Ruské lágry byly součástí mírového, válečného i poválečného prostředí a staly se trvalou součástí komunistického a sovětského systému. V poválečných československých podmínkách byly komunistické lágry určeny pro všechny skutečné a vymyšlené odpůrce komunistické strany a režimu v poválečném období. V československých podmínkách se konaly vykonstruované procesy, věznění, internace, převýchova, ale i mučení a popravy odsouzených.

Komunistický režim projevoval i ochotu k převýchově a znovuzařazení do socialistické výstavby společnosti, když se snažil o politické rehabilitace.

RYNEŠ, Václav. České duchovní skalisko: český katolicismus v 19.-21. století.(s. 589-592) Praha: Epocha, [2025]. ISBN 978-80-278-1593-7.