Článek
Už ve svém předchozím textíku
jsem na sebe prozradil, že hodně pamatuji. Za to, že jsem nebyl svědkem ústupu Napoleonových vojsk z východních stepí, nejspíš může jen to, že prchali jinudy. Zažil jsem ale jiné dějinné události a potkal i dost těch událostí, které se mě přímo dotýkaly a ovlivnily můj náhled na dění.
Kromě toho jsem od malička hodně četl a nějakou dobu i chodil do škol, takže se na mě pár vědomostí nalepilo.
Čtení, zájem o historii i současné dění, spousta koníčků, svérázné názory a zkušenosti mě časem přivedli i do diskusí k článkům na Seznamu a tím i k novým zkušenostem a zjištěním.
Tentokrát se chci pozastavit u reakcí mladších a mladých na nás starší v diskusích, ale i všeobecně.
Ohlasy na zmíněný předchozí text mě překvapily. Kupodivu se neozvali ti útoční, a všechny ohlasy byly jen kladné. To je opravdu vzácnost v dnešních rozjitřených diskusích a komentářích.
Jeden ohlas mě ale překvapil obzvlášť. Byla to reakce začínající slovy „Mám do důchodu daleko, ale…“ Ten mladý muž dále pokračoval slovy respektu a povzbuzení. To jsem opravdu nečekal, přestože z vlastních zkušeností smýšlím o mladých lidech převážně pozitivně.
Tehdy jsem se rozhodl pokračovat psaním, právě o své kladné zkušenosti s konkrétními mladými lidmi. Protože ale mívám ve zvyku nechat text „zrát“, podařilo se mi mezitím v diskusích potkat jeden zajímavý a druhý „obdivuhodný“ příklad mladého člověka, které mě přiměly původní text dosti změnit.
První hoch se mě snažil přesvědčit, že internet je platforma, na níž je projevem svobody a rovnosti tykání každému. Snad mi odpustí, že mě nedokázal přesvědčit a že jej za sobě rovného nadále nepovažuji.
Ovšem druhý mladík byl opravdu „klasa“, už oslovením „Sbohem, dědo“. Tím zřejmě chtěl podpořit následující doporučení, abych se naučil kanastu a odebral se do domova důchodců. S hlubokým politováním mu nemohu vyhovět. Kanastu hraju od sedmi let, prý ne špatně, a bydlím ve svém. Dále v textu použil zvrat „starý netopýr“. To už mě opravdu zaujalo. Je přece skvělé zjistit, že hošík mezí nímž a mnou je celá generace, obsahující mé děti a jeho rodiče, tedy že i on má vřelý vztah k přírodě, ví, co je „netopýr“, a dokonce to slovo dokáže i použít ve slovním spojení. Zvědavě jsem nahlédl do jeho profilu a pobavení se stupňovalo. Jestliže původní zprávu určenou mně, by někdo mohl pochopit jako útok, hlubší „listování“ v profilu onoho jedince mi potvrdilo podezření, že se jedná o místního baviče, něco na způsob stand-up komiků, ale poněkud nižší úrovně. Věřte, nebo ne, bavil jsem se při čtení skvěle. Chlapec do svých textů dokonce umně propašoval informaci, že absolvoval vysokou školu a cestuje. To udělal dobře, protože z úrovně jeho textů by to nikdo nepoznal.
Nemohl jsem si pomoci a přidal jsem si ho do sledovaných vedle jednoho z editorů, kterého respektuji, ale také vedle jemu dosti podobné, leč výrazně agresivnější osoby ženského rodu, která se už v diskusích stala pojmem. To abych je neztratil ve spleti diskusí a mohl se kdykoliv opět pobavit, bude-li mi smutno.
Musím přiznat, že tyhle útoky mám docela rád, vždy si při nich totiž, kromě pobavení, také uvědomím, jednak o kolik přečnívám nad pisatelem já sám a také o kolik přečnívají moje děti, což vlastně znamená, že jsem je nevychoval špatně.
A ponaučení, je-li nějaké?
V každé diskusi se objevuje široká škála lidí. Vzhledem k mému pokročilému věku je většinou mohu označit za „mladé“. Podle způsobu reakce potom vnímám tři základní skupiny.
Jsou to ti, kteří v příspěvku souhlasí a reagovat není třeba, nebo jen poděkováním. Povzbuzení potěší, společný názor utvrdí v přesvědčení.
Vedle nich se tu samozřejmě objeví lidé, kteří nesouhlasí, aniž by porušili pravidla slušnosti. S těmi má cenu polemizovat a předkládat argumenty. Výsledkem může být, že přesvědčíte vy je, oni vás, nebo diskusi uzavřete remízou. Z takové diskuse lze vyjít s novými dosud neznámými informacemi. Víte například o tom, že Brazílie převzala české turistické značení? To je jedno z mnoha zjištění získaných právě v diskusi.
Další skupina také dává najevo nesouhlas, ale netrápí se něčím tak „zbytečným“, jako je slušnost a ve většině ani nepředkládá argumenty. Obyčejně se projeví tykáním, urážlivým oslovením a vesměs primitivním textem. Pokud s nimi zkusíte polemizovat, dostanete zpět opět zcela prázdný text, jen s těmi vyčnívajícími pokusy urazit. Tady je potřeba zvážit, jestli dotyčný autor pouze ukapává jed bez valného smyslu a je lepší minout ho, nebo jestli jeho „nedostatečnost“ dokáže pobavit a je vhodné jej dopsat do seznamu bavičů.
Rád bych se ale z tohoto třídění vrátil od všech mladších, než jsem já, k těm opravdu mladým. Někde jsem vyčetl definici, která říká, že mládí končí v 36 letech, což definuje právě tu skupinu, která je ode mě přes jednu generaci vzdálená.
Připouštím, že jsem ve věku, kdy se z času na čas člověku derou na jazyk věty typu:
Kam to ta dnešní mládež spěje? To za našich mladých časů nebylo. A podobně.
Naštěstí jsem, před dosažením škarohlídova věku, měl silný zážitek se skvělými mladými lidmi, který mi dodnes nedovolí tyto věty použít.
Snad nebude příliš nudné, když ten zážitek ve velmi zkrácené podobě popíšu.
Kdysi dávno jsem potkal nemoc, syndrom nesoucí dvě lidská jména, která mi dočasně vzala pohyblivost. A právě tehdy, po odeznění příznaků nemoci, jsem v rehabilitaci potkal trojici neuvěřitelných mladých lidí. Asi by mělo být normální, že se o klienta rehabilitační pracovníci budou starat a rozhýbávat. Ale já později zjistil, že tito mladí, po příchodu domů po své normální pracovní době, místo odpočinku zapadli do odborných knih. Z nich studovali a poté po telefonu konzultovali postupy, které by na mně mohli zkusit a rozhýbat moje neposlušné končetiny, které se dlouho nechtěly vrátit ke své běžné práci.
Podobný přístup ke mně potom měli i mladí terapeuti v lázních. Měl jsem velkou snahu vrátit se naplno do života a oni mi umožnili, kde to jen bylo možné, naložit si víc, než jsem měl předepsáno a asistovali mi při tom. Tím mi potvrdili, že zkušenost s těmi z naší nemocnice zdaleka nebyla výjimkou.
Tyhle i jiné zkušenosti, třeba s mladými, velmi schopnými kolegy v práci, mě přesvědčily, že ta dnešní mládež není horší, než jsme byli my, je jen jiná a prožívá svůj produktivní život v jiné době, v jiných podmínkách. Umí jiné věci, než my, a zase naopak, zapomínají činnosti, které byly běžné pro nás a dnes postupně ztrácí smysl.
S notnou dávkou pýchy se musím přiznat, že to přesvědčení čerpám i z vlastních dětí. Ale to spíš patří do mých soukromých radostí.
Na závěr, bych rád zmínil tu menší holčičku s velikánskou mašlí na titulní fotce. Dokázala se, sama už v letech, bezchybně roky starat o svou tehdy více než devadesátiletou matku a dodnes v tom nevidí nic výjimečného, co by stálo za zmínku. Ona je jednou z odpovědí na citát v úvodu: Je zvykem naší kultury starat se o dříve narozené.
Tím bych pro tentokrát skončil, abych vás neotrávil, a zároveň si nechal něco na příště.
Mějte hezký den a radujte se i z maličkostí.
