Článek
Někde v hlubinách svého vědomí a podvědomí mám uložené pojmy jako rodná země, mateřský jazyk, otčina. Už jen ta označení, evokující nejbližší rodinné vztahy předjímají silný vztah, který by měl být blízký každému z nás.
Pro pojem vlastenectví, nebo patriotismus, odvozený od slova patria – otčina, je zajisté mnoho definicí i osobních náhledů každého z nás. Já se dnes ze všech, které mě napadají, chci zabývat čtyřmi, které vnímám jako nejdůležitější.
Prvním, kterým chci začít, je vztah k zemi, krajině a její přírodě jako takové.
Nosím v sobě přesvědčení, že naše vlast je zemí, kterou nám dal bůh za odměnu, i když mezi obyvateli výrazně převažují bezvěrci. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Bohužel jsem se k této myšlence, daru od boha, nedopracoval sám. Kdysi jsem tento názor četl od jiného autora a přijal jej za svůj.
Naše zem oplývá úchvatnými krásami přírody a historickými skvosty, na jejichž shlédnutí jeden život nestačí. Něco o tom vím, protože jsem se narodil v Zahradě Čech a pořád žiju na jejím okraji v „Bráně do země České“, tedy v Portě Bohemice.
Naše zem má kromě všech krás velmi příznivé klima a je od přírody bezpečná. Naše sopky jsou vyhaslé, nebo klidné, nebezpečné zlomy zemské kůry daleko a hradba hor ji většinou ochrání před silnějšími větry, i když bohužel ne vždy. Pokud ji pohromy postihnou, je to častěji spíš důsledek lidské činnosti, jako například narovnání meandrujících řek, vedoucí k ničivým povodním v nedávné minulosti, nebo chátrání lesů vlivem průmyslových exhalací.
Přestože teď pominu ony exhalace a povodně, strdí, jmenované praotcem Čechem, mi pomalu hořkne a mléko kysne, když se projdu loukami a lesy, které se mnohým staly skládkou odpadů nejrůznějšího druhu.
Ostatně i ti skákající na starobylých náměstích před velkoplošnými obrazovkami, teď jsem o ně tedy zavadil, za sebou obyčejně zanechávají neskutečnou spoušť odpadků, i když jistě ne všichni. Proto jejich skandování, doprovázené hopsáním, nemohu za vlastenectví považovat. A možná právě oni, nebo jim podobní, potom cestou domů vyhodí z auta do příkopu pytel s odpadky. Jindy, zase bez zábran zavezou své odpadky někam do lesa. A to přesto, že vlastně mají řádně zaplacený svoz odpadu, nebo v obci sběrný dvůr. To je něco, co se vymyká mému chápání. Ta popelnice je přece blíž!
Pro mě je základní složkou vlastenectví snaha o poznání a péče o přírodu rodné země, nebo alespoň její nepoškozování.
Druhým z hlavních aspektů vlastenectví je pro mě láska a respekt k rodnému jazyku. Jedná se o jeden z nejsložitějších a zároveň nejpružnějších jazyků na světě. To, co náš jazyk dokáže, je neuvěřitelné. Přestože se občas pokouším o nějaké literární tvary, zdaleka se necítím být hoden srovnání s tak skvělými znalci jazyka, jakými byli například „učitel ve výslužbě“ Miloslav Šimek, nebo Luděk Nekuda. Právě žonglování Luďka Nekudy s jedním, dvěma, třemi, čtyřmi zápory ve větě obsahující pouze čtyři slova, je naprosto úžasné. Nebo naopak dopis bez jakéhokoliv „ne“, podepsaný „tvůj kuda“, je pro mě dalším neskutečným zážitkem, kdykoliv se znovu objeví v éteru. Tohle nedokáže žádný jiný jazyk na světě.
A tak bych mohl dále zmínit profesionály v práci s jazykem Jiřího Žáčka, Miroslava Horníčka, a z dnešních třeba Daniela Stacha. A skoro bych zapomněl na laskavý přednes i skvělou češtinu Miloně Čepelky, nebo Zdeňka Svěráka.
Který jiný jazyk umí jen mezerou mezi písmeny, případně interpunkcí obrátit význam obsahu věty?
Příklad? Třeba:
Když všichni chcete, já nejsem proti.
Když všichni chcete, já ne, jsem proti.
Náš rodný jazyk je naprosto výjimečný, a to se ani nezmiňuji o možnostech, které mu dávají související nářečí, argoty, nebo úmyslné „přeřeky“.
Naproti tomu mi trhá uši, jak jsou schopní český jazyk mrzačit dnešní „profesionálové“ vystupující v médiích. Nechápu, jak mohou provozovat práci založenou na jazyce, s nímž neumí zacházet natolik, že to poznám i já. A to můj vrozený jazykový cit, značně utrpěl dlouhým pobytem v jiné části naší tehdejší země, která je dnes už cizinou.
Nicméně snažím se svému mateřskému jazyku, přes tuto skutečnost ubližovat co nejméně.
Dalším klenotem souvisícím s vlastenectvím, je historie naší země. Ta byla mnohokrát obětí politiky od snahy asimilovat národ do vládnoucího soustátí, přes všechny války, které jí prošly, přes komunisty až po dnešní podlézavé snaživce. Byla deformována, jak se právě vládnoucím hodilo. I proto považuji za důležité, neomezovat výuku historie na školách, jak se občas ozývá z médií.
Můj vztah k historii naší vlasti se odvíjí od citátu: „Země, která nezná svou historii, musí si ji prožít znovu.“ Tento citát je i dnes aktuální vzhledem k podobě současných událostí příliš blízko nás s událostmi z počátku II. Světové války, nebo i s událostmi srpna 1968.
Když dnes čtu příspěvky zabývající se naší historií tady na seznamu, často zírám v údivu, nad informovaností autorů, které bych rozhodně nenazval amatéry. Myslím, že v historii nejsem žádný ignorant, ale tito lidé, zobrazující historii bez náplav ideologie a příkras mají můj respekt. Jejich příspěvky nedokážu přejít bez povšimnutí a vždy se rád přiučím, nebo zapojím do diskuse.
Hrdost a vlastenectví s ohledem na historii, podle mě, spočívá jak v hrdosti na slavná období, a že jich nebylo málo, tak na období, u nichž lze být hrdý jen na to, že je národ dokázal přečkat a poučit se z nich.
Tím jsem prozatím zmínil tři aspekty vlastenectví. Krajina, jazyk, historie…
Ve druhém odstavci jsem ale zmínil, že z mého pohledu jsou ty aspekty čtyři.
Tedy ten čtvrtý… Ten čtvrtý aspekt si vyžaduje rozsáhlejší úvahu, než je zkratka o třech už zmíněných. Proto si jej nechám do dalšího článku, pokud k němu najdu odvahu.
Na čtenářích nechám úvahu, který aspekt by to měl být podle nich, i které další aspekty je napadají a považují je za důležité.
Mějte hezký den
