Článek
Na nádraží Wien – Nord do mého vozu kráčí po červeném koberci těsně před půlnocí skvěle oblečené dámy v pánském doprovodu a já v nové uniformě od nich vybírám jízdní doklady a uvádím je do jednotlivých oddílů s připravenými lůžky. Moje nabídka občerstvení je okázale ignorována a teprve, když panstvo ulehne ke spánku, na dveře mého minibaru zaklepe pán, který si česky žádá miniaturní becherovku. Chvíli u mne posedí a já si mu stěžuji, že se ke mně cestující chovají tak, jako bych postavil Temelín.
Uklidňuje mne tvrzením, že to není nic osobního a že i on sám, když v roce 1969 emigroval do Rakouska se setkával s přežitky z „mocnářství“, kdy Češi byli vnímáni jako kočí nebo služky. „Ale já jsem vnuk ruské hraběnky, kterou si ze Sibiře přivezl můj děda legionář,“ vypadlo ze mě. „Opravdu? No, to je bude hodně zajímat. Řeknu jim to na večerní oslavě,“ reagoval lékař z Čech.
Jak slíbil, tak udělal a já pozdě večer své cestující nepoznával. V rozjaření zkonzumovali veškerý alkohol, plácali mne po ramenou a jedna velmi stará dáma s ruským přízvukem se rozhodla ověřit správnost mé informace. Když jsem jí v ruštině odpověděl na všechny otázky, obešla všechny kupé a s úsměvem sdělovala „ja, ja, alles in ordung“. Ráno ve Vídni se se mnou všichni srdečně rozloučili a dostal jsem spoustu „dlaňovek“ v lirách i šilincích. Jejich vedoucí mi pak s vážnou tváří předal obálku a popřál mi lepší zítřky. Na vedení ČD pak ještě přišla pochvala z Vídně na mé vzorné chování a vystupování, která byla rovněž oceněna velmi pěknou finanční odměnou.
Možná, že sami tušíte, že tato historka má malý háček. Všechno bylo pravdivě popsáno, až na „malý detail“. Můj děda si totiž nepřivezl mladinkou kněžnu, ale sirotka, kterého se jeho opatrovatník rád zbavil za 5 kg cukru. Jedinou mojí omluvou je moje hrdost a vlastenectví, které jsem po arogantním chování cestujících použil.
