Článek
Vánoce jsou pro mne tím nejstrašnějším obdobím z celého roku. V mládí byly spojené se sněhem, zamrzlou řekou a jedním drobným dárečkem pod stromečkem, ozdobeným panenskými jablíčky a ořechy zabalenými ve třpytivém staniolu. Později se jich zmocnila komerce a tím jejich kouzlo alespoň pro mne zcela pominulo.
Vše začíná velkým úklidem, před kterým se nelze bezpečně ukrýt. Musím např. svojí manželce držet při mytí oken schůdky a přitom na mě fouká mrazivý vzduch. Jsem v pokušení lehkými schůdky trochu zacloumat, ale nízká výška z 2. patra a měkký trávník mne od tohoto zlého úmyslu vždy odradí. Dále jsem vysílán i několikrát za den za nákupy mezi lidí, kteří se v přeplněném supermarketu chovají jako divoši. Mnohokrát jsem zezadu doslova „nabrán“ na nákupní vozík některou seniorkou, která se chce co nejrychleji dostat k polici se slevovým zboží.
Těsně před Štědrým dnem je náš byt doslova přeplněn stromečkem a betlémy, páchne tam kadidlo a z rádia na mne „řvou“ koledy. Mám zabít ubohého kapra, který mi nechutná, a po večeři sledovat pohádky, které nesnáším. Do mého nástupu na JLV to vše končilo prudkou hádkou a pláčem mé ženy, že jsem jí zase zničil celé Vánoce.
Můj komandýr je udiven, ale zároveň nadšen mou nabídkou, že „odjedu během svátků a Silvestra co nejvíce jízd“. Všichni mí kolegové žádají totiž pravý opak. Vybaven krabičkami jídla trávím pak 19 let z dvaceti báječné Vánoce, Silvestr i Nový rok v bezpečí prázdného lůžkového či lehátkového vozu či procházkami po evropských metropolích.
