Článek
Následujícím textem reaguji nejen na celou absurdní obhajobu zcela jednoznačného člena zločinecké organizace zvané KSČ a člena StB (krycí jméno Pavko a Profous), ale zejména na poslední větu tohoto článku, která zní: „A co dělal před rokem 1989? Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“.
Touto poslední větou pisatel tohoto arogantního pamfletu účelově ignoruje lidi, kteří jsou označováni slovem „disident“. To je lidi, kteří odmítají oficiální ideologii nebo politický režim a aktivně, obvykle nenásilně, prosazuje odlišné názory, často za cenu osobního rizika. To jsou lidé, jako byl Václav Havel, Michael Kocáb, Marta Kubišová a mnoho, mnoho dalších, kteří se nám sem pokusili zanést svobodu a z ní vyplývající demokracii. Bohužel, v této zemi je příliš mnoho lidí jako Václav Kovařík, a tudíž tu máme současný vládní gang, sestávající z komunistů, STBáků, fašistů a rasistů.
Moji předci disidenty nebyli, ale i tak jejich osud byl za komunismu následující:
Josef Jeřábek (můj děda) byl v 1. světové válce postřelen a v důsledku toho přišel od poloviny pravého stehna o nohu. Z toho důvodu se přeškolil ze zámečníka na hodináře-zlatníka. Po vzniku ČSR v r. 1918 se coby ve Vídni žijící tzv. „Vídeňský Čech“ vrátil do Prahy. Svůj krámek měl v jím koupeném činžovním domě v dnešní Lidické ulici v Praze 5, kde i s rodinou bydlel. Tento dům a podíl id. ½ v dalším jeho manželkou a jejich dcerou (mojí matkou) vlastněném domě mu komunisté sebrali. Stejně tak mu sebrali i množství zlatých a stříbrných hodinek, tabatěrek a zapalovačů, včetně 5 kg 24karátového zlata. Z jeho hodinářského krámku si komunisté udělali Agitační středisko. Dále mu administrativně rozdělili jeho byt, a do takto nově vzniklé poloviny tohoto bytu mu nastěhovali SNBáka Lázničku. Z paní Vaňkové, která byla v tomto dědově domě domovnicí, komunisté udělali Domovní důvěrnici. Ta následně donášela na mého dědu Uličnímu výboru. Za svého života si můj děda extra připlácel na penzi. Tu mu komunisté sebrali a „dovolili“ mu nadosmrti být hodinářem-živnostníkem, dělajícím pouze opravy hodin a nakupujícím náhradní součástky výhradně v Chronoru. Ono to ale moc nejde, když jste stárnoucí hodinář se stále více se třesoucíma rukama a stále více slábnoucím zrakem. Přesto nadosmrti hodinařil.
Václav Šťastný st. a Štěpánka Šťastná, roz. Jeřábková (moji rodiče) měli zemědělské hospodářství. To jim komunisté sebrali. Krávy a koně předali Státnímu statku Jinonice. Poté mé rodiče a mého výše zmíněného dědu na řadu měsíců uvěznili ve věznici v Ruzyni!! Po propuštění mých rodičů jim vyměřili za bydlení ve svém po generace vlastněném statku nájemné, a zbytek tohoto statku zabrali na skladování uhlí. Do kádrového posudku mého otce komunisté napsali: „Kulak a kulaka syn“.
Dne 9.5.1955 se konalo slavnostní 10. výročí „osvobození“ Československé lidové republiky sovětskou armádou. Náš přízemní dům měl pět oken. Bylo povinností všech tehdejších občanů této země vyvěsit do oken český a sovětský praporek. Moje matka do těchto pěti oken vyvěsila český, ruský, americký, anglický a francouzský praporek. Naproti nám přes ulici Radlická měl policejní kancelář SNBák Vodička (tu kancelář měl v bývalém hokynářství paní Pilíkové, které tento krámek komoušové též sebrali). SNBák Vodička, který nám koukal přímo do oken, k nám přišel a nakázal mé mámě, aby ty imperialistické praporky sundala. To ona odmítla a nechala je tam dál viset. To samozřejmě poutalo značnou pozornost kolemjdoucích. 😊
Ing. Josef Šťastný (můj strýc) pracoval pro Ministerstvo dopravy. Do KSČ vstoupil kolem r. 1949 a kolem r. 1953 z této zločinecké organizace vystoupil. Za to byl komunisty z Ministerstva dopravy vyhozen a zbytek života šikanován.
Ing. Karel Šťastný (další můj strýc) postavil v Maďarsku řadu tepelných elektráren a za to byl navržen na Kosschuthovu cenu. Coby „laureát“ dostal poukaz na auto. Když si toto auto koupil, tak s ním začal s rodinou jezdit do kostela. To Domovní důvěrnice oznámila Uličnímu výboru, a ten kvůli tomu zamítnul jeho dceři („jedničkářce“ od 1. do 9. třídy) studium na gymnáziu s odůvodněním, že gymnázium vede ke studiu na vysoké škole.
Tak fungoval komunismus, oddaně budovaný výše zmíněnými soudruhy, jako je Petr Pavel nebo Andrej Babiš. A tito členové nejen zločinecké organizace zvané KSČ, ale i členové StB, dodnes rozhodují nad osudy lidí, jejich životy, životy jejich rodin, jejich psychikou, jejich majetkem a jejich sociálním životem.
Je ostudné, že tací to lidé jsou vrcholnými ústavními činiteli této země.
To, že se prezident Petr Pavel chová dnes, jak se chová, má dva důvody:
1. Dlouholetou prací pro NATO – na rozdíl od Klause a Zemana – se „zkultivoval“.
2. Kdyby sem dnes přišli Rusové, jako přišli v r. 1968, tak by mu žádné kecy nepomohly, ale Rusové by mu jeho vlastizradu, spočívající v jeho práci pro NATO, řádně spočítali. Proto je v jeho vlastním zájmu, aby této ruské okupaci naší země bylo zabráněno.
Je pravda, že i já jsem ve druhém kole posledních prezidentských voleb volil tohoto našeho dnešního prezidenta. Nebylo to proto, že bych byl jeho fanda, ale protože jsem volil nejmenší zlo. No, a tak našimi dvěma vrcholnými politiky jsou po „sametové revoluci“ opět členové zločinecké organizace KSČ a StB.
Holt, každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.
