Článek
Koncem minulého roku se dostala na veřejnost slova náčelníka generálního štábu o přípravě na velkou válku. Raději uvádím přesnou citaci odstavce z projevu generála Řehky:
„Připravujeme se na nejhorší scénář, na válku vysoké intenzity a velkého rozsahu s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi.“
V armádě jsem sloužil přes dvacet let a mám slušné vojenské vzdělání na to, abych věděl, že náčelník generálního štábu hovořil o přípravě armády. Je to jeho práce a armáda je určená pro tuto činnost. Těch dvacet let v armádě jsem nedělal nic jiného, než se připravoval na válku. Je mi však záhadou, proč se jeho slova dostala na veřejnost? Je to únik informací, nebo úmysl?
Prolistoval jsem si internet a zjistil jsem, že pan generál o válce, na kterou se musíme připravit hovořil už v únoru minulého roku, a to určitě nemluvil k vojákům, ale k veřejnosti. V září nás vybízel, abychom se připravili na válku s Ruskem a v listopadu byl hromadně citován jeho projev na velitelském shromáždění. Tak toto už není náhoda. Naši politici nás opravdu připravují na válku.
Může mi někdo prozradit, jak se máme připravit na jadernou válku? Když jsem ještě sloužil v armádě a v rámci výcviku jsme se dostali až k použití jaderných zbraní, kreslili jsme do map výbuchy a vyhodnocovali oblasti zamoření. Bylo nám všem jasné, že je to nesmysl. Nikdo z nás by už nic do map nezakreslil a potichu jsme situaci řešili vtipem: „Otázka – Jak se má zachovat voják, který se ocitne v epicentru jaderného výbuchu? Správná odpověď – Přemění se na radioaktivní částice a pokračuje v bojové činnosti.“
V historii lidstva byly použity dvě atomové bomby. Dvě města, Hirošima a Nagasaki, byla srovnána se zemí. První den v obou městech zemřelo 150 000 až 240 000 lidí. Nikdo to přesně nespočítá, protože lidé v epicentru se okamžitě vypařili. To byli ti, kteří měli štěstí, protože lidé vzdálení od epicentra stovky metrů zasáhl takový žár, že se jim na těle zaživa spálilo maso a oni umírali ve strašných bolestech. Ti, kteří přežili světelné záření a tlakovou vlnu, protože byli ve větší vzdálenosti od epicentra, zabilo radioaktivní záření do několika dní po výbuchu. A záření zabíjelo ještě roky po náletu, protože radioaktivní spad kontaminoval půdu a vodní zdroje. Jak se chcete na něco takového připravit?
Na serveru iDNES.cz – s námi víte víc, se pan Ondřej Fér, za pomocí softwarových simulátorů, pokusil o simulaci útoku na centrum Prahy, stejnou jadernou zbraní, jaká dopadla na Hirošimu. K čemu dospěl:
Ohnivá koule v epicentru výbuchu by na několik milisekund dosahovala řádově milionů stupňů a pak by se postupně její teplota snižovala na „pouhých“ pět tisíc stupňů Celsia. Všechno v jejím dosahu by okamžitě zmizelo, vypařilo se, přestalo existovat.
Nad městem by se zvedl charakteristický hřibovitý mrak. Voda ve Vltavě mezi Vyšehradem a Karlovým mostem by se okamžitě začala vařit a vypařila se. V okruhu přibližně jednoho kilometru by lidé byli vystaveni dávce radiace, která mnohonásobně překračuje životu bezpečné hodnoty.
Tlaková vlna by smetla všechno ve čtyřkilometrovém okruhu. Zmizelo by celé historické centrum města. Až na výjezdech z Prahy by se všechno změnilo v pustinu. Konečný účet: 65 360 lidí by na místě zemřelo, 129 130 lidí utrpělo těžká zranění.
Ale to byla bomba použitá na Hirošimu. Dnes máme mnohem účinnější zbraně. Při použití doposud největší atomové bomby, jakou kdy lidé stvořili, simulace dospěla k závěru, že při útoku na Prahu by tlaková vlna takové exploze byla ničivá na severu až v německých Drážďanech, na východě by za sebou nechala spoušť až v Hradci Králové a v Pardubicích. Most, Kadaň, Klatovy, Strakonice – všechno v okruhu 100 kilometrů od Prahy by se změnilo v měsíční krajinu.
Někdo může namítnout, že na naše hlavní město nebude použitá ta nejsilnější atomová bomba. Může mít pravdu. Kdosi spočítal, že v současné době lidstvo disponuje víc než 12 tisíci jadernými hlavicemi. Tak to už se nemusíme zabývat mohutností, protože tu doženeme počtem. Je to černý humor, ale já opravdu nevím, jak se máme na takovou katastrofu připravit?
Státní útvar pro jadernou bezpečnost to ví a na svých stránkách vydal seznam doporučení, co dělat v případě jaderného útoku. Patří mezi ně včasná příprava evakuačního zavazadla, rychlé vyhledání bezpečného krytu, v němž je třeba přečkat několik hodin kvůli možnému radioaktivnímu spadu, nebo následná výměna kontaminovaného oblečení. Tak to bych také zařadil do černého humoru. Zejména těch několik hodin vyčkat v úkrytu. Přečetl jsem si totiž při popisu útoku na Hirošimou tento malý odstaveček:
Ještě roku 1950 narazila rybářská flotila u japonského pobřeží na hladinu pokrytou něčím bílým – zpočátku se námořníci domnívali, že je to sníh, ale později se ukázalo, že jde o radioaktivní prach, který u nich vyvolal závažné zdravotní problémy.
Já jsem četl knihu Malevil od Roberta Merleho, mého oblíbeného autora historických románů. Tam někteří lidé atomovou válku přežili. To byl ale jen román a autor to potřeboval pro svůj děj, kterým chtěl čtenářům něco sdělit. Skutečnost by taková nebyla.
Dejme tomu, že bychom si na základě doporučení Státního útvaru pro jadernou bezpečnost, zřídili protiatomové kryty. Někteří lidé to v Americe už dělají a firmy zabývající se jejich výrobou z toho mají určitě dobrý džob. Ale jak v takovém krytu přežít? Musíte tam mít filtroventilační zařízení. Pro agregát, který ho bude pohánět dostatek pohonných hmot. Velkou zásobu trvanlivých potravin, a hlavně zdroj vody.
V takto zařízeném krytu se dá přežít několik týdnů, možná i měsíců. Nevím, asi to nikdo nezkoušel. Pokud vím, tak byly pokusy s přípravou posádky pro let na Mars a lidé tam žili ve stísněném prostoru dlouhou dobu. Snad rok? Ale ti lidé byli trénovaní, pečlivě vybraní psychologem a věděli, že jednou z komplexu vystoupí a budou zase žít normálním životem.
Jakou perspektivu budou mít lidé čekající v atomovém krytu na chvíli, kdy vyjdou ven. Vždyť radiace zabíjí dlouhodobě, jak jsem právě uvedl. Já osobně jsem přesvědčen, že pokud by někdo v krytu přežil a mohl z něj vyjít, tak by našel krajinu podobnou té na Marsu.
Udělejme si malou exkurzi do historie, abychom věděli, proč někteří lidé potřebují války.
V úvodu článku jsem napsal dvě věty, které jsou páteří tohoto tématu. Předem musím upřesnit, že nejsem historik. Jak už jsem se zmínil, sloužil jsem v armádě, ale mou profesí je podniková ekonomika. Ta mě po skončení služby slušně živila až do důchodu. Historie je mým koníčkem. Když jsem psal knihu o rytíři Tamfeldovi, musel jsem si nastudovat období třicetileté války. Od této hrozné války uplynulo dlouhých 400 let. Ale je to hodně nebo málo? V historii lidstva, kdy se Homo sapiens vydal zhruba před 100 000 lety na pochod, je vlastně 400 let jen okamžik. Lidé tehdy byli stejní jako dnes. Měli stejné radosti i starosti a bolelo je to co nás dnes. Měli jen jiné možnosti.
Já, jako historik amatér, jsem tam poprvé zaznamenal, že se vytvořila skupina vojenských podnikatelů. Jejich nejšikovnějším představitelem byl bezesporu Albrecht z Valdštejna. On si půjčil peníze a nabídl císaři, že mu za ně postaví armádu. Později mu ji za své peníze vyzbrojil, oblékl a krmil. Císař mu částečně zaplatil z peněz, které vybral od svých poddaných. Lidé si tedy sami platili válku, která je devastovala. Specifikem doby bylo, že mu císař daroval majetky exulantů. Valdštejn, původně chudý šlechtic se stal rázem nejbohatším člověkem v zemi. On na válce zbohatl. Jiní zchudli.
Mohlo by se zdát, že hrůzy třicetileté války zahájil Jindřich Matyáš Thurn tím, že vyhodil z okna místodržícího, který jej připravil o úřad purkrabího na Karlštejně. Ve skutečnosti to byl jen impuls k tomu, aby se mocní pustili do války o majetky pod rouškou náboženských hodnot.
Na začátku minulého století vypukla 1. světová válka. V té době vládla ve vyspělém světě prosperita. Mnoho šikovných vynálezů usnadnilo lidem život. Zvýšila se produktivita práce a lidem se začínalo dařit. Lidé na válku nemysleli. Představovali si, jak budou využívat výsledků průmyslové revoluce.
Mocní té doby však měli jiné plány. Jim se nelíbilo, jak si rozdělili svět a chtěli změnu. Proto jejich generální štáby potichu plánovaly, jak této změny dosáhnout. Generálové nemohli přijít na nic jiného než na válku. Když konečně jeden hlupák vystřelil sedm ran v Sarajevu, našel se důvod a mohli to spustit.
Lidé tomu nemohli věřit. Vojáci, když v létě odjížděli na frontu, tak slibovali manželkám a milenkám, že budou do Vánoc doma. Nakonec z toho byly čtyři roky vraždění za použití moderních zbraní. Takový kulomet, to byla v době kdy velitelé neznali nic jiného něž: „Vojáci na zteč!“, zbraň hromadného ničení.
Na válce opět vydělali jen ti mocní. Pravda ne všichni, ti poražení přišli o své koruny, ale jejich bankéři, zbrojaři a průmyslníci, kteří měli možnost zásobovat armádu, zůstali bohatí a mohli se připravovat na další válku.
Ta přišla poměrně rychle. Především proto, že výsledky té předchozí nebyly vyhodnoceny spravedlivě. Například v Německu byla taková bída, že lidé rádi naslouchali někomu, jako byl Adolf Hitler, který jim řekl, že jim dá práci a vrátí jim národní hrdost. Ve skutečnosti si ale mohl dovolit vládnout jen za podpory bankéřů, zbrojařů a průmyslníků, kteří potřebovali armádu, aby měli odbyt, pro své výrobky. Že už jsem o tom jednou psal? Ano, ale vždyť scénář je vždy stejný.
Dnes žijeme skoro 80 let bez globální války. To není náhoda. Dokud žili lidé, kteří si pamatovali válečné hrůzy, uměli válce zabránit. Pamětníci již vymřeli. Dnes, jak jsem popisoval v úvodu článku, se stále více mluví o tom, že válka je možná. Politici se na nás stále častěji obracejí s tím, že musíme zbrojit, protože mír je ohrožen.
Ale proč je ohrožen? Protože se neumějí domluvit? Vždyť to je jejich práce. Nebo je všechno jinak? Už francouzský prezident François Mitterrand, řekl své ženě, která se ho bezelstně ptala, proč neudělal to anebo ono, že svět řídí peníze a ne politici. Prozradil to na sebe ve svých pamětech.
Jistě, v době, kdy dvacet procent populace vlastní osmdesát procent této planety, je zřejmé, kdo to tady řídí. To jsou ti mocní, kteří rozhodují o zbytku světa. Oni nepotřebují mír. Aspoň ne takový, který by byl věčný. Lokální války, ty odpovídají jejich potřebám. Globální termojadernou válku také nepotřebují, protože by sami zahynuli. Jenže se objevují úvahy o omezené jaderné válce. No jo, ale kde by se ta lokální atomová válka odehrávala? Na východě Evropy? Ale vždyť to už je jen kousek od našeho domu!!!!
Ne, takovou válku nesmíme připustit a je s podivem, že vojáci, kteří o průběhu a výsledcích jaderné války vědí nejvíce, nás s podporou Státního útvaru pro jadernou bezpečnost nabádají, abychom se na ni připravovali.
Musíme neustále připomínat, čeho se už jednou lidé na jiných lidech dopustili a neustále opakovat, že jaderná válka vůbec nepřipadá v úvahu.
Nechceme ani konvenční válku, lokální válku. Jakoukoliv válku. Mluvme o tom. Nenechme se zmanipulovat a připustit, že válka je pouze pokračování politiky, ale jinými, totiž násilnými prostředky. NE!!!! Válka je VŮL.
