Článek
Nevěřím na to, že existují nějaké národní rysy. Prostě na to nevěřím. Když mi někdo řekne, že Italové jsou uřvaní, Rusové namyšlení, Švédové sexuálně uvolnění a Němci pořádkumilovní, usmívám se. NE, tak to prostě není. Jsou to jednotliví lidé. Někdo je Ital a je třeba pořádkumilovný, jiný je Němec a je třeba namyšlený. Není to o národech, je to o lidech.
Ovšem přesto všechno jsem vypozoroval jeden národní rys, který je společný nám, Čechům. Chcete-li, Čechům, Moravanům a Slezanům, abych bych přesný. Tento rys pozoruji dlouho. A dlouho jsem přesvědčován, dokonce opakovaně přesvědčován, že jej máme. O čem mluvím? Popíšu podrobně:
Rád jezdím na dovolenou. Lehnout si na lehátko na pláži, řada 2B, jedno z 850 lehátek na pláži, to je moje. Náramek all-inclusive na ruce, namazaný krémem faktor 50, a je to! To je moje! Pro mnoho lidí dovolená typu – noční můra. Ale já to miluji. Celý týden na nic nemusím myslet. Úplně vypnu. Celý den je otevřená na hotelu jídelna, kde mi dají nejen snídani, oběd a večeři, ale také dopolední svačinu, odpolední ovocně sladké potěšení a noční pozdní večeři. Prostě ležím, žeru, chlastám a koupu se. Na střídačku. A vždy, když přijedu na dovolenou, nasadím „anglický mód“. Nemluvím jinak, nežli anglicky.
Nedělá mi problém nejen si vyjednat informace o cestě do města (jako bych tam snad někdy chtěl zajít), či cokoliv si dohodnout. Ráno při snídani zdravím všechny úsměvem a slovy: „Good morning, everybody…,“ a s obsluhou v jídelně se loučím: „Thank You, have a nice day…,“. Usmívám se na lidi (mám přece dovolenou) a oni se usmívají na mě. Náhodně potkané spoluhosty v hotelu zdravím: „Hello…,“, a když přijdu k baru, většinou vystačím s úsměvem a větou: „One gin with ice cube, please…,“. Tuto větu pak doplním, když nápoj dostanu, opět úsměvem a sdělením: „Thank You, sir,“ na což je mi odpovězeno: „You are welcome…“. Vím, že se ten den uvidíme ještě několikrát. Prostě letní pohoda protknutá alkoholem a sluncem. Na hotelu potkávám lidi různých národností. A všichni se chovají více méně stejně, jako já. Ovšem jednou mi přijede výtah, v něm již stojí rodinka. Babička, matka a dvě malé děti. Nafouknuté kruhy, oblečeni v plavkách. Kampak asi jedou?
„Jedete dolů?“ ptám se anglicky. Všichni mlčí, koukají do země, mračí se. Tedy takto: mračí se ty ženy. Děti se zvědavě koukají na mě a pozorují mě.
Na moji otázku je ticho odpovědí. Inu, co? Asi jsou němí. Vlezu do výtahu jedu s nimi dolů. Loučím se. Kývnutím hlavy a anglickým přáním dobrého dne. Nic. Ticho. Jen, když poodejdu, slyším, jak babička se česky zeptá té maminky:
„Co chtěl?“
„Vím já? Copak umím tou jejich hatmatilkou?“ odpoví ona. A dodá: „Asi nějaký blbec, nebo co?“
V duchu si říkám, že asi blbec jsem, když se na každého směji, ale brzo na příhodu zapomenu. Protože je léto a já mám dovolenou.
Ale ten večer mám dostat ještě jednu školu o národních rysech. Večer v jídelně. Je večeře. Fungujeme stylem: vezmi si, co chceš, kolikrát chceš a kolik chceš. Jakási rodina (jiná nežli ta z výtahu) si nakládá talíře tak, že vzbudí jejich počínání můj zájem. Tohle opravdu snědí? Tolik? Jedí jak o závod. Tedy, abych nebyl špatně pochopen, i já si dopřávám. Ale dělám to tak, že ochutnám, na co mám chuť, a když si chci něco dalšího dát, jdu znova. Ale tihle volí jinou taktiku. Plné talíře, každý dva až tři. ale je to každého věc. Jídelna je útulně zařízená, hotel poměrně luxusní. Každá pětice stolů má vlastního číšníka, který odnáší talíře a dolévá pití. Dnes je ten „náš“ číšník oblečen v národním kroji jejich země a dolévá nám, pokud chceme, jejich národní víno. Dojde i k té mnohotalířové rodině. Nabízí jim víno:
„Co chce ten blbec?“ zeptá se manželka česky svého manžela. A mně právě dochází, co mi celou dobu na těch lidech nesedělo. Oni se, jako jedni z mála tady, neusmívají! A ejhle, opět krajané. Sedí, jedí, neusmívají se.
Do třetice druhý den na pláži. Již mám obsazen svůj slunečník, již ležím na lehátku, oči zavřené. Vnímám jen šum moře, směsici zvuků okolo sebe a vyvolávání plážového prodejce, co prodává vycpané aligátory a sušené ryby.
„Jdu do vody. Kdyby sem přišel ten blbec, tak nic nechceme!“ slyším libou mateřskou řeč za sebou. Ano, slunečník za mnou moji krajané obsadili. Ne, nejsou to ani ti z výtahu, ani ti z jídelny. Jsou to jiní. Také milí.
Dám si tu práci. A vstávám. Jdu do vody s nimi. Tedy, s nimi. Tak po očku je pozoruji a jdu vedle nich. Rodinka. Krásná. Ale pozoruji je. Neusmějí se ani jednou. Tedy takto, abych úplně nelhal. Usmějí se. To vidím. Mezi sebou se usmívají. Ale když pohledem zavadí o někoho jiného, jejich výraz se změní. Už se neusmívají. Pozoruji je. Rodina otec, matka, dvě děti.
Moje pozorování ukončí matka. Oba stojí po kolena ve vodě, ona promluví na manžela:
„Tenhle blbec na mě furt čumí. Co čumí? Nemám někde nerozetřený krém?“ ukáže rukou na mě, ale mluví na manžela.
„Tak ho nech, ať čumí. Asi ještě neviděl pěknou ženskou, blbec,“ odtuší manžel a řekne: „Jdu si zaplavat!“. Skočí do hloubky. A já jen zaregistruji jeho výraz ve tváři, který je podobný tomu, jako by mu právě vyhořel dům.
Ano. Možná je na čase přiznat chybu. Mýlku. Mýlil jsem se. Tak, jako Miloš Zeman kdysi napsal knihu: Jak jsem se v politice mýlil, tak teď i já, Vasil Kladívko, měl bych přiznat, že jsem se mýlil. V tom, že neexistují národní rysy. Existují.
Ne, Češi nejsou zloději. Jak se o nás někdy neprávem říkalo. Ani již dávno nemáme šikovné ručičky, co všechno opraví. To také už neplatí. Nejsme mistři improvizací. Ani to už neplatí. Co Čech to muzikant? Ani to již není pravda. Také se říkalo, že máme nejkrásnější ženy na světě. Inu, nevím. Vidím, co s dívkami dělá nedostatek pohybu a tučné jídlo, takže ani to tvrzení bych nyní úplně nepodepsal. Ale přesto máme jeden národní rys. My, Češi (a Moravané a Slezané), se strašně málo usmíváme. Hrozně málo.
Smějme se jeden na druhého. Úsměv je krásný. A mimochodem, jak říkal náš profesor studentkám ve škole:
„Děvčata, úsměv je ta druhá nejkrásnější věc, kterou může žena pro muže ústy udělat!“
Možná se pletu. To připouštím. Třeba nejsme zamračenější, nežli jiné národy. Třeba ne. Třeba to vidím nesprávně. Ale já to tak vnímám. Neusmíváme se, a hrozně blbě mluvíme anglicky.
Ale pokud si myslíte, že jsem teď úplně mimo, že se mýlím, a že kecám nesmysly, tak jste třeba blízko pravdě. Vždyť jsem jen blbec, co čumí jako blbec.
